Také evangelium k nám mluví o pokoře - promluva fra Ljuba Kurtoviće

Bratři a sestry, evangelium této neděle nás vede do domu jednoho vlivnějšího farizeje - je uváděno, že to byl přední farizej - na něco každodenního a to je jídlo. Ježíš je pozván na to jídlo a přitom nenápadně pozoroval spolustolovníky, kteří přicházeli jeden za druhým. Víme, že se Ježíš často dostával do sporů,do diskuzí s farizeji. Stalo se to synonymem. Když se řekne farizej, obyčejně první asociace je licoměrný, falešný člověk, jedno mluví, druhé dělá, třetí myslí. Ježíš se s nimi setkával. Jsou nám známí farizejové – například Nikodém, který za Ježíšem přicházel v noci. Který dokonce Ježíše bránil před Veleradou. Farizejem byl i Šavel, pozdější svatý Pavel, který byl horlivý při dodržování zákona, dokud nebyl osvícený. Vzpomeňme i na Gamaliela, také farizeje, který bránil apoštoly také před Veleradou. Ježíš není obecně proti všem farizejům. Ježíš je proti licoměrnosti. Ta může být ve mně i v tobě. Důležité je ji odhalovat. Nejtvrdší slova Ježíš užil právě pro licoměrnost, neautentičnost. Když jedno říkáme, druhé děláme, pak může i náš život být antisvědectvím. Nebudeme svědky víry, ale ti kteří svědčí proti víře, jestli náš život nepotvrzuje to co věříme, co se modlíme.

První poučení, které nám přichází z dnešního evangelia je lekce pokory. Když slyšíme slovo pokora, může nás hned špatně napadat, že se jedná o ponižování nebo komplex méněcennosti. Pokora neznamená sypat si popel na hlavu, zmenšovat svůj význam... pokora je především – žít pravdu. To znamená, přiznat všechno to dobré, co na sobě vidím, všechny ty dary, které mám, ale mít i odvahu přiznat vlastní chyby, hříchy... Proto první krok při růstu v pokoře je odhalit sebe, vidět sebe v pravdě před Bohem. To není vždycky snadné ani jednoduché. Potřebujeme světlo. Vidět sebe, odhalit sebe, znamená poznávat vlastní identitu. Být si vědomi, kdo jsme a co jsme. Svatý Jan apoštol nám říká, že my jsme milované děti Boží. A jsme-li Boží děti, pak se nemusíme přetvářet, nepotřebujeme něco před Bohem hrát, protože On nás zná lépe než my sami. Svatý František říká: Jsme to co jsme před Bohem a nic víc. Všem se nám líbí, představovat se v lepším světle než jsme. Představovat sebe před druhými, jako dobré, zbožné, svaté, moudré... Možná si to ani přímo neuvědomujeme. Ve všech nás je potřeba, abychom byli vidění, chválení, nebo dnes moderním výrazem - být lajkováni. Kolik nás lidí sleduje na instagramu, facebooku... kolik lidí nás vidí. Tak naše hodnota závisí na počtu sledujících nebo diváků. To znamená, že sebe neznáme. Když jsme si vědomi, že jsme milovaní pak není důležitý počet. Jako ani pravda nezávisí na počtu těch, kteří se jí budou snažit žít. Pravda buď je nebo není. Její věrohodnost neudává počet těch, kteří jí budou následovat. Tak ani naše hodnota nezávisí na počtu sledujících náš Instagram nebo facebook, ale na tom nakolik jsme si vědomi, že jsme Boží děti, že jsme milovaní, a to i přes všechny své chyby a nedostatky. Protože my nejsme chyby, my nejsme hřích. My jsme Boží děti. To je něco nejdrahocennějšího a nejhodnotnějšího. To je perla. Perla, která může i padnout do bláta, ale i když padne perla do bláta, zůstává perlou, jenom je zapotřebí ji očistit.

Druhým krokem při růstu v pokoře je pokání. Přiznání hříchu. Pokání nás činí pokornými lidmi. Pokání nás přibližuje k Bohu. Pokání nás osvobozuje od navázanosti na vlastní minulost a na vlastní hříchy. Není vždycky snadné kát se. My dokážeme často upadnout, jak to říci, do masakrování sebe samých, do sebeodsuzování, místo abychom přišli za Ježíšem, protože soud Jeho Milosrdenství je jediný správný. Jedině pravdivě nás On vidí. Jediný On touží skutečně a hluboce, aby nám odpustil. Ale může nám odpustit jenom, když v nás je kajícnost. Boží odpuštění se nás nemůže dotknout, nemůže nás uzdravit, jestli k němu nepřistoupíme v pravdě. Připomeňme si apoštola Jidáše. Jidáš, který dělal co je potřebné pro dobrou zpověď, přiznal dokonce, že zradil nevinnou krev, vrátil 30 stříbrňáků, ale problém je, že s tím zůstal v sobě. Nepřišel za Ježíšem. A Ježíš nás nechytí pod krkem a nepotáhne nás k sobě, ale přeje si, abychom my přišli ve svobodě srdce, s důvěrou, s láskou...    

Třetí krok při růstu v pokoře je odpouštění. Odpuštění je proces. Není snadné, nenastává samo od sebe. Stane se, že třeba ani nemůžeme odpustit, když se jedná o nějaké větší záležitosti. Ale není důležité jestli můžeme nebo nemůžeme odpustit. Důležité je jestli chceme odpustit. Když chceme odpustit, pak je potřebné se i modlit o tu milost, aby nastala svoboda, protože když neodpouštím, pak jsem spoutaný. Připoutaný k sobě, k druhému, ke své minulosti, svému traumatu. Ďábel je ten, který nás chce spoutat. Písmo svaté říká, že Satan je žalobce. On nás obžalovává. On si přeje, abychom neustále analyzovali, svoji minulost. A Bůh nám dal oči, abychom se dívali kupředu, abychom se zadívali na Něj, abychom hleděli na jeho milosrdenství na jeho lásku.

Opakem pokory je pýcha. Pýcha znamená být plný sebe. Domnívat se, že nikdo nic neví jenom já. Je mnohem snazší vidět pýchu na druhém člověku než sám na sobě. Vždycky je těžké vidět sebe. Naše hodnota nespočívá v umenšování hodnoty sebe ani druhých. Naše hodnota je v prožívání pravdy o tom, kdo jsme my, co jsme před Bohem.

Další poučení, které dostáváme z dnešního evangelia je dávání bez postranního zájmu. My žijeme ve světě v němž vládne mentalita – dávám, abych dostal. Kolik peněz tolik muziky... Ve světě obchodování, tržních vztahů těžko věříme v nějaké dobro za kterým by se neskrýval nějaký postranní zájem. Proto máme to přísloví: chceš-li někoho udělat šťastným z vlastní nesobeckosti, potom ho nejdříve musíš přesvědčit, že to děláš z osobního zájmu. Jinak ti nebude věřit.

Vztahy, které žijeme ve svých mezilidských vztazích, můžeme přenášet na Boha. I svůj vztah s Bohem můžeme prožívat jako tržní vztah. Bože já Tobě dám určité množství modlitby, půstu, oběti a Ty mně za to dej to a ono. Jestli nedáš tak končíme s veškerými vztahy! To je vztah, který zatěžuje. To je tíživý vztah. Je to vztah nedůvěry, postranních zájmů, sobectví... náš pravý vztah s Bohem, by měl být vztah dítěte a otce. Vztah dětské důvěry. A i když nám otec něco odepře, pak je to pro naše dobro. A i když nevidíme někdy hned vyslyšení naší modlitby, můžeme věřit, že Bůh pro nás připravuje něco mnohem krásnějšího, mnohem většího, drahocennějšího než o co my můžeme prosit a co si můžeme představovat.

Kéž nám Pán otevře srdce pro svojí blízkost, pro svojí přítomnost, abychom Ho mohli poznat v prostotě Chleba. Bůh se nebál ponížit, umenšit na úroveň chleba, abychom Mu věřili, abychom od Něj mohli přijmout poklad, jediné bohatství, které nám nikdo a nic nemůže ukrást.