Životní svědectví Španělky Sofie

Následkem života bez Boha a vlastního sobectví byl, že jsem navázala kontakt s jinou osobou a v tu chvíli jsem se rozhodla opustit svého manžela.

-------------------------------------

Když mi bylo 19 roků byla jsem při jedné příležitosti pozvaná do Santiago de Compostela. Nebyla to pouť. Při té příležitosti moje máma – byla jsem tam s rodiči – vešla do nějakého kostela sv. Antonína Padovanského. V tom kostele mi máma řekla, abych se modlila a zapálila svíčku za každé svoje dítě. Tehdy jsem se nemodlila a tak mi bylo všechno jedno. Ale ona mi řekla, abych se pomodlila ke sv. Antonínovi o chlapce. Doporučila jsem se svatému Antonínovi a řekla jsem: Vdám se za chlapce se kterým příště půjdu ven. Jestli mne vyslyšíš, vrátím se, abych poděkovala.

Za tři dny jsem se vrátila do Barcelony a za další tři dny jsem se seznámila s Albertem, za deset dní se mnou Albert už začal mluvit o manželství a za 3 roky jsme se vzali. V manželství šlo všechno dobře, šťastně, stabilně, měla jsem všechno, práci, hmotné zabezpečení. Žila jsem ze dne na den jako většina mých přátel ze společenství ve našem městě. Především jsme si užívali života. Žili jsme bez Boha a plánovali si život svým způsobem.

Na počátku manželství jsem nechtěla mít děti. To nevadí, přijde čas, teď musím žít, musím si užívat. To byl můj styl manželství. Já jsem rozhodovala. Já byla ta, která vedla hlavní slovo v manželství. O dětech jsme neuvažovali.

Dva roky bezdětní žijící v manželství ve kterém jsem velmi egoistickým a sobeckým způsobem milovala Alberta a velmi jsem se koncentrovala na to, aby se Albert, mnou jako svojí partnerkou cítil být milován.

Čas plynul a asi po dvou letech jsme se rozhodli, že nastala doba na děti. Děti nepřicházely. Uplynulo skoro šest roků než přišla naše první dcera: Překrásná, dokonalá, slaďoučká, kráska. Po něco více než třech letech přišel i syn, no super!

Už jsme tedy měli dvě děti a já měla všechno co jsem v životě chtěla. Byla jsem naprosto šťastná. Neměla jsem žádné krize, vůbec nic. Byla jsem úplně spokojená, měla jsem všechno a tak jsem si žila a všechno mi šlo velmi dobře až do doby před osmi roky. Já nevím, který rok to bylo, tedy před osmi, devíti roky, následkem vlastního sobectví a bezbožného života, jsem navázala vztah s jinou osobou a tehdy jsem se rozhodla opustit svého manžela a přerušit manželství.

Albert, můj muž, velmi bojoval o naše manželství, ale protože mne opravdu velmi silně miloval, jednou mi řekl: Přeji ti, abys byla šťastná a jestli je tvým štěstím žít bezemne tak ti hned rozvod podepíšu.

Můj otec je člověk hluboké víry. Velmi trpěl když viděl skutečné následky, které v mém životě vyvolalo toto moje rozhodnutí, které jsem udělala zcela svobodně a všechno do co to mohlo vyvolat.

On potom v Barceloně vešel do jednoho kostela ve kterém byla nějaká socha Panny Marie. Byla to socha Panny Marie medžugorské. Modlil se před ní. Když vycházel četl oznámení, že se pořádá pouť do Medžugorje. Neříkal nic, vzal moji matku a zajel tam, aby se prvně modlil za mne a všechny svoje děti. To bylo v září. V říjnu se znovu vrátil se svými dětmi a v prosinci opět přijel s dětmi.

A v prosinci, to jsem se už rozešla s Albertem, nastal den, kdy jsem mu měla přenechat děti, aby byly s  Albertem. Já jsem o ničem nerozhodovala, ale vzala jsem telefon a navrhla Albertovi, že bychom úplně svobodně a s možností odmítnutí, my dva mohli odjet na nějaký společný výlet. Odjeli jsme, vrátili jsme se a pomalu, pomalu jsme začínali komunikovat. A rozhodli jsme se znovu pokračovat v našem manželském životě. A uplynula nějaká doba. První měsíce byly fantastické, ale já jsem i dále žila bez Boha. Řekla jsem mužovi všechno co vyvolalo mojí krizi...

Znovu jsme tehdy cestovali, byli jsme zrovna v Miláně a otec mi telefonoval: Chtěl bych, abys přijala moje pozvání – zvu tě do Medžugorje. Vpořádku, přistoupila jsem na to, že pojedeme na tento rodinný výlet a nic víc. Přijela jsem sem poprvé s mužem a svými dvěma malými dětmi a částí svých bratří a sester.

Tehdy jsem sem přijížděla skutečně se zavřeným srdcem, neměla jsem Boha v životě, bylo mi všechno úplně jedno jestli se tu zjevuje Panna Maria nebo ne jestli jsou modlitby nebo ne. Prostě nic. Byla jsem tu, byla jsem s vizionářkou, tou plavovlasou, s Mirjanou, a poslouchala jsem jí. Jediné co je jisté, že jsem ji poslouchala. Na konci jsem se podívala na švagra, který není věřící, a my jsme byli přesvědčení, že je to lež, nepravda. Podívala jsem se na něj a řekla jsem: Ta nelže, všechno co říká je pravda. Nevím proč jsem to řekla, ale věděla jsem nebo cítila jsem ve svém srdci, že je Pravda všechno co jsem slyšela. Ale jak mi Bůh byl vzdálený, vůbec jsem se nestarala o to, jestli ona vidí Pannu Marii nebo ne, protože u mne nebyla žádná změna a tohle pro mne nic neznamenalo.

V letadle na cestě do Medžugorje mi otec daroval knihu Jesusa Garcíe o Medžugorji, abych si jí přečetla a měla nějaké informace o tom co je Medžugorje a co se tam děje. Já jsem tu knihu ani neotevřela! Po návratu do Barcelony jsem tu knihu o Medžugorji, kterou mi dal otec dala jedné své přítelkyni, jejíž matka ležela v nemocnici a to byla věřící žena a jí jsem věnovala i růženec, který jsem pro ní v Medžugorji  koupila. Řekla jsem jí: To je pro tvoji matku, která má více víry než já. Dávám ti to pro ní."

Paní tehdy ještě byla v nemocnici. Po devíti dnech opustila nemocnici, zavolala mi a řekla: Chci jet do Medžugorje, co musím udělat? Řekla jsem jí, aby se spojila s mým otcem. Ona odjela do Medžugorje s mužem a jediné co jsem slyšela od její dcery, mé přítelkyně, bylo: Máma se vrátila úplně změněná. Byla to pro ni ta nejlepší cesta v životě, je šťastná. Děkuje ti, že jsi jí seznámila s Medžugorjem.

Mně to bylo všechno úplně jedno. Po 9 měsících mi omylem Alice zavolala, já se ohlásila a ona na to:

Sofia, jsi to ty? A to jsem opravdu ráda, že s tebou mluvím, protože tě chci pozvat do Medžugorje, protože jsi mi darovala tu knihu. Děkuji ti za knihu a za růženec. Já bych chtěla jet do Medžugorje a poděkovat Panně Marii a byla bych opravdu šťastná, kdyby ses  ke mně připojila. Alice mi vyprávěla, jak jí Medžugorje proměnilo život, protože když přijela poprvé, měla rakovinu, byla na pokraji smrti, ale nepřišla se sem modlit o uzdravení, ale jen se přišla modlit, aby jí Panna Maria připravila na přechod do nebe a toho dne, kdy mne zavolala telefonem, před tím telefonátem, lékař jí právě potvrdil, že analýzy potvrdily snížení nádorového bujení  a že mu nebylo jasné jak k tomu došlo, ale ona byla v dobrém zdravotním stavu.

A tak, jsem se vracela sem, tentokrát s Kristinou, nemohla jsem říci ne. A přijela jsem 25. června,  když se slavilo 30. výročí zjevení. Dojela jsem taxikem ve shonu, pořád mne honili, abych spěchala, protože začíná eucharistická slavnost, tedy mše svatá na vnějším prostoru. Když jsem dojela poznamenala jsem  přítelkyni: "No, já nevím co dělám v tom Medžugorje, nic tady není. Ale je tu něco co tě dojme, budeš překvapená, a to je, že se tady lidé zpovídají.

Lidé se zpovídají! Stojí ve frontě na zpověď. Jinak, když jsme přišly, opravdu bylo mnoho řad těch, kteří se zpovídali. Myslila jsem, že jsou všichni blázni, odešla jsem a my si sedly ve vnějším prostoru kostela. Bylo mnoho lidí. Nebylo volné místo a tak jsme si sedly na samotném konci toho prostoru.

Byla slavena mše, a já jsem seděla otočená zády k oltáři. Nezajímalo mne co se to za mnou děje. Seděla jsem tak s rádiem. V rádiu jsem poslouchala hudbu, protože jsem nechtěla druhé, tlumočení mne nezajímalo. Pak jsem přítelkyni řekla:

"Kristino, jestli se nudíš, i tady je hudba, a tehdy, v tu chvíli jsem vstala, vůbec jsem o ničem neuvažovala, o ničem jsem se nerozhodovala, nic, ale zvedla jsem se. Byla jsem si vědoma toho co mne zvedlo, podívala jsem se na Kristinu a řekla jsem jí, že jdu.

Odešla jsem, viděla jsem všechny ty fronty lidí na zpověď, všude. A byl jenom jeden kněz, který měl vedle sebe tabulku se španělským praporkem. Šla jsem tam a sedla jsem si. A jak jsem si sedla, v tom okamžiku první co jsem řekla bylo: Já nevím co tu dělám, nevím čím začít. Rozplakala jsem se a začala jsem si uvědomovat celý svůj život bez Boha, celou svoji minulost, všechny svoje hříchy, všechno utrpení, které snášel Bůh kvůli mým hříchům, Ježíšovu bolest na kříži a bolest všech mých bližních, zvláště těch osob, kterým jsem já způsobila bolest a oni kvůli tomu trpěli. Tu bolest jsem cítila všude, v celé duši, v celém svém těle, příliš mnoho bolesti a kněz se na mě podíval a řekl mi: ty víš, že já jsem jenom prostředník, my kněží jsme jenom prostředníci Ježíše Krista, a Ježíš je ten, který odpouští, Bůh je ten, který odpouští. Já se na něj podívala a řekla, že to vím, učila jsem se to na střední škole a pak v tu chvíli, kněz Argentinec vztáhl takhle ruce nad mojí hlavu a řekl mi jen jednu větu:

"Tvé hříchy jsou odpuštěny" a v tu chvíli, kdy dokončoval tu větu: "Tvé hříchy jsou odpuštěny", všechna ta bolest, kterou jsem cítila, zmizela. Zmizela, přešla. Celé moje tělo to pociťovalo, stejně jako nitro, to není možné vysvětlit slovy, začala jsem cítit mír, mír, mír a lásku. Já jsem neviděla Boha, ale prožila jsem objetí, objetí Boží. Přijala jsem objetí. Nemohu to popsat, nejsou slova, jakými vyjádřit ten pocit vnitru, ale i v těle, pocit absolutní plnosti, úplného štěstí. A kněz… Já jsem to v tu chvíli všechno nemohla pojmout, jenom jsem knězi řekla: To není možné, není možné, není možné. Kněz řekl: "Je Pravda, že ti muž odpustil?" Odpověděla jsem, že je. - "Jak by ti potom neodpustil Bůh, který je tvůj Otec? Všechno ti je úplně odpuštěno, a teď jdi, jdi ke svatému přijímání, přijmi Ho! Jdi a přijmi Ježíše, toto bude nejlepší svaté přijímání, ještě lepší než tvoje první svaté přijímání".

A tehdy jsem odešla. V tu chvíli už začali kněží sestupovat, aby podávali sv. Přijímání a v tu chvíli svatého Přijímání se objetí, které jsem přijala při zpovědi, ještě ztrojnásobilo! Nemohla jsem věřit tak velkému štěstí, kdybychom je alespoň všichni měli. Jisté je, že v nebi je všichni pocítíme, ale na této zemi, kéž alespoň celý svět pocítí  ten zážitek, který přináší tento dar, protože je překrásný, překrásný!

Potom jsem se vrátila na své místo, kde byla Kristina, když jsem jí opustila. Byla tam i její matka.

Já se vrátila, a jak jsem byla šťastná, Kristina se na mne zadívala a ptá se: Sofia, co je s tebou? Já říkám: Kristino, to je taková síla! A ona mi řekla, že moje tvář, moje tvář…, že se mi něco muselo stát. Moje oči…, že se mi oči změnily, můj pohled se změnil, a v tu chvíli jsem řekla Kristině: Já jsem se vyzpovídala, víš, vyzpovídala jsem se! Jdu rovnou od zpovědi! Bůh existuje, já jsem se vyzpovídala! A ona se na mne podívala a řekla: Dobře, i co teď? Protože jsem chodila na katolické gymnázium, ona chodila na stejné gymnázium jako já." Nejen že je katolické, ale jsou tam i kněží z prelatury Opus Dei, její rodiče jsou v radě… Řekla mi: Co si to povídala o zpovědi?

Tehdy jsem jí řekla: " Kristino, v životě nehřeš! A i když jsem chodila na katolické gymnasium a přes prostředí ve kterém jsem vychována, je to přes dvacet roků co jsem se nevyzpovídala. A teď jsem se vyzpovídala! A protože jsem se nezpovídala je to znamení, že Bůh existuje!

A jak jsem byla taková celá radostná, naplánovala Panna Maria ještě jeden krásný detail. Údajně náhoda, když jsem jela na pout s přítelkyní, můj otec se také vydal na pouť a byl v Medžugorji a nebyli jsme ubytováni ve stejném penzionu, ale byl tam. A po zpovědi jsem ho viděla na ulici a mohla jsem se pochlubit svým rodičům, že jsem byla u zpovědi a byla jsem přešťastná.

Odešla jsem a řekla jsem Bohu: Ty existuješ. Chci Tě ve svém životě! 20 roků se k Tobě obracím zády a teď si Tě přeji. A ne jen to, chci Tě, Bože, každý den a nechci Tě opustit. A tehdy jsem se Ho zeptala:

Co mám teď dělat? Našla jsem největší poklad - modlitbu srdcem a koupila jsem si svoji první modlitební knížku, svůj růženec a svojí medailku a začala jsem tak být šťastná disponovaná následovat a neopouštět Boha. Jenom jeden detail: když jsem upřímně začala se svým rozhodnutím, šťastná, že uvádím Boha do svého života, tehdy na mne Albert hleděl velmi rozrušeně. Ani nic neříkal, ale já jako dobrá žena a psycholog jsem znala a předpokládala, že si myslí, jak dlouho mi to vydrží. A tak to bylo den po dni. A jednoho dne jsem se modlila růženec ve svém pokoji s Pannou Marií – přivezla jsem si fotografii jednoho obrazu Panny Marie z Medžugorje a Albert vstoupil a ptal se co to dělám. Já jsem se modlila růženec, a ptala jsem se ho, jestli se chce modlit se mnou. Podíval se na mne a řekl: Nezlob se, ale ty se zabývej svými věcmi, já mám svůj čas. V tu chvíli jsem se podívala na Pannu Marii a řekla jsme jí: Matko, všechno odevzdávám tobě, všechno dávám tobě, a jemu neřeknu nic." Nebudu mu říkat, aby se modlil, aby chodil na mši, nic! Budu se snažit mlčet. Ale jenom Tě prosím, aby byl šťastný jako já. Od toho dne jsem  každý den v růženci prosila Pannu Marii, aby byl šťastný jako já.

A za nějakou dobu, Alberto, který je jinak velmi přesný, se stále opožďoval k jídlu. A já jsem se snažila čekat na něj a nejíst dříve a nelehat si odpoledne. Tak jsem se snažila, ale jednou, když jsem už nemohla, zavolala jsem mu, abych věděla, jestli se zase opozdí a on mi řekl: Už jsem tady, jdu z kanceláře. A já na to, a proč chodíš pořád pozdě? No protože chodím pěšky. Alberto jinak pěšky nikdy nechodí, stále jezdí na motorce. Stále spěchá, běhá sem tam. Proč chodí? A tehdy mi řekl: Já se modlím růženec.

Chodil pozdě, protože se vracel pěšky a modlil se růženec. Pro mne to byl takový dar! Nemohla jsem uvěřit, že se i on modlí. Po několika měsících jsem se Alberta ptala, jestli může odvést děti do školy. On odpověděl, že jde do kanceláře. -  Říkám mu: "Pracovní doba ti začíná v 8,30, a teď je 7,45…" A on na to: "No, protože já jdu v 8 na mši." Nemohla jsem věřit, jde na mši v 8 hodin, chodí na mši každý den! Začal se modlit růženec každý den a teď ještě chodí na mši každý den. Pak jsme se začali modlit společně, chodit na mši spolu, začali jsme všechno ve dvou...

Bůh žil v našem životě, ale teď je opravdu základ toho manželství. Už nám oběma bylo zcela jasné, že Bůh bude první v našem životě a tak nám Bůh daroval ještě dvě děti: Eugenii a Camila. Teď máme čtyři děti a dnes se modlíme růženec v rodině se svými dětmi. Kéž by to tak bylo každý den. Já se za to i dále modlím.

Vrátili jsme se do Medžugorje, nevím už pokolikáté, pokaždé, když nás Panna Maria pozve, vždycky jí odpovíme ANO!

(videofilm zveřejněný na 31. MLADIFESTU)