Zamyšlení nad druhým příchodem Krista
fra Tomislav Pervan
Proto i vy buďte připraveni, protože v čase, kdy nemyslíte, přijde Syn Člověka
Izaiáš je nazýván „Shakespearem mezi proroky“. On je zpěvák a vizionář, a tento úryvek nám přináší jednu z jeho vizí. Tohle nesnil ani nevymyslel. „Viděl věci“, a ty věci byly skutečné. To je pravá budoucnost. To, co viděl byl celý vesmír světců, ze všech národů světa, kteří společně ctí téhož, pravého Boha, jak s velikou radostí kráčí k Sionu, k Jeruzalému. Byl to i svět bez války. V pokračování této vize, kterou budeme číst v liturgii v neděli, není dokonce ani boj mezi zvířaty. Jehňata a lvi leží vedle sebe.
Připomíná to náš svět? Tomu je to opravdu daleko. Toto je vize světa po Kristově druhém příchodu. Ale nastane to stejně pravdivě jako nastal jeho první příchod, jeho první advent, první oslavy Jeho narození. Pro proroka Izaiáše byly oba adventy budoucností. Pro nás je jeden minulý a druhý budoucí. Ale ta budoucnost není jenom ideál, lidský sen. To je božský příslib, záruka. 
A co nám Ježíš zanechal na to období mezi svým prvním a druhým příchodem na tomto světě kromě mnoha válek, tragédií, nemocí, teroristů a zničených manželství? Co nám dal? Daroval nám Boha. Daroval nám sebe. Zanechal nám svoji Církev, svoje Mystické Tělo, které je jediným místem na tomto světě, kde máme Jeho skutečnou osobní přítomnost v EUCHARISTII, to je On celý, Tělo a Krev, Duše a Božství... A zanechal nám svého Ducha Svatého, který prostupuje naše duše svatostí, která je klíčem ke štěstí.
Jsou tři Kristovy příchody – první na tento svět v minulosti o prvních Vánocích; druhý, do našich duší a našich životů v přítomnosti, zejména v Eucharistii; a třetí, při jeho druhém příchodu na konci světa – všechno to mění význam času. Vnáší věčnost do historie, vnáší věčné “teď” do pomíjejícího pozemského “teď”. Proto svatý Pavel říká: “Teď je čas k probuzení ze sna! Protože spása je vám blíže než když jsme uvěřili.” Nastává dokončení naší spásy. On přichází! A my jsme tomu dnes o jeden den blíže než jsme byli včera.
Jestli jsme křesťané, pak by v nás toto očekávání nemělo vyvolávat strach, ale radost. Svatý Pavel nám říká jak se připravit na tuto událost, našeho velikého setkání s Bohem, které nastane na konci světa pro celý lidský rod a které nastane pro každého z nás ve chvíli naší smrti. Způsob přípravy na setkání s Bohem je tím co Pavel nazývá odhazováním skutků temnoty a zahalováním se do zbraně světla. To je změna jako převléci se ze špinavých, ošklivých hadrů do zářícího nového krunýře.
Co Pavel myslí tou “zbraní světla”? Pravdu! Světlo symbolizuje pravdu. Jakou pravdu? Samotného Krista, člověka, který řekl ne jen “Já učím pravdě”, ale “JÁ JSEM PRAVDA”. A proč to nazývá “zbraní světla”? Co myslí tím výrazem “zbraň”? Ochranu. Jestli máme ochranu, pak nemáme strach.
Jaká je souvislost mezi světlem a zbraní, mezi pravdou a ochranou? Strach, téměř vždy působí v temnotě, ne ve světle. Strach nepůsobí ve světle pravdy, které můžeme vidět v současnosti, nýbrž ve tmě a nevědomosti, kterou můžeme vidět v budoucnosti.
Jak můžeme překonat strach, zejména strach ze smrti? Poznáváním Boží lásky k nám; to znamená, osobním poznáváním Ježíše Krista, jako našeho Přítele a našeho Spasitele i našeho Pána. On není jen Pán a Bůh a Soudce, ale i Spasitel z hříchů, smrti a pekla. A není jen Spasitel, ale i blízký, osobní přítel.
Noe, jak o něm mluví Bible (Gn 6,9) byl jediný spravedlivý v moři bezpráví, násilí, bezbožnosti. Při jeho narození mu otec předpověděl následující: „Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce a od námahy našich rukou, kterou nám přináší země prokletá Hospodinem“ (Gn 5,29) On si bez velkých řečí všímá znamení doby a jasně je čte. Vidí jak se stahují temné oblaky katastrofy a apokalypsy nad lidstvem, vidí jak je systematicky ničen svět lidí, vnitřní i vnější, a tuší, že se všechno blíží ke svému konci. Sleduje, medituje, ve svých dlouhých dnech přijímá inspiraci, aby vytvořil záchranný koráb. Člověk, který od myšlenek, zrání, slov, přistupuje k dílu, aby se zachránil od nadcházející kataklyzmy.
Rozhodně to jeho jednání nemohlo zůstat bez povšimnutí, ale současníci otupěli ke všem slovům a všem užitečným radám. Nechtějí slyšet co na ně doléhá, co je postihne, líní jsou, přespříliš zbabělí, aby vybočili z vyšlapaných životních kolejí. Jsou zamilovaní do dosavadního života a jeho cest. Nemají sílu ani odvahu reagovat jediným možným správným způsobem a udělat jako Noe závěry a hledat spásu jinde. Když se navalily vody potopy, bylo zbytečné vystupovat i na nejvyšší horu, protože i tu pokryla voda potopy.
Z Ježíšových úst slyšíme o událostech kolem „posledních věcí“. Před očima se nám odehrává největší katastrofa: nebesa se hroutí. Opěrné sloupy se třesou a kymácí. Slunce už nesvítí. Na zemi je temno a chladno tak, že rostliny, zvířata a lidé mrznou. Všechno pokryté ledem. Už nejsou dny, jenom noci. Už není měsíc ani hvězdy, aby osvětlovaly noc. Ať je idea té doby jakákoli, Ježíš líčí události, které zpochybňují život a dění na této zemi. Tato vize zkázy je dnes relevantnější než kdykoli dříve. Dohání mnohé k tomu, aby zahájili akce směřující k probouzení svědomí lidí. Vidíme kolik je setkání a závěrů ohledně klimatických změn, a to ani nemluvě o stále dokonalejším vyzbrojování, kterým se vyhrožuje.
Ale jsou i katastrofy podobné konci světa na osobní úrovni. Kolikrát jen slýcháme: “Zhroutil se mi celý svět“. Může se stát, že se rozpadne nějaký vztah, že se od vás trvale odvrátí nějaká osoba, které jste plně důvěřovali. Dětem se zhroutí svět, když si otec a matka už nerozumějí, když jeden o druhém mluví zlostně, hádají se nebo se rozejdou. Pro mnohé se zhroutil posvátný svět Kristova těla, Církve, když se na masmédia dostaly zprávy o sexuálním zneužívání. Je možné říci, že slunce zapadlo, když tu není milovaný člověk. Zmizela radost a teplo života, když není lásky.
Dnes je aktuální mluvit o apokalypse. Žijeme v apokalyptické době. V době, která se tak rychle mění, že nemůžeme ani zachytit vnitřní smysl ani vnější dosah všech těch změn, které se dějí na našich malých prostorech, ale i v celém světě. Svět začal být příliš malý a těsný. Lidé nemají ani čas, a prostor je každým dnem stále užší. Kolik jen velkých světových společností a firem používá jako své ‘logo’ celý globus. Myslí globálně a globálně se i šíří. Globus pro ně začal být už příliš malý, chtějí se stěhovat do vesmíru. Drží ho ve svých rukou a pohrávají si s ním, jako Charli Chaplin ve známém filmu o Diktátorovi. A zase nevědí kam vlastně jdou a kam je jejich vlak veze. Zlomový čas, čas rozhodnutí a výzev: tak bychom mohli charakterizovat tuto epochu.
Zdá se, že i Církev je v tom vlaku, který se řítí plnou parou, nerespektuje zapnutou signalizaci tak dlouho až jednou skončí na vedlejší koleji a udeří plnou rychlostí do závor. Hranice růstu jsou dávno dosažené, všechno směřuje do slepé uličky. Lidé se stali otroky nebo spíše roboty pokroku. Církev by měla rozeznávat znamení. Namísto drobných oprav uvnitř auta by bylo zapotřebí brzdit a rozpoznávat znamení času a ve světle Pravdy odbočit vlakem na ony tradiční koleje, které vedou jistě do budoucnosti. A to jsou slova Pána Ježíše Krista.
Strašná je vnitřní prázdnota lidí. Kdyby tomu tak nebylo což by mohlo docházet k takovým zločinům, které vidíme, že se konaly a dosud konají ve válkách na světě? Lidé se ženou za životem, všechno se jim vymyká z rukou, nemají žádnou naději, dochází jim kyslík, bloudí jako ztracení astronauté ve vesmíru.
“Bůh, který přichází” – je název knihy známého duchovního spisovatele Carla Caretta, která může posloužit jako ukazatel směru, jako metoda (etimologický výraz ‘metoda’ znamená právě to - cesta, směrovka, směr) člověka, který od základů změnil svůj životní směr. Z aktivisty, horlivého katolického pracovníka, se stáhl do samoty pouště, tam kam Pán svůj lid neustále vábil, aby se mu na poušti stal Bohem, který je všechno. Tam se stahoval i sám Ježíš, na místo pravého setkání s Bohem.
Dnes je populární hovořit o duchovní obnově našeho národa, to znamená, že nám musí být jasné, že ta obnova nemůže být bez víry, lásky, naděje, radosti, společenství. To všechno jsou křesťanské hodnoty, které není možné ničím a nijak organizovaně předávat. Ty musí vyzařovat z nadšených jedinců. Víra se předává jenom osobní vírou, žízeň po Bohu vlastní žízní, radost radostí, štěstí štěstím.
Zásadní otázkou je: Co se podle Ježíšových slov stane po velikém znamení? V biblickém textu jsou slova, která si máme vzít k srdci: “Potom se na nebi objeví znamení Syna Člověka” (viz Mt 24,30) To znamená, že veliká katastrofa není ještě konec. Význam toho lidé dnes už nechápou. Existuje okamžik, kdy všechno ustane, kdy má všechno svoje finále, pro věřící v Boha i pro nevěřící. Nastane okamžik, kdy skončí život, kdy končí linie radosti, úspěchu a touhy, ale i linie neúspěchu, neštěstí a trápení. To je historie každého, taková je i historie celého světa. To je okamžik, kdy se setkáváme tváří v tvář s plnou pravdou o své existenci. Je to okamžik ve kterém padají vnější opory, životní sloupy, zdraví, společenský vliv, bohatství, vliv na druhé, všechno o co jsme se někdy opírali, když nám na dveře zaklepala nemoc a smrt. Podstatné je co se v tu chvíli stane. Osud každého je ukázán ve znamení Syna Člověka. Objeví se na nebi. Tehdy “uvidí Syna Člověka jak přichází na oblacích nebeských s velikou mocí a slávou” (viz Mt 24,30). Nebe ztratilo svoji zář, ale je naplněno slávou Krista, který přichází. Je třeba se nad tím v těchto dnech zamyslet i po přečtení tohoto textu.
Uvědomme si: Když Kristus zemřel na kříži, slunce potemnělo. Velikonočního jitra, po Vzkříšení, je Kristus sám Slunce, které vychází v srdcích a zastiňuje všechno, všechny katastrofy a veškerou lidskou aktivitu. O této události můžeme uvažovat, když mluvíme o znamení Syna Člověka. Těm, kteří jsou si toho vědomi je slíbeno: “Až se toto začne dít, vstaňte a pozvedněte hlavy; protože je blízko vaše vykoupení” (viz Lk 21, 28). Ale to současně také znamená , že na konci nebude tma, chlad a zemdlenost, nýbrž světlo, teplo a plnost života. “Andělé shromáždí jeho vyvolené ze čtyř světových stran, z jednoho konce nebe k druhému“ (viz Mt 24, 31).
Svět je příliš hlučný na to, aby umožnil pozorné naslouchání tomu co nám Pán hlásá. Slovo se v nás musí vtělit, aby bylo účinnější ve světě. Podle Božího slova o Ježíši Kristu. Ježíš se narodil v tichosti noci, ve stáji. V hostinci by na to rozhodně bylo příliš hlučno, a to ne jen vnějšně, ale i v hlubším slova smyslu, tam nebylo vhodné místo pro Jeho narození. “Neboť, když hluboké ticho objímalo všechno a noc ve svém běhu k polovině došla, tvé všemocné Slovo seskočilo z královského trůnu z nebe… Jako ostrý meč neslo tvůj nezvratný rozkaz… Celé tvorstvo se ve své podstatě znovu od počátku přetvořilo, a tak sloužilo tvým rozkazům, aby tvoje děti byly uchovány beze škody…” (Mdr 18,14; 19,6).
To přetvoření, obnovení, nám nespadne do klína díky technickému pokroku, vzrůstem standartu, vědomostmi, schopnostmi. Obnovu a obrat v historii lidstva provádí jedině Bůh. V tomto adventu, je pro nás podstatné mlčení před Bohem, spíše než naše řeči o Něm. Žijeme v očekávání parusie, Jeho nového příchodu. To s sebou přináší výzvu k zřeknutí se všech bohů, božstev, idolů, výtvorů lidských rukou a padělků.
Advent je vnitřní očišťování a vyprazdňovaní vlastních nádob na milost shůry. Očekávat a bdít jako voják na stráži nebo u radaru bedlivě sledující nebe. V tom okamžiku je zabráněno zabývat se čímkoli jiným než stát se jedním uchem a okem, protože to může být záchranou pro lidi a svět. Podobně máme i my, křesťané, povinnost najít si tichý koutek, očekávat Pána, naslouchat jestli již přichází. Číst znamení a signály, které dává, protože jednou bude pozdě, jak to sám říká o současnících Noeho, Kdyby se On objevil na obzoru, a my byli zaneprázdnění vším možným. Jeden současník na nás volá: “Vraťte nám Ježíše Krista, vy křesťané, vy kteří zazdíváte velikou naději pro svět už od Konstantinových časů, vy lidé Církve! Kristův život a Jeho smrt patří i nám a všem, pro které má život smysl a který nás učil jak žít jako stvoření”. (přeloženo z radio-medjugorje.com, mírně zkráceno)