Svědectví z Kazachstánu na letošním Mladifestu
Jsem sestra Julija Prisjažnaja. Narodila jsem se v Kazachstanu v malé vesnici Ozjornoje, která patří k farnosti Královny míru. Příběh mého řeholního povolání je velmi prostý a přímo spojený s Matkou Boží Marií, Královnou Míru.
Již jako malé pětileté dítě jsem cítila, že můj život bude nějak mimořádný, odlišný od života druhých dětí se kterými jsem vyrůstala. Vesnici ve které jsem narozená založili věřící katolíci deportovaní z Ukrajiny v roce 1936. Moji předkové ve své nové usedlosti mnoho trpěli hladem, zimou a působením komunistického režimu. Byli dovedeni do stepí Kazachstánu násilně a všechno co měli byla trocha osobních věcí a ubohá strava, to co se jim podařilo shromáždit před násilným přesídlením. V Kazachstanu začali stavět domy a snažili se přežívat jak jen dokázali a uměli. Mezitím začala Druhá světová válka. Moji předci se každodenně modlili mariánský růženec a Matka Boží to slyšela. Zejména na jaře 1941. roku se v tom kraji vytvořilo jezero, ve kterém se potom brzy objevily i ryby. Byl to zázrak, pravý zázrak. Matka Maria neopustila svoje děti, vyslyšela jejich modlitby a zachránila je od hladu.
Koncem 90tých let 20. století v tom mém kraji – ve vesnici Ozjornoje, začala výstavba katolického kostela. Iniciátoři byli samotní obyvatelé, kteří sami vykopali základy a skládali cihly tak že v době kdy z Polska přijel kněz, byl kostel už zpola postavený. Nejdříve chtěli, aby byl kostel zasvěcen Panně Marii Fatimské. Ale brzy přišla z Německa darem socha Panny Marie Královny Míru s prosbou, aby byl kostel nazván po Ní. V té době v mém kraji ještě nikdo neslyšel o Medžugorji. Já jsem jako malé děvčátko byla velmi okouzlena krásou sochy Panny Marie. Velmi jsem ji milovala. Dívala jsem se na ní a zdálo se mi, že i Ona na mne hledí a cítila jsem pokoj v srdci díky její přítomnosti.
Když v roce 1993 Ozjornoje navštívil rektor theologie v Sankt Peterburgu, důstojný pán Pierre Desmoulins, daroval kostelu obraz Matky Boží od povolání a požádal farníky, aby se modlili za nová duchovní povolání. Moje přítelkyně Tatjana i já jsme vzaly vážně tuto prosbu a pravidelně jsme se modlily mariánské litanie Matci Boží za duchovní povolání v kleče před jejím obrazem a před sochou medžugorské Panny Marie. Nemodlily jsme se za sebe, ale za druhé, ale Bůh vovolal nás: já jsem dostala povolání, abych se stala řeholnicí Komunity Blahoslavenství a Tatjana, aby vstoupila do Společenství sester služebnic Neposkvrněného Početí Panny Marie. obě tato řeholní společenství již působila naší vesnici Ozjornoju ve farnosti Královny míru. Kdykoli se Tatjana a já setkáme rády vzpomínáme na ten čas a teď se chci o ty svoje životní zkušenosti podělit i s vámi. Moje povolání se stalo takto:
V roce 1999 jsme v Ozjornoju začali organizovat setkání mladých podle vzoru medžugorského Mladifestu. Od té doby přicházejí mladí jednou do roka z celého Kazachstánu a sousedních států do Ozjornoje na pětidenní duchovní obnovu: katecheze, zpověď, modlitbu, slavení písněmi a dvanáctikilometrovými pěšími poutěmi ke kříži na kopci, který je kopií kříže z medžugorského Križevace.
V roce 1999 mi bylo 14 roků. Na konci jednoho z těch pětidenních setkání mladých – na večerním modlitebním programu, nám bylo předloženo, abychom si zvolili svoje povolání tím způsobem, že v koši byly papírky s nakreslenými symboly různých povolání: např. Papírek s nakresleným prstýnkem znamenal manželství, jiný s nakresleným srdcem symbolizoval řeholní život a s křížem – kněžství. Byly to velmi dojemné okamžiky. Na oltáři byla vyložena Nejsvětější svátost oltářní, zpívali jsme a klaněli jsme se Ježíšovi. Když na mne přišla řada, abych si vybrala, vydala jsem se ke koši s úmyslem vylosovat si manželství, protože jsem byla velmi zamilovaná do jednoho chlapce, ale v jednom okamžiku jsem se podívala na Nejsvětější svátost oltářní a usměvavé dívky, které se rozhodly pro řeholi a vyšla jsem k nim. Pocítila jsem, že mne má Ježíš velmi rád a že je ta láska jiná, že není jako ta, kterou jsem cítila k zmíněnému mladíkovi. Byla jsem vylekaná, ale současně plnila mé srdce i velká radost. Začala jsem plakat a řekla jem „ano” Bohu. Pochopila jsem, že se v tu chvíli boří moje dosavadní plány na život a že to dál už nebude jak si já přeji, věděla jsem, že budu mít problémy s rodiči, ale byla jsem přitom šťastná!
Potom co skončilo setkání mládeže jsem se zapsala na střední zdravotní školu. Potom co jsem ji dokončila, se Bůh postaral, aby se moje rozhodnutí ze setkání mládeže také ukskutečnilo a dovedl mne do Komunity blahoslavenství. Rok jsem prožila v Komunitě a přitom jsem studovala a potom jsem se vydala po řeholní životní cestě.
Na závěr tohoto svědectví chci poděkovat za možnost vám o tom tady svědčit a moje poselství pro vás všechny zní:
Život s Bohem a zvláště řeholní život je veliké dobrodružství. Každý den je jiný než předcházející. Bůh nám dává prožívat bezpočet překrásných okamžiků. Jsem vděčná Pánu za dar povolání, za svoje bratry a sestry z Komunity blahoslavenství a za všechny radosti a slzy v mém životě. Jsem vděčná, že mne Pán vybral – takovou jednu droboučkou bytost tohoto světa, z jedné úplně malé vesničky.
Drazí mladí, Bůh má i každého z vás zvláště rád a každý z vás je Jeho poklad a Jeho milované dítě a jenom s Ním najdete pravé štěstí.
OZERNOJE – MEDŽUGORJE
23. září 2001, papež, nyní již svatý Jan Pavel II., slavil mši svatou na Náměstí Matky Vlasti v Astani, dnešním Nur-Sultanu. Tehdy se tam shromáždilo asi 40 tisíc lidí. Po mši svaté, před modlitbou "Anděl Páně" řekl papež: "A nyní jdu na duchovní pouť do vaší národní svatyně, Ozjornoje, kde vy, drazí bratři a sestry, uctíváte Pannu Marii, Královnu míru." Do té doby nikdo nikdy nepojmenoval tuto malou vesničku ve stepích na severu Kazachstánu národní svatyní. První to udělal Jan Pavel II. My sem přicházíme s pocitem společenství a blízkosti Ozjornoja a Medžugorje. Medžugorje je poutní místo známé po celém světě již více než 40 roků.
Ozjornoje je malá vesnice, malá svatyně, ale velmi se podobá Medžugorji. Dokonce i ochránkyně farnosti a též i národní svatyně je Královna míru. Jak se to stalo? V roce 1989 (to byl tehdy stále ještě Sovětský Svaz) obyvatelé Ozjornoja se obrátili na Moskvu (hlavní město SSSR), s žádostí o povolení výstavby místa modlitby, katolického kostela. A to povolení dostali 19. března roku 1990. Když jsem měl záměr přijet do Kazachstanu na pozvání obyvatel Ozjornoja a s povolením biskupů v Polsku, setkal jsem se náhodou s knězem z Holandska, ale to byla Boží prozřetelnost. Jmenoval se Nico Hoogland a byl přímo zamilovaný do Medžugorje, kde byl už mnohokrát. Zvláště miloval Pannu Marii, k
Královnu Míru. A na jeho pokyn jsme zasvětili kostel v Ozjornoju Královně míru. Nico Hoogland nám do Kazachstanu poslal překrásnou sochu Královny míru, která byla vytvořena v Německu v městě Breisachu. Socha byla přinesená do Ozjornoje 14. prosince roku 1991. Zajímavé je, že ta socha byla dovezena 2 dny před tím než Kazachstan vyhlásil nezávislost. Časem díky rozhodnutí biskupa Jana Paweła Lenge, který od roku 1991 byl biskupem pěti republik (tehdejšího Sovětského Svazu, Střední Asie). Královna míru se stala hlavní ochránkyní Kazachstanu a Střední Asie od roku 1994.
Kostel, který vystavěli lidé v Ozjornoju poněkud připomíná kostel v Medžugorji, i když místní architekt Viktor Ivanicki nikdy v Medžugorji nebyl a tento kostel neviděl. V té době v Kazachstanu nebyly téměř žádné kostely. Ty co byly před Říjnovou revolucí byly zničené. Potom se jich v době Sovětského Svazu několik objevilo, ale zvenku se podobaly obyčejným domům, protože se nemělo ukazovat, že je to kostel. Jenom zevnitř mohly být stavěny jako pravý kostel.
Královna míru je ochránkyně Kazachstanu a Střední Asie. Každý rok se konají slavnosti ke cti Královny míru. S povolením Svatého Stolce každým rokem 7. července slavíme svátek Královny míru. Podíváme-li se na kostel a jeho okolí, uvidíme mnoho podobností s Medžugorjem. Samotný kostel se podobá medžugorskému. Za kostelem je jurta (tamější typický dům), i když je menší, přesto připomíná vnější oltář v Medžugorji. Když si v Medžugorji prohlížíme okolní krajinu, vidíme horu Križevac, vrch s křížem. U Ozjornoju je ve stejném směru na hoře Volinskaja Sopka kopie kříže, úplně stejná, jenom že v Medžugorji je betonový a tady z jiného materiálu s povolením státu. To byl dar metal-kombinátu z Krakova, který nese jméno Tadeusza Sendzimira. Dříve nesl Leninovo jméno. Právě v této továrně byl vyroben kříž darovaný do Kazachstanu. Na kopii kříže je nápis „Díky Bohu, mír lidem. Nebeské království mučedníkům. Lidu Kazachstanu vděčnost. Kazachstanu rozkvět”. Tento kříž byl vztyčen jako památník všem obětem represe v Kazachstanu.
Podobnosti mezi Ozjornoja a Medžugorjem jsou kostel, vnější oltář, kříž. Mladifest - setkání mladých, zvláštní láska k adoracím, Organizuje se stálá adorace, které se účastní věřící z celého Kazachstanu. Ale v Medžugorji je také hora Podbrdo. Tam lidé chodí na místo zjevení Matky Boží. V Ozjornoju zjevení nebyla, ale ve stejném směru máme jezero. Vzniklo bezprostředně před svátkem Zvěstování v březnu 1941, pět roků po deportaci Poláků z Ukrajiny. Byli vzdáleni asi 4000 km od svého domova. Mnozí umírali hladem a zimou na severu Kazachstanu. Tam je +40°C v létě, a -40°C v zimě, proto tu zavládla vysoká úmrtnost. V březnu 1941 se objevilo jezero ze sněhu, kterého tady v zimě bývá velmi mnoho. To jezero se velmi rychle naplnilo rybami. Ryb bylo tak mnoho, že kdybyste dvakrát hodili sítě, ulovili jste tolik ryb, že by jich byl plný kamion. To znamenalo vysvobození od hladu. Lidé přijali dar toho jezera a ryb jako Boží dar, jako dar Matky Boží. Byli to velmi zbožní lidé, kteří se modlili růženec od prvního dne deportace. Desetiletí růženec lidem nahrazoval kostely, kněze a svátosti. Lidé dokázali křtít novorozence, ale nemohli udělovat jiné svátosti. Růženec nahrazoval všechno, a znamením, že Bůh slyší jejich modlitby bylo to jezero s rybami.
Po válce toto jezero vyschlo. Potom tam i orali a seli, ale na sté výročí zjevení ve Fatimě, v roce 2017 se jezero opět po sněhu objevilo. Opět se obnovil zázrak s výskytem ryb. Na konci roku 2017. lidé začali lovit s tyčemi a ulovili jich téměř dvě tuny denně.