Svědectví o proměnění života díky Medžugorji

Od drogy a vězení do Medžugorje: Mario se vydal pěšky z Knina do Medžugorje a změnil tak svůj život

Mario Teskera z Knina promluvil otevřeně o svém životě poznamenaném drogou, těžkými hříchy a prostředím, které dnes nazývá "starým světem zločinu a drogy". 

Zásadní změna nastala v roce 2019, kdy jak dosvědčuje, pocítil pozvání, aby vzal ruksak a vydal se z města Knink k Medžugorji. Tam na Podbrdu "vyplakal duši", a cesta na kterou se vydal s několika desítkami kun v kapse se pro něj stala počátkem hluboké životní proměny.

Teskera se o svoje svědectví podělil v podcastu "Sveti Josip" (svatý Josef), kde mluvil bez vylepšování o období před obrácením, setkání s Medžugorjem, vězení, odvykání od závislostí, modlitbě, lásce k růženci, snoubence a životu, který se dnes snaží stavět na úplně jiných základech.

Poprvé přišel do Medžugorje v 2019. roce.

Podle toho co říká, všechno začalo jednoho rána, kdy v sobě pocítil silné nutkání, aby se prostě vydal na cestu. "Bylo to určité skutečně mimořádné pozvání, kterému jsem nerozuměl, ale přijal jsem ho. Řekl jsem 'ano', a nebyl jsem si ani plně vědom na co", vzpomínal Teskera. Vzal ruksak  a z Kninu se vydal do Medžugorje – pěšky. Cesta nebyla vůbec snadná. Teskera říká, že ušel tak 40 kilometrů denně. Přitom příliš ani neuvažoval o tom kolik kilometrů má před sebou a ani jak dlouho bude cesta trvat. "Prožíval jsem určité nadšení. Vůbec jsem neuvažoval jak dlouho to bude trvat a jak je to náročné", vyprávěl. V jednu chvíli začaly být bolesti a záněty nohou tak silné, že skoro nemohl dál. Ruksak nechal v jedné kavárně v Trilju, a v cestě pokračoval prakticky jenom v šortkách, tričku a s lahví vody. Vzpomínal i na lidi, kteří mu cestou pomáhali, dávali mu jídlo a poskytovali ubytování. "Bůh se o mne celou cestu staral. Staral se o všechno co jsem potřeboval", prohlásil.

Před městečkem Imotski - jak říká - zůstal téměř vysílený. Kvůli zánětu nohou musel část cesty jet autostopem, a po určitém odpočinku znovu pokračoval v chůzi. Nejdůležitější pro něj bylo jediné - dojít. Když konečně přišel do Medžugorje, nenechával odpočívat nemocné nohy. Odložil věci a vydal se na Podbrdo. "Moje duše i srdce volaly a toužily po něčem vyšším, co moje srdce tehdy neznalo", řekl.

V Medžugorji zůstal čtyři nebo pět dnů. Na cestu se vydával s pouhými 70 kunami v kapse. Se 70 kunami do Medžugorje přišel, a tvrdí, že mu během těch dnů nic potřebného nechybělo.

Avanturizmus mu, jak dodává, nebyl nikdy cizí. I před obrácením cestoval autostopem a provázel Hajduk (fotbalové mužstvo) na různých utkáních. Ale to co dříve, jak říká, zaměřoval ke špatným věcem, začal po Medžugorji zaměřovat k víře. "Neměl jsem žádný strach. Ta úpornost, kterou jsem předtím využíval špatně se nyní upnula na Boha. Talenty, které byly využívány špatně nyní slouží ve správném směru", prohlásil.

"Abych byl upřímný - byl jsem dost hluboko ve světě drogy a pod vlivem marihuany" Vypráví Teskera velmi otevřeně o stavu v jakém přišel do Medžugorje. Dnes přiznává, že tehdy ani nechápal, co mu všechno může Medžugorje poskytnout skrze zpověď, mši a modlitbu. Věří, že v té první fázi bylo dostatečné, že prostě bude tady. "Já věřím, že mne sem Bůh dovedl jen proto, abych tu byl přítomen a abych vpíjel tu živou přítomnost Nebeské Matky", řekl. "Byl jsem ještě pod těžkými hříchy. Nevykonal jsem životní zpověď, jistě jsem byl ve smrtelných hříších", přiznává upřímně.

Přesto chodil na mši a vystoupil na Podbrdo a tam prožil okamžik, který si zvláště zapamatoval. "Odešel jsem na Podbrdo, vyplakal jsem celou svoji duši a prostě jsem předal celé srdce Matce." Změna, jak zdůrazňuje nenastala přes noc. Postupně si začal uvědomovat to, co považuje za hříchy z minulosti, zpovídat se a měnit způsob života. Jak říká - teprve po čtyřech, pěti letech cesty ve víře začal plně poznávat plody toho rozhodnutí vykonaného na počátku.

Nastala jedna velká změna v jeho soukromém životě. Seznámil se s ženou, která je v současnosti jeho snoubenkou. Mariji poznal v městečku Sinj, během voluntérské služby osobám s potížemi ve vývoji. Oba dva měli pečovat o stejného chráněnce. První setkání nepřerostlo hned v milostný románek. Setkali se ale znovu právě v Medžugorji, během setkání volonterů, a Teskera říká, že na Podbrdu došlo k určitému rozhodujícímu "kliknutí". Po návratu do Splitu se začali scházet. Zpočátku jako přátelé. "Modlili jsme se a odevzdávali jsme všechno Panně Marii do rukou, aby nás ona vedla, aby nám žehnala a dělala naše srdce jedno pro druhé", vyprávěl. Společná modlitba a rozhovor, jak tvrdí, se staly významnou součástí jejich vztahu. "To je to, co nám dávalo a dává sílu, abychom žili čistotu, abychom svědčili o čistotě a šli cestou k manželství, abychom do manželství vstoupili zcela  čistí", prohlásil a dodal, že doufá, že jednoho dne budou moci stejné hodnoty předávat svým dětem.

Ve svém svědectví odkryl ještě další závažnou část své minulosti. Mluvil o tom jak začal ručně vyrábět růžence. Uvedl, že se to stalo po propuštění z vězení, během pobytu v Německu. Procházel tam programem v ústavu pro mladé muže, kteří již byli mimo bezprostřední vliv substancí a procházeli tam psychologickými a terapeutickými programy a pracovní terapií. Jednoho dne uviděl korálky a provázek, sundal si vlastní růženec a pokusil se udělat sám svůj růženec. Zpočátku neuměl ani vázat uzly. "Jen jsem tak motal provázek, pálil zapalovačem a cítil jsem podněty, abych vytrval a naučil se to", říkal. Postupně nakupoval materiál, učil se a zdokonaloval techniku. Tentýž růženec dokázal vícekrát rozplést a znovu vytvořit dokud nebyl s výsledkem spokojený. Přitom se rozvinula i jeho zvláštní láska k růženci. "Růženec je nejsilnější zbraň proti satanu, a já jsem rozhodl svůj život zcela odevzdat Ježíšovi a Marii a bojovat proti zlu", prohlásil. Dnes ve volném čase vytváří desátky růženců, celé růžence a náramky. A jak sám říká, má zvláštní radost, když je může někomu darovat.

Po návratu k novému životu se rozhodl i profesionálně osamostatnit. Založil firmu pro úpravu  dvorků a práce pod širým nebem. Tou činností se zabýval dříve v Německu. Říká, že má rád přírodu a fyzickou práci, protože to mu dává mír, čas na modlitbu a pocit svobody. "Celý život jsem si přál být samostatný, přál jsem si mít něco vlastního, nebýt na nikom závislý", řekl. Dnes práci vidí i jako součást přípravy na budoucí rodinný život. Jak říká, přeje si být schopný živit svoji rodinu až se ožení, ale také svou prací zanechat po sobě něco dobrého.

Teskera je dnes zapojen i do formace Mariiných bojovníků. Říká, že je v tomto společenství již skoro dva roky, a po počátečním období se splitskou skupinou se zapojil do založení skupiny v Kninu, kde  převzal i úlohu vedoucího. Ve společenství s jinými muži vidí prostor pro osobní růst, modlitbu a prozkoumávání vztahů s druhými. "Nejdůležitější je společná modlitba, přátelení se a společná cesta s Marií k Ježíšovi", řekl.

Dále mluvil i o počátcích veřejné modlitby růžence v Knině. Tu myšlenku, říká, nosil v sobě dlouho, ale zpočátku neočekával, že právě on bude osoba, která s tím začne. Po jedné mši udělal závěr, že musí udělat první krok. S požehnáním faráře skupina začala vycházet na náměstí a veřejně se modlit růženec. Po jednom nebo dvou letech viděl, že pro další rozvoj nestačí jenom shromažďování, ale je potřebná formace, struktura a určitá pravidla. Tak začala i skupina Mariiných bojovníků v Kninu.

"Přátelé jsou stále  ještě ve starém světě zločinu a drogy"

Snad nejsilnější část jeho svědectví přišla až před závěrem rozhovoru, když mu byla položena otázka, co by řekl lidem, kteří myslí, že pro ně všechno skončilo a že se víc už nemohou změnit. Teskera se tehdy znovu vrátil do vlastní minulosti. Řekl, že svým životem chce svědčit o tom, že změna není nemožná.

"Jak Bůh vykonal zázrak v mém životě, tak může učinit zázrak v životě každého", prohlásil. Zvláštní poselství má pro každého kdo stále ještě bojuje s drogou, zločinem a dalšími problémy. "Brate, sestro, ty, který si toto svědectví přečteš nebo uvidíš,  jenom udělej ten jeden krok. Odvaž se, neboj se. Buď statečný"!

Dodal, že lidé, kteří chtějí opustit takovýto způsob života se potřebují obrátit na někoho komu věří a požádat o pomoc. "Sám jsem osobně stále k dispozici každému, i svým přátelům a bližním, kteří stále ještě zůstali v tom nějakém starém světě zločinu, drogy nebo jakýchkoli jiných problémů. Stále existuje východisko", řekl. Přitom netvrdí, že je cesta jednoduchá. "Není to snadné, ale je potřeba vydat se na tu cestu", uzavírá pan Teskera.

Pro něj ten první krok začal v roce 2019,  jednoho rána v Kninu, s ruksakem na zádech a s rozhodnutím, že jde pěšky do Medžugorje. Nevěděl tehdy ještě, jak říká, kam ho ta cesta dovede. Dnes tvrdí, že právě tehdy začal jeho nový život. 

(Překlad z „medjugorje-info.com“, mírně zkráceno, Monika)