Svědectví o podivuhodném povolání ke kněžství v souvislosti se smrtí fra Slavka Barbariće
Svědectví o zázračné události
Při večerní mši svaté v Medžugorji, druhý den po 25. výročí úmrtí fra Slavka Barbariče ( starším medžugorským poutníkům osobně známého tamějšího františkána, který zemřel v pověsti svatosti) fra Danko Perutina v rámci svého kázání uvedl svědectví rakouského kněze, který své povolání dostal v Medžugorji. Byl lékařem, ale nenadálá smrt fra Slavka Barbariće na Križevaci po skončení křížové cesty změnila jeho život.
"Prošel jsem dlouhou cestu k Bohu, hledal jsem smysl života. Jako mladík jsem býval často nemocný. Byl jsem v sektě, také mezi svědky Jehohovými. Jednoho rána na konci června 1988. roku se stalo, že jsem se podíval z okna v Innsbrucku a viděl jsem, že je ulice plná lidí, ale nevěděl jsem proč. Ušel jsem kus cesty, abych poznal důvod a objevil jsem, že přijíždí na návštěvu papež Jan Pavel II. Bude projíždět kolem mého domu. Tehdy jsem se rozhodl zúčastnit se mše svaté, kterou on slavil. Při té mši ve mně začal duchovní boj. Mučila mne otázka jestli je Ježíš skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti, při eucharistii nebo je to jenom chléb.
V tu chvíli jsem rozhodl, že to je Ježíš. Od té doby jsem už nikdy nevynechal nedělní mši a cítil jsem velikou radost. Tehdy se v mém srdci zrodila touha odjet do Medžugorje, a to se uskutečnilo právě třicátý den, kdy jsem vymyslel modlitbu, kterou se zasvětím Panně Marii. Zasvětil jsem se v medžugorském kostele ve chvíli zjevení. To se stalo v době, kdy tady ještě byla válka, v 1993. roce, v době Festivalu mládeže.
Potom jsem se stal lékařem, a po určité době jsem na nějakou dobu odjel do Medžugorje, do jedné komunity.
Dobře si pamatuji - 24. listopadu 2000. roku, byl pátek, pršelo. Počasí bylo velmi špatné. Ptal jsem se mám-li se jít modlit křížovou cestu na Križevac, protože když prší je kluzko a není lehké jít nahoru. Nakonec jsem se rozhodl, že na Križevac půjdu. V té době jsem neuvažoval nad svým povoláním. Uvažoval jsem o manželství a založení rodiny.
Fra Slavko už byl několik zastavení předemnou. Vedl křížovou cestu pro nějakou stovku lidí. Když jsem došel ke 13. zastavení, lidé se nějak rozběhli. Pomyslel jsem, že se všichni zbláznili, protože bylo kluzko. Pak jsem uviděl fra Slavka, jak leží na kamenech. Přišel jsem blíže a viděl jsem že se drží rukama na hrudi, u srdce, a umírá. Pokoušeli jsme se ho oživovat, ale neúspěšně. Tehdy jsem zavolal na lidi kolem: "Modlete se, modlete se, fra Slavko umírá". To se stalo mezi 13. a 14. zastavením. V tu chvíli přestalo pršet.
Po chvíli jsme vzali fra Slavkovo tělo, abychom ho snášeli k úpatí Križevace. Bylo to velmi obtížné, protože bylo kluzko. Při té příležitosti jsem se modlil: "Otče Slavko, teď jsi v nebi. Dej mi svého ducha, učiň mne částí svého ducha. Zatímco jsme ho nesli, protože byl už mrtvý, ruce se mu houpaly doleva, doprava... Jednou rukou se mne několikrát dotkl na rameni. To pro mne bylo znamení, jako by mi fra Slavko říkal: "Já jsem prošel svojí křížovou cestu, teď začíná ta tvoje."
Po sestupu z Križevace jsem odešel do kostela, protože jsem potřeboval klid. Déle než hodinu jsem plakal a nevěděl jsem proč. Tehdy jsem udělal rozhodnutí, že se stanu knězem! Vstoupil jsem do kláštera v Rakousku, stal jsem se knězem. Není na světě nic krásnějšího než být kněz Kristův. Chci poděkovat Panně Marii, poděkovat fra Slavkovi, ale především Otci nebeskému za ten dar", podal své svědectví tento kněz.
Jeho svědectví je jen jedním z tisíce svědectví mladíků a dívek, kteří dostali duchovní povolání právě v Medžugorji, je jen jedním z plodů, které toto místo dalo.