Rozhovor s fra Petarem Ljubičićem

 / kterého Mirjana vybrala jako spolupracovníka při zveřejňování tajemství  - v čase novény před 45. výročím zjevení /

Proč se Panna Maria zjevuje v Medžugorji?

Už tolik roků se zjevuje, protože nám chce pomoci, protože je naše Matka. Vzpomínáme na poselství z prvního období, kdy řekla: Drahé moje děti, vidím, že se nacházíte ve velikém neštěstí, v těžké situaci ze které se sami nemůžete dostat. Proto jsem přišla, abych vám pomohla. Poslechněte mne a uvidíte, jak to východisko bude snadné a pro vaši radost a věčnému štěstí.

Co říkala Panna Maria v prvních dnech?

V prvních dnech Panna Maria říkala dost poselství. Více méně všechna ta poselství o kterých uvažujeme a které žijeme. Alespoň se snažíme je žít v těchto 45 letech.

První poselství Panny Marie bylo mír. A to je určitá skutečnost, určitá ctnost po které všichni toužíme. Nedokážeme být šťastní bez míru. To řekla již třetího dne: Mír, mír, mír, ať nastane a ať zavládne mezi člověkem a Bohem. A stejně tak i mezi námi lidmi. Máme ten mír? Nakolik jsme ještě daleko od toho míru a Panna Maria k nám přichází již 45 roků jako Královna Míru!

Víra bylo druhé poselství Panny Marie. Bez ní není možné dosáhnout míru, protože vírou prosíme Pána, aby nám ten mír udělil.

Potom přichází poselství obrácení. To je nejčastější poselství vedle modlitby. Je potřebné očistit svoje srdce. Proměnit svůj život. Prostě bez radikální proměny v srdci a obrácení, není míru, není radosti, není štěstí.

Modlitba, poselství, které se víceméně opakuje každý den. Od pátého dne Panna Maria denně doporučuje modlitbu srdcem, to je modlitbu s láskou a úplnou odevzdaností. Kdybychom tohle doslovně pochopili, mnoho by se toho v nás proměnilo. Měli bychom mír, byli bychom obrácení a stále bychom rostli v lásce a v každé ctnosti.

Půst je poselství Panny Marie už od šestého dne. Ten je ve službě víry. Jím prověřujeme, potvrzujeme a zajišťujeme svoji vládu nad sebou, nad svými chtíči a žádostmi. Tedy z poselství Panny Marie jasně vychází, že mír je největší dobro a že jsou víra, obrácení, modlitba a půst jediné podmínky, jak je ho možné jistě dosáhnout a potom žít.

Třetí  den zjevení se vizionáři ptali Panny Marie jak se jmenuje, aby to mohli říci nám. Odpověděla, já jsem blahoslavená Panna Maria. Na moje osobní naléhání, že by bylo potřeba se zeptat Panny Marie pod jakým názvem k nám přichází. Vizionáři se ptali Panny Marie jak se Ona tady představuje. Dostali odpověď: „Já jsem Královna Míru.“

Skutečně, což jsme potřebovali nějaké silnější poselství než toto!? Že je Ona Královna Míru? Že je Ona královna Krále Nebeského, Ježíše Krista. Když vizionářům začalo být jasné, kdo je Ona a kdo je to v jejím náručí, ptali se Jí: Panno Maria moje, co si Ty přeješ od nás? Odpověděla: Víru, živou, pravou víru! Potom následovala druhá otázka vizionářů: Moje Panno Maria, co si přeješ od našich kněží? Odpověděla: Ať pevně věří a ať pomohou lidem věřit! To je náš úkol. Nakolik ten úkol známe a plníme? Každý z nás kněží by na to měl dát odpověď. Potom se vizionáři ptali dál: A co si přeješ od tohoto lidu? Opět odpověděla: Aby pevně věřili a víru žili! – Na všechny tři otázky stejná odpověď. Platí pro nás všechny, pro všechny lidi už 45 roků.  

Pátý den po mši svaté jsem s jedním knězem navštívil Vicku a Ivanku. Můj kolega kněz se jich ptal: Viděly jste Pannu Marii? Ony normálně odpovídají tak jako my teď hovoříme: Viděly. Očekávali jsme, že odpovědí vzrušeně, nadšeně, vykřiknou! A ony ne, zcela normálně, jako by Ona s nimi byla již rok, a Ona byla pět dnů.

A pak se jí zeptal můj kolega: Ivanko, je-li Panna Maria tak pěkná jako ty? A my víme jak byla Ivanka půvabná. A ona odpověděla tak trochu rozněžněně: Ale můj důstojný pane, kdybyste vy viděl Pannu Marii jen několik minut, přál byste si hned zemřít, kdyby přestalo zjevení, abyste Jí znovu viděl. Těmi slovy chtěla říci, jaká je ta krása milost a mír! Být v přítomnosti Panny Marie, vidět ji svýma smrtelnýma očima. To je nepopsatelné.

Můžete nám říci několik poselství Panny Marie?  

Ano, doposud dala Panna Maria, nevím kolik přesně, ale jistě několik tisíc poselství. Tedy, medžugorská poselství jsou jádro radostné zvěsti evangelia. Jako kázal Ježíš, tak i my kněží máme povinnost kázat. Ona nikoho nenutí, ony zvou respektují svobodu člověka. Nezastrašují, ale rozveselují. Nehrozí, ale dodávají odvahu a také napomínají. Proto jsou jejich plody radost, útěcha a mír. Právě pod tím titulem Panna Maria přichází.

„Drahé děti, dnes vás chci pozvat, abyste ode dneška všichni začali žít novým životem. Drahé moje děti pochopte, že Bůh vybral každého z vás, aby ho využil pro veliký plán spasení lidstva. Vy nemůžete znát jak veliká je vaše úloha v Božím náčrtu. Proto, drahé děti, modlete se, abyste v modlitbě mohly pochopit Boží plán s vámi. Já jsem s vámi, abyste ho mohly plně uskutečnit.“ To řekla Panna Maria 25. ledna v dávném 1987. roce.  

Tedy Bůh si nás přeje užít pro svůj veliký plán. Každého Bůh stvořil a on musí poznat ten plán, který s ním Bůh má a s každým má svůj určitý plán. A je možné ten závěrečný plán Boha poznat, zamilovat si, žít tak jak On od nás žádá a pomoci Mu šířit radostnou zvěst spasení.

„Drahé děti, i dnes vás znovu vyzývám, ať se každý z vás rozhodne, aby mi znovu všechno odevzdal. Jenom tak budu já moci odevzdat každého z vás Bohu. Drahé děti, víte, že vás nesmírně miluji a že si každého z vás přeji pro sebe, ale Bůh dal všem svobodu, kterou já s láskou ctím a klaním se ve své pokoře vaší svobodě. Přeji si, drahé děti, abyste mi pomohly, aby se uskutečnilo vše, co Bůh plánoval v této farnosti Medžugorje. Jestli se nemodlíte, nebudete moci odhalit moji lásku a plány, které Bůh má s touto farností a s každým jednotlivcem. Modlete se, aby vás satan nepřitáhl svojí pýchou a falešnou silou. Já jsem s vámi a věřte mi, protože vás opravdově miluji.“ (25.11.1987)

„Drahé děti, já jsem vaše Matka, proto vám přeji všechno nejlepší. Vést vás k úplné svatosti. Přeji si, aby každý z vás, byl šťastný na zemi a každý z vás bude se mnou v nebi. To je, drahé děti, cíl mého příchodu. To je moje přání.“  Toto je její žádost, můžeme říci, že si Panna Maria přeje vzít nás za ruku, dovést nás k Ježíšovi, abychom přišli do ráje a aby nás předala Ježíšovi.

A když se modlíme u třináctého zastavení, Panna Maria přijímá Ježíše z kříže, rád říkám, že prosíme i my Pannu Marii, aby jednou přijala i nás a předala nás svému Synu. To je tak krásná modlitba a vždycky, když se modlíme křížovou cestu nebo jakoukoli modlitbu, vzpomeňme si na to.

„Drahé děti, i dnes vás vybízím, abyste se celým srdcem modlily a svůj život den po dni měníte. Zvláště vás vyzývám, drahé děti, abyste svými modlitbami a životem začaly žít svatě, protože si přeji, aby každý z vás, kdo byl u pramene milosti v Medžugorji přijde do ráje se zvláštním darem, který mně předá, a to je svatost.  Proto se každým dnem modlete, měňte svůj život, abyste byly svatí a já vám budu stále blízko.“ Tedy Panna Maria si přeje, abychom přišli do ráje s darem svatosti. A potom nebudou potíže, abychom měli ráj a užívali si celou věčnost. Tedy, obětovat se, milovat, žít vůli Boží v tomto světě, v tomto životě, abychom došli do ráje. Chci říci, v poslední době, že je dobré, když se modlíme, abychom vždycky myslili na ráj, na Pannu Marii, jak Ona nás učí pokorně se modlit s láskou, modlit se s úplnou odevzdaností, abychom jednoho dne měli podíl na tom věčném štěstí, na té věčné blaženosti ráje. To člověka nějak v srdci zvláště dojímá, když si vzpomeneme na ráj a to štěstí, které Panna Maria prožívá a doufáme, že i mnozí naši drazí.

„Drahé děti, i dnes vás vybízím, abyste svůj život s láskou zasvětili mně, abych vás mohla s láskou vodit. Já vás miluji, drahé děti, zvláštní láskou a přeji si, abyste pochopily, že váš život trvá krátce proti onomu v ráji. Proto, drahé děti, se znovu rozhodněte pro Boha, pouze tak vám budu moci ukázat jak jste mi milí. Nakolik si přeji, abyste se všichni spasili a byli se mnou v ráji, v nebi.“ (27. 11. 1986)

Tedy vidíte, tato zjevení mají za cíl, pomoci nám, abychom dosáhli ráj, abychom si užívali to štěstí a blaženost po celou věčnost. Je mi líto, že dnes to tak mnoho lidí nechápe. Ale trochu se poveselí, přijdou do Medžugorje a nese je ten žár modlitební a lásky, ale potom to rychle opadne, protože to nepodporují modlitbou. A modlitba je právě ten prostředek, který nám pomáhá, abychom stále rostli ve víře, naději a lásce. Nesmíme se zastavovat v duchovním smyslu, říkat si, dostatečně miluji Boha, dostatečně věřím. Ne. To platí pro tento okamžik, ale Bůh dává milost, radost. A já mohu stále růst v lásce. Protože nemůžeme ani pochopit nakolik je láska největší síla. Tedy řekni každý den Bohu, Bože miluji Tě více teď než před několika okamžiky nebo včera, a zítra ještě více než dnes. Ty mi dej tu milost. To je skutečná láska. To je skutečná, pravá víra. Tedy k tomu nás Panna Maria zvláště volá.

Jak se modlit srdcem?

Modlit se srdce, to znamená modlit se s láskou, to znamená modlit se tak jak si Bůh přeje, jak se Panna Maria modlila, když se modlila. Ona nás to učí tak dělat již čtyřicet pět roků – to znamená modlit se s láskou, nadšeně, s úplnou odevzdaností. Usebraně, pokorně, odevzdaně, vytrvale, zbožně. Když se takto modlíme, Bůh slyší naši modlitbu.

Někdy Panna Maria říká třikrát modlete se, modlete se, modlete se. Nevím co jiného bych vám měla říci. Prostě, modlíce se srdcem se my stáváme sjednocení s Ježíšem. A potom jsme skutečně na cestě svatosti. Modlitba je ten pokrm naší víry, našeho života křesťanského a když máme nějaký problém, když máme nějaké trápení, je potřebné skutečně říci jenom: Bože, zde jsem, ať se děje Tvá vůle. A my víme, že tím „Bože, buď vůle Tvá“ se Panna Maria stala blaženou, svatou. To dodržovala a proto je nejblahoslavenější, nejsvětější mezi námi, která kráčela tímto slzavým údolím. A když nám to Ona říká, modlete se srdcem, to znamená s láskou, s plnou odevzdaností, pak Ji musíme jako Matku poslechnout, pak nebude moci nikdo říci: Och, modlitba je pro mne břemeno. Když něco máš rád – srdcem s láskou, nadšením, pak to není těžké. Můžeš být unavený, ale modlitba tě hned občerstvuje. Můžeš být stísněný, ale modlitba ti dává naději.  Není všechno tak černé. Bůh může všechno upravit na dobro. Pro Něj je to možné. A proto je podstatné mít pevnou důvěru, živou víru, ale to musíme uchovávat. Musíme se chránit negativní víry. Negativní víra je když já se modlím, věřím v Boha, žiji svoji víru, ale modlím se za něco a myslím si, jestli mne Bůh vyslyší. Já toho nejsem hoden, já jsem hříšný, já jsem slabý... Bůh nevyslyší tu moji modlitbu. To je negativní víra. Tedy věřím, ale chovám se negativně, když se modlím. Musíme být vytrvalí, věřit, důvěřovat. Jestli je záležitost, kterou od Boha žádám, nějaká veliká, ohromná, je důležité věřit, že Bůh modlitbu vyslyší. Říká se, že každá modlitba je vyslyšená, když se modlíme čistým srdcem a s láskou. Jestli se modlíme ve stavu těžkého hříchu, Bůh nemůže vyslyšet naše modlitby, protože těžký hřích blokuje naši modlitbu. Protože naše modlitba nemůže od nás ani milimetr. Proto se musíme vždycky než se začneme modlit snažit být ve stavu milosti. Říci: Bože, odpusť mi všechny moje přestupky. Odpusť mi všechny moje hříchy. Chci se nyní modlit. Chci Tebe chválit a slavit. Proto je Bohu nejmilejší modlitba, velebí má duše Pána. Čí je to píseň? Naší nebeské Matky. To je recept pro nás. Ona, která je tak slavná, mohla by říci, nikdo jako já. Ne, Ona říká, díky Ti, Bože, že jsi shlédl na pokoru svojí služebnice. A když my řekneme: Bože, jsem slabý, hříšný, jako ten celník, který se neodvážil ani pohlédnout k nebi – Bože, smiluj se nademnou hříšníkem. Dej mi živou víru, dej mi dar modlitby s láskou. A Ježíš se nemůže ani dočkat, aby nám to mohl darovat.

Tedy modlit se srdcem, skutečně znamená, modlit se tak jak to Bůh od nás žádá. Jak si přeje Panna Maria a potom cítím u mnohých duší, které dokážou hodiny strávit před Nejsvětější svátostí, které se dokážou modlit, kteří dokážou být ti praví, skuteční věřící.

Má-li člověk ustoupit od modlitby, když se nedokáže zkoncentrovat, když se modlím růženec?

Ne, někdo říká, končím, když jsem roztržitý. Nechci se modlit, protože se nedokážu opravdově modlit. Ne. Pozitivní je, abychom se modlili stále. I když jsme si vědomi svojí roztržitosti. My jsme slabí, my jsme hříšní. Proto se projevuje naše slabost v modlitbě. Ale je zapotřebí tehdy vytrvat. Říci Bohu: Bože, odevzdávám Ti tu svojí roztržitost, svoje myšlenky, které na nás doléhají. V tu chvíli, když si uvědomíš, že nám myšlenky odletěly, že nás nějaké jiné myšlenky napadly, jenom si vzpomeň a modli se, jak jsem říkal: Mysli na ráj, mysli na Pannu Marii, která přichází a říká: Modlete se srdcem. A ty myslíš, že tvoje modlitba bude vyslyšená. Když na to myslíš, ať se modlíš o cokoli, tvoje modlitba bude vyslyšena a uvidíš, i když jsi byl několikrát roztržitý, že přijde čas, že se budeš modlit a užívat si modlitby. Není potřeba toužit potom, abych si mohl užívat, ale jako někdo si dokáže užívat života v dobrém jídle, tak někdo v modlitbě. Tak někdo řekne: Pro mne jsou blažené okamžiky, když jsem před Ježíšem v Nejsvětější svátosti. On je tu, dívá se na mne. On mne zná. I když já Ho nevidím, On je tu. Tedy to je ten nepopsatelný dar modlitby.

Jak zavést modlitbu do rodiny?

Ano, Panna Maria řekla jenom jednou musíte. Každá rodina se musí modlit rodinou modlitbu a číst Písmo svaté. Neřekla musí chodit na mši svatou. Ale Ona říká církevní a Boží přikázání – přikázání naší Matky církve je chodit každou neděli na mši. Bůh ti dává sto šedesát a osm hodin. Je v pořádku, abys dal Bohu jednu hodinu, a večer  deset, patnáct, dvacet minut, abys Mu tím řekl: Bože, věřím v Tebe. Přeji si, aby tato moje modlitba byla poděkováním Tobě, za všechno co jsi mi daroval, že jsi mi daroval život, že mi dáváš milost, že mne chráníš, bráníš, vedeš s jistotou cestou spasení. Tedy ta rodina, která se modlí bude žít pravý život. Proto Panna Maria jen jednou řekla, že to by musela dělat každá rodina... Ale je mnoho práce. Každý si jde za svou prací. To není podstatné. Ať tedy dva, tři, zůstanou spolu... Ježíš říká, kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém jménu, já jsem s nimi. A jestli někdo nemá nikoho, ať se modlí sám, když je doma sám. Ať má na to určený čas. Může to být před Deníkem nebo něm, jestli se už někdo chce na ten Deník dívat. To je znamení, že rodina žije. To je potrava v rodině, ta pravá, skutečná. Kromě té přirozené potravy.

Jak se dobře vyzpovídat?

Ano, zpověď je svátost spasení. Přirozeně, je velmi podstatné, aby člověk znal co je to zpověď. Tedy svátost ve které ti Bůh odpouští hříchy pod podmínkou, že jsi si vědom svého hříchu, že ho lituješ a rozhoduješ se, že nebudeš hřešit. Za hřích se žádá, že vím, že je to velká věc a vědomě a dobrovolně to činím. Když něco z toho chybí, když nevíš, že je to veliká věc, není to těžký hřích. Jestli jsem se vyzpovídal z velkého hříchu a nelitoval jsem toho, zpověď není platná. Zvláště je důležité, aby se lidé chránili hříšných zpovědí, ve kterých neřeknou všechno. Když se někdo stydí říci těžký hřích, pak je zpověď neplatná.

Mluvil jsem jednou k Italům asi hodinu. Mluvil jsem právě o zpovědi.  Uvedl jsem jeden příklad jak jedna osoba nevyznala hřích, řekla to přítelkyni. Ona řekla, aby jela do Medžugorje. Měla rakovinu. A uzdravila se z rakoviny, protože se modlila a vyzpovídala se upřímně. A všechno to bylo, že se nezpovídala a nechodila k přijímání. A když jsem uvedl tento příklad jedné skupině Italů, přišla za mnou jedna Italka a řekla: otče, já mám hřích, který jsem 20 roků nevyznala. – Jaj, víš co to znamená!? Každá tvoje zpověď od té první neplatné, je neplatná. Jestli jsi přistupovala k svatému přijímání, pak jsi se dopouštěla svatokrádeže, dvojnásobného hříchu. Přijímáš Ježíše, svatého, spásu přinášejícího přes hřích do svého neočištěného srdce. Kolik hříchů jsi to ty udělala? Celý pytel! - Mám pytel hříchů! - Ano, říkám já, nesmíš jít spát dokud se nevyzpovídáš! Bylo půl desáté večer. - A mohu u tebe? - Já jsem kněz. To bylo před tím bláznivým koronavirem. -A bylo to za minutu a pár sekund. Hotovo. Proč jsi to neřekla ve zpovědi dříve? – Styděla jsem se, prokletý strach! – A z čeho. Vždyť víme, že Bůh všechno vidí, dívá se. Pro Boha není ani minulost ani budoucnost. Věčná přítomnost. Nevím můžeš-li pochopit to věčné nyní, že Bůh teď všechno vidí a zná co bylo i co bude. Nemá počátek ani konec. A my jsme omezení v tom, abychom to pochopili. A říkali mi lidé, že jedna polská průvodkyně řekla, že se jí některé osoby ohlásily, když slyšely moje vyprávění o tomto případu, že jedna poutnice se vyzpovídala ten den z jednoho hříchu po 22 letech, druhá po 16 letech. Ach, jak je tohle nebezpečné! Svatokrádeže se dopustit nebo nějaký hřích zatajit, a nikdy se z něj nevyzpovídat. Nevím jak by ta duše před Boha předstoupila. Zašel bych daleko, kdybych další případy uváděl, proto opakuji: Zpověď je svátost spásy! Jestli něco zachraňuje nás, dospělé katolíky, je to svatá zpověď. Toho je potřeba si vážit! Je to tedy svátost osvobození, svátost spasení! Svátost, kterou já otevírám brány ráje. Když jsem se již vyzpovídal, rozhoduji se více nehřešit. To je také podstatné! Bojovat, abych byl v milosti Boží! A jinak člověk, který je slabý, hříšný, může se každý den zpovídat, ale musí bojovat proti své hříšnosti. Musí něco učinit ze své strany. Nemůže si někdo říkat: A já si mohu hřešit a a pak se vyzpovídám... Ne, tady může dojít k neodpustitelnému hříchu proti Duchu Svatému! Někdo říká: A Bůh je Dobrý. Já si budu žít, dál jak žiju, zpovídat se a půjdu do ráje... Ne, to je hřích proti Duchu Svatému. Když ty přespříliš spoléháš na Boží milosrdenství a nic proto neděláš. Nebo když někdo o někom, kdo má Božího ducha řeknu: to není od Boha, ale od ďábla. Tehdy se dopouštím hříchu proti Duchu Svatému. Je mi líto, že dnes jsou lidé, kteří takto hřeší. Dobře prověřuj, pomodli se, když chceš nad někým vyslovit soud. Je-li v něm něco od Boha nebo od té druhé strany. To je strašné, lidé se z toho musejí zpovídat. A nevím kdo se z tohoto zpovídá...

Můžete říci, jak poznat co je těžký hřích? Že se jedná o závažnou záležitost.  

Obyčejně, řekněme deset Božích přikázání. Máme deset Božích přikázání. Těch prvních pět, šest... Řekněme třeba, že někdo urazí Boha nadávkou. Tady není žádná výmluva. Někdo mne rozzlobil nebo něco není v pořádku. Jsem slabý atd. Jak se vymlouvat na slabost. Jsou tisíce jiných slov, které může vyslovit, a nevyslovovat jméno svého Boha. Tedy nadávání na Boha. Dále neúčast na mši svaté v neděli a sedm dalších dnů, to je těžší hřích. Když nejdeš dvě neděle na mši svatou už nemůžeš jít ke svatému přijímání, jenom aby ses z toho kál. Ne, musíš se vyzpovídat. To většina našich věřících nezná. Nebo v Německu, oni se vyzpovídají jednou do roka nebo také ne. U nich je to hromadná absoluce – společné rozhřešení a oni mají zato, že je to dostatečné. Máš těžký hřích, nestačí to, musíš se vyzpovídat. Tedy všechna přikázání, vezměme si třeba šesté přikázání – můžeš se dívat na nějakou ženu, ve svém srdci pomyslíš na něco špatného, svolíš k tomu pokušení, tehdy jsi se už dopustil duchovního cizoložství i když jsi se ho jinak nikdy nedopustil. A tak, někdo říká, že se z toho musí pokaždé zpovídat.  A díky Bohu, zpovídej se. Ale uč se vidět v každé osobě, v každé ženě, svojí sestru. Podívej se na blahoslavenou Pannu Marii. Nikdo nebyl čistý, tak svatý jako Ona. Ale dnes se musí chránit osoby, které se třeba teď v létě oblékají svůdně. Odhalují se nahoře, dole, odvazují se. Já nevím jak se tak ty osoby mohou objevit v kostele při svatbách. To nemohu pochopit! Kolikrát jim my kněží říkáme: Mějte  úctu ke svatosti tohoto místa kam jste přišly. Oblékej se jinde jak chceš, ale před Boha do kostela přijď oblečen důstojně. A nebuď nikomu příčinou, aby nedej Bože, ho napadlo pokušení, myšlenka na něco hříšného. Tedy, každému je jasné, že máme svědomí, které říká co je dobré a co ne. Když jsi udělal nějaký dobrý skutek, pochválí tě tvoje svědomí. Budeš radostný a šťastný. Pomohl jsi nějakému nemocnému, nějakému chudákovi jsi něco dal o svátcích a podobně, když víš, že je někdo chudý a neodvažuje se prosit, vyjdi mu vstříc. Budeš šťastný. Jeden kněz měl mši, mluvil při ní o nanebevstoupení. Přišel jeden bohatý člověk a říká: Důstojný pane, pěkně jste kázal, ale neřekl jste, kde je nebe. Je snad tady u nás nebo nahoře? - Všichni myslíme, že je nahoře, ale ne, ono je tady blízko tvého srdce, řekl mu ten kněz: Na jedenáctém patře žije jedna nemocná žena se svým synem. Navštiv je. Jestli nenajdeš nebe tam, přijď znovu za mnou. On odešel tam nahoru a když viděl tu bídu, odešel do obchodu, nakoupil jim nějaké věci, jídlo. Dal jim to, hodně jim pomohl. Ano. Vrátil se další neděli a řekl: Důstojný pane, ne že jsem jen viděl nebe, ale já byl v nebi, v ráji... Tady je vidět co znamená dobrý skutek! Člověk z toho byl šťastný a říká, že dále pravidelně pomáhá chudým a děkuje Bohu, že mu Bůh dal, aby pomáhal druhým. Ne žárlivě usilovat, aby měl co nejvíce on sám a jenom on aby si dopřával, ale aby se i druhý radoval díky jeho daru.

Jak poznáte, když k vám někdo přijde na ulici. Říká se, že někteří se živí tím, že se naučí žebrat.

Ano, nevím, někdy je to těžké poznat. I já se s tím trápím. Mám s tím problémy. Přicházejí stále stejní lidé a o pravých chudácích se možná ani nedozvíš. Tedy dobré je když se člověk pomodlí a něco málo dá, když tě takový člověk klame. Ale není dobré těm lidem mladším zejména, aby žebrali. Dnes si mohou vydělat na krajíc chleba. Protože mám zato, že praví chudáci zřídka kdy přichází a žádají. Stydí se. Mají sousedy, znáš, máš sousedy, znáš máma, táta ti řeknou ten a tamten je chudý. Jak se ptáš ty mne, oni se ptají tebe – pomozme mu. Potom tam dáš. A když tak několikrát postupuješ potom budeš šťastný. Co ode mne Bůh žádá, abych navštívil nemocného, abych pomohl nějakému chudákovi... To je evangelium. Protože se nás Bůh nebude ptát až k Němu přijdeme: Kolik si těch hříchů udělal? T toho se my zpovídáme, to Bůh již odpustil, zapomenul, ale bude se nás ptát, jaké jsou tvé ruce – jenom čisté a prázdné, nebo jsou plné těch dobrých darů, dobrých skutků? Protože jestli nám Ježíš říká, že ani sklenice chladné vody nezůstane bez odměny, tím spíše jestli jsi ty daroval chudákovi kus chleba. To je veliká věc, to je veliká milost. Proto z téhle strany, kdo se za to modlí a říká – Bože, ukaž mi – jistě k němu přijde a šeptne mu: to je ta pravá, tam a tam by bylo potřeba pomoci. To je plod těchto zjevení, že se lidé učí dávat, protože k čemu je ti život, jestli z něj nikdo nemá žádný užitek. Jestli ho nebudeš dávat jak Bohu tak svému bližnímu!? Vlastně tedy všem.

Jak bojovat proti násilným myšlenkám? Dost lidí tím trpí depresemi?

Nejlépe při násilných myšlenkách je ignorovat je. Neohlížet se na ně. Já vím, že je snadnější to říci než proti nim bojovat. Ale ono tady není potřeba žádný skutečný boj: vyskočit a utíkejte myšlenky, ale prostě řekni: „Bože, já chci myslet na to co Ty mi radíš, co Ty si přeješ!“ Proto už na počátku dne prostými slovy požádat – osvoboď mne, Ježíši, od každé násilné myšlenky, od každé stísněnosti, tak se také říká depresi. Deprese není nemoc, to je určitý stav ve kterém tě Bůh chce přitáhnout co nejvíce k sobě, abys byl co možná nejvíce svobodný, co nejradostnější, co nejšťastnější, co nejužitečnější druhým. To je to podstatné. Tedy, není potřeba tady žádný velký boj, ale když to na tebe přijde, jenom řekni: Ježíši, osvoboď mne! Bože, osvoboď mne, co to na mne přišlo a už v tu chvíli ta myšlenka odchází. Mohou být úporné, ale pomalu ustupují.  Znám osoby, které tím byly velmi mučené, ale trpělivě s láskou to odmítaly, a přijde čas, kdy už to neznamená žádný problém. Když to přiletí ty se s tím vyrovnáš jakoby nic nebylo. Jak říkáme, jako když moucha přiletí, odeženeš jí. Nebo když přiletí  komár, musíš se bránit...

Jak poznáte, když je člověk nemocný, jestli se máme modlit za uzdravení nebo prostě přijmout tu nemoc a obětovat ji za svoje obrácení, obrácení rodiny a obrácení světa?

Tedy takhle, více méně jsme všichni nemocní. Já nevím kdo je dnes na tomto světě zdravý. Říkáme často - já nepotřebuji lékaře, ale každého něco zabolí. Zub, tlak, srdce nebo něco dalšího. Tedy je nejlepší říci: Bože, buď vůle Tvá! Ale přirozeně, Bože, je-li možná ušetři mne toho. Jako se i Ježíš třikrát modlil v Getsemanech. Když jako Bůh viděl co Ho čeká, jak Ho budou ponižovat, tlouct, soudit, jak se k Němu budou učedníci nevděčně chovat. Petr, víme, že Ho třikrát zapřel! Jidáš ho zradil! Těžké to bylo. „Otče, je-li možné, ať mne mine tento kalich, abych ho nemusel pít, ale ne má, ale Tvoje vůle!“ tedy i my máme právo v tom případě, můžeme-li, Bože ušetři mne, osvoboď mne od tohoto utrpení, toho trápení, ale ať se děje Tvá vůle, ne moje. A v tom okamžiku ti přichází pomoc. Bůh je takový, že nepřeslechne. Když Ježíš řekl proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlucte a bude vám otevřeno. A On ta slova neříkal jen tak pro nic za nic, jen aby něco řekl, ale je to tak! Tedy když je nějaká nemoc v rodině, vy se modlete: Bože, Ty víš co nás postihlo. Někdy máš rakovinu a nevíš o tom. Já jsem nevěděl, že to mám, nějak měsíc a dva dny. Nikdy mne nic nebolelo ani na sekundu. A pak prostě je to tak. Kolik nemocí Bůh uzdravuje a ty ani neznáš, že je máš. A tak se prostě modli – Bože, buď vůle Tvá. To je pro mne nejlehčí a nejsilnější modlitba! Nech na Bohu, ať On rozhodne.

Jednou jsem uvedl jeden příklad. Jedné paní umíral syn. A byl jediná naděje, jedináček. Matka byla sama. Přišel kněz, zaopatřil ho, pomazal olejem. Byl připravený odebrat se do nebes. Vzpomněl si, že někdo říkal, že je jeden kněz, který má dar uzdravování. Zavolala ho: „Přijď, fratre! Pomodli se, aby ho Bůh uzdravil.“ Přišel kněz, modlil se v tichosti. A říká: Modleme se, aby se s ním stala vůle Boží. – O ne, ať se stane moje vůle s mým synem! Ty máš dar, modli se za uzdravení. – Několikrát se jí snažil přesvědčit: Modleme se, ať je tak jak cítím. To je dobré pro syna i pro tebe. To cítím ve svém srdci. – Ne! – Zarmouceně se za něj modlil několik minut, syn se uzdravil, ale nežil ani dva měsíce. Čeho se dopustil, nevím, ale byl odsouzen na smrt oběšením. To si můžete představit jak bylo matce, jak litovala: že jsem neposlechla! Několikrát mne kněz říkal: Modleme se, aby se stala vůle Boží... teď je problém jestli se vyzpovídal, jestli se kál!? Bůh ví, jestli byl spasen. Tedy: Vidíte co to znamená, když se modlíš: Bože, buď vůle Tvá! A odevzdat vše  Bohu. A co je moje vůle, přirozené naše vůle... Vůle Boží je, abychom žili, abychom byli šťastní, abychom byli blažení, abychom došli do ráje. Buďme zdraví, ale nechme na Bohu ať On rozhoduje. Cíl byl dříve připravený. Tedy nakolik pro nás může být radostí když se stane naše vůle, ale je otázka do jaké míry to má cenu.

Mohl byste doporučit ještě nějaké modlitby kromě růžence a co si myslíte o stálé adoraci?

Stálé adorace, ve farnostech, kde jsou... Já například znám jednu diecézi Minnesotu, kde jich je padesát, teď možná už i více, a to nějakých patnáct roků. Já to nesleduji, nemám se na to koho zeptat... V padesáti farnostech mají adoraci! Naučili se to v Medžugorji. Už jsem o tom dříve mluvil ne v tvojí relaci, jinde, že jeden kněz nevěděl vůbec co to je adorace. Přišel do Medžugorje a naučil se to a říká, že každou sobotu večer má klanění až do rána. Mladí tam přicházejí. Dvacet klášterů pro mladé se tam přihlásilo, že tam budou. To je to. Před několika dny jsem mluvil také o tomto – nějaká Eliza anglikánka, která se stala katoličkou, Američané byli dříve katolíci, pak se oddělil Jindřich osmý a tak... Ona říká, že přestože má třináct dětí každý den strávila hodinu před Nejsvětější svátostí oltářní, dvacet roků, aby Bůh dal povolání někomu z jejích dětí. A ze třinácti jejích dětí Bůh povolal jedenáct. Z osmi synů se šest stalo kněžími, misionáři a pět dcer je řeholnicemi. Tu je vidět jak Bůh odměňuje tu modlitbu klanění. A vím, že v těch farnostech v Minnesotě, se modlí za duchovní povolání. Za několik roků modliteb, padesát duchovních povolání. Je to diecéze, která může pomáhat druhým diecézím. Tedy Bůh odměňuje tu modlitbu.

Tedy říkám, jestli si rodiče přejí, zejména ti, kteří se teprve budou brát... i ty se máš brzy oženit, že !? -Ano, jestli Bůh dá (smích)! – A říkají: „Bože, prosíme, jestli nám dáš dítě, ať se zasvětí Tobě, ať je to žena nebo muž. Jestli bude muž, ať je knězem. A ta modlitba je vždycky vyslyšena. Tedy každá rodina, která má trochu více dětí to má udělat. Moje matka mne takto zasvětila a já se stal knězem. A od mnohých jiných to slyším. Někdy je jediný syn matky a přesto není dobré překážet v cestě někomu kdo tím chce být. To by bylo strašné.

Jednou matka nenechala svoji dceru jít na mši ke svatému přijímání. Osmiletá dívenka prosila matku: „Matko, dovol mi jít dnes do kostela. Chci přijmout Ježíše. Matka odvětila: „Nikam nepůjdeš. Modli se doma, jestli chceš, celý den!“ „Ale maminko, doma nemáme skutečného, živého Ježíše! Dovol mi jít maminko, protože si tak vroucně přeji přijmout Ježíše do svého srdce...“ Odpověděla osmiletá dívenka. Nic to nepomohla. Máma jen opakovala: „Buď zticha! Buď klidná a zůstaň doma. Netrap mne už!“ Matku mučí, že její dcera chce jít do kostela přijmout Ježíše! Zavřela dítě do pokoje a odešla do města za svými zájmy. Dívenka tiše plakala, vzdychala po Ježíšovi, kterého jí vlastní matka zabránila přijmout. Od té události uplynulo dvacet roků. V nemocnici na lůžku umírala osmadvacetiletá slečna, v nejlepších květu svého života. Uvázla v močálu hříchu, topila se stále hlouběji a hlouběji. Dovolila si všechno. Tak otrávená na duši i na těle bloudila životem  a když se všeho nasytila, sáhla po jedu, aby udusila svědomí, které jí ve dne v noci pálilo. K jejímu lůžku se sklonila její šedesátiletá matka a skrze pláč a slzy jí řekla: „Dcero moje, proč jsi mi udělala takovou hanbu. Dcera na ní pohlédla dlouhým, žalostným pohledem a řekla: „Stalo se jenom to, co jsi si ty přála. V mém mládí jsi mi zabránila milovat Boha, proto jsem si vybrala satana.“ Matka se zachvěla, když slyšela ta strašná slova své dcery. Teprve teď pochopila jak špatně vychovávala svoji dceru. Že jí nevychovávala dobrým příkladem ani dobrým slovem. Tedy to je žalostné. To je žalostné, že jí dcera připomíná to, že jí jednoho dne nedovolila, aby šla do kostela k Ježíšovi. Co by matka ztratila a co by tím získala!? Neříkala by zarmouceně, že jí dcera udělala hanbu. A to, že ona dělala předtím hanbu svojí dceři, o tom s nikým nemluví. Toho si není vědoma.

Tedy Bůh dává každému a všem milost, dar, aby ze svého života něco udělali a přitom aby se tak spasili a užívali si z toho celou věčnost. To od nás žádá Panna Maria, která se už tolik roků zjevuje. Medžugorje je opravdu podivuhodné místo, kam mnozí přišli, přijali milost a změnili svůj život, a mnozí kteří přišli do Medžugorje, jsou už v samotném ráji a pomáhají z nebe těm, kteří teprve nyní přicházejí. Myslím, že je naší povinností, abychom za to Bohu děkovali. Nevím nakolik náš národ přijal toto poselství míru. Tu víru ke které nás Panna Maria volá, to obrácení, modlitbu srdcem a půst. Zdá se mi, že první dny, první roky byly mnohem vroucnější než to co je teď. Přijde mi to, že jsme se unavili, ale je čas po čtyřiceti pěti letech, abychom se probudili a přijali mateřskou ruku a nedopustíme nikomu, aby nás zaváděl a odvedl, abychom začali být zapomnětliví a zapomeneme na ty milosti, které nám Bůh dává.

Co si vy myslíte o těch procesích a modlitbě před kostelem svaté Kateřiny každou první sobotu na úmysly Panny Marie?

To je krásné. To je to, co si Panna Maria přeje! Tím se probouzí svědomí lidí, aby se zamysleli – vidíš, tihle lidé se modlí. Modlím se já ve své rodině? Jestli někdo nemá sílu nebo čas přijít na to procesí, může mít procesí ve svém domě a modlit se růženec právě ten den, aby projevil svoji solidaritu, lásku k Panně Marii i k těm, kteří se namáhají a chtějí něco změnit. Musíme se snažit měnit, protože obrácení je v tom. Pocit milosti, Bůh je tu. Chce mne proměnit, přeje si nám pomoci, abychom pochopili, jaký je Jeho plán, abychom ho uskutečňovali. A to je plán, abys oslavoval Boha svým životem a abys pomohl i druhým, aby to i oni dělali.

Momentálně se ocitáme v novéně, vystupujeme na Podbrdo, ve 22 hodin je růženec, ve 23 hodiny zjevení. Co vy o to myslíte?

To je krásné, je to veliká věc! Slyším, že minulý večer bylo velmi mnoho lidí a že mnozí to prožívali jako milostiplné okamžiky. Je mi velmi milé, že Marija (vizionářka) přichází, že se Panna Maria zde zjeví, tedy tak říká, potvrzuje: „Já jsem skutečně tady. Já jsem vaše matka a přeji si, abyste byli zdraví. Přeji si, abyste byli pokorní. Přeji si, abyste byli zkroušení, abyste se modlili opravdu, jak vás učím a vědomi si toho, abyste ke mně jednou přišli a abychom byli věčně šťastní.“ My všichni společně s Pannou Marií.

Blížíme se ke konci. Můžete říci něco na závěr?   

Tedy takto: Život, který máme je Boží dar. Podivuhodný Boží dar. Jenom jedenkrát žijeme a proto není dobré si s životem zahrávat. Nejsme tady náhodou. Bůh si každého z nás přál. Od věčnosti jsme byli v záměru Božím, protože Bůh nemá ani minulost ani budoucnost. On je věčná přítomnost. Tedy všechny lidi má od věčnosti ve svém záměru, i ty, které stvoří za sto nebo dvacet roků až do soudného dne. Proto věčnou láskou jsme milováni, rádi říkáme a i Panna Maria nám to říká – Bůh vás nesmírně miluje. Říká: Teprve až přijdeme do ráje, poznáme jak mnoho nás Bůh miloval. Tedy v této chvíli milosti od nás Bůh žádá naše srdce, náš život. Žádá, abychom každý okamžik svého života přetvářeli v okamžik radosti, štěstí a svého spasení. Všechno jsme schopni snést s živou vírou a láskou, když milujeme, když věříme, všechno budeme moci vydržet. Ale bez toho, vidím, že mnozí neumějí žít a jak přijde trápení, nějaké neštěstí, nějaká těžká nemoc, chtějí sami rozhodovat v životě. To není dobré. Ježíš Kristus praví, že je srdce pro člověka, aby odhalil pro co žije, proč trpí a za co jednoho dne získá odměnu od Boha. Každá minuta, každá sekunda našeho utrpení a lásky k Ježíšovi a k Bohu bude odměněna. Když jsme pochopili, že od Boha pocházíme, pro Boha žijeme a jsme povoláni darovat se druhým, ulehčovat jim život, obšťastňovat je, to nám pomůže, abychom snadněji došli do ráje, do věčného štěstí. Štěstí je právě když někdo objeví, že ho Bůh má rád, miluje a že má rád druhé lidi a to, že jdeme k Bohu. A že se vyplatí vydržet, protože tento život je krátký. Proti věčnosti to máte jako jednu minutu. Věčnost je bez konce. Minuta konec má. Co je to jedna minuta? Co je jedna minuta? Šedesát sekund. Tedy můžeme říci, že na tomto okamžiku závisí naše věčnost. Jestli ty tento okamžik žiješ a říkáš proměňuji tento okamžik svého života v okamžik spásy pro sebe a své bratry a sestry -ty ho skutečně prožíváš – ty jsi spasen! Jsme pozváni kolem sebe šířit dobrotu, protože Bůh je dobrý. Pozváni jsme šířit lásku, protože Bůh je láska. Pozváni jsme být tvůrci míru, protože Bůh sám je mír a dává nám tu milost.

Ať Boží požehnání, mír, láska a dobrota Boha Otce i Syna i Ducha Svatého sestoupí na ty, kteří budou toto sledovat, a ať je Bůh tímto požehnáním chrání a provází. Všechno ke slávě Boží a naší osobní spáse! Královno Míru, oroduj za nás. Amen.

Teď se pomodlíme desátek na úmysly Panny Marie a za duše v očistci. Můžete předříkávat:

Otčenáš,

Dobrý a milosrdný Bože, buď dobrotivý a milostivý všem všem duším v očistci, těm, kteří nyní odcházejí k Tobě i k těm, kteří již dávno odešly. Daruj jim skrze tuto modlitbu ulehčení v utrpení, je-li Tvoje vůle, přijmi je do nebeského království. Ať se radují s Tebou a ať Tě slaví a chválí, a doufáme, že i my budeme moci jednou přijít a spolu s nimi to činit...

10x Zdrávas Maria, Sláva otci. Pokoj věčný, daruj jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočívají ve svatém pokoji. Amen.

Spasitelná myšlenka je modlit se za zesnulé. Skutečně jim každá modlitba Otče náš, zdrávas Maria, Sláva Otci pomáhá. Říkají svatí i ti, kteří měli kontakt s dušemi v očistci, že jim to velmi pomáhá. Oni si ničím pomoci nemohou, ale my jim můžeme pomoci. Ony nám odplatí. Ony nás budou svojí modlitbou a vším provázet na cestě života. A vím, že že se říká, že mnohé duše, které darovaly peníze na mši, aby se při ní vzpomínalo na ty duše, že ony se velmi odměnily osobám, pomohly jim, aby byly spasené, protože Bůh dopouští těm duším, aby poznaly kdo se za ně modlí, kdo se za ně obětuje. Proto je to spasitelná myšlenka: Modleme se zejména za ty, na které nemá kdo vzpomenout.

Rád říkám: Kolik dnes žije lidí – osm miliard a dvě stě milionů. Já myslel sedm. Ale na internetu říkají, že tolik. Tedy asi dvě a půl miliardy lidí se počítá, že více méně zná Krista. Ale zase veliká otázka jak a nakolik. A co je s těmi ostatními šesti miliardami? Můj Josefe, ptám se někdy, Bože můj, kolik se lidí spasí? Když se Ježíše ptali kolik se lidí spasí. Odpověděl On: Modlete se, abyste vešli úzkou bránou. Neptejte se kolik, ale modlete se za sebe i za druhé, abyste se spasili. Nechtěl Pán říci, vše zná. Proto myslím, že Panna Maria přišla proto, aby se co nejvíce lidí spasilo a proto stát a říkat, že tady není nic a že tu nejsou zjevení pravá, autentická... Nevím, já bych se nechtěl objevit před Pánem na místě nějakého takového člověka. Může se stát, že někdo nemá dar víry a tak, ale někdo kdo věří a opravdu tady vidí plody – jak mohou popírat tolik obrácení, tolik zázračných uzdravení!? Když mi někdo říká: Mne Medžugorje spasilo, já něj nemohu žít, nsi představit svůj modlitební život. Já jsem dělal všechno možné. Byl jsem nevěrný v rodině. Moje žena mne snášela. Já se vyzpovídal, získal jsem tu milost. Řekl jsem: Ženo, ty jsi pro mne světice. Tolikrát jsi mne mohla opustit, a ty jsi se mnou zůstala! A tak. Ať Bůh skutečně dává milost všem, abychom každý den využívali pro vlastní dobro a dobro svých bratří a sester. A všem přeji šťastnou a požehnanou slavnost naší Panny Marie, Královny Míru! A ať co nejvíce lidí tu milost využije a ať přijdou do ráje k Panně Marii a s Pannou Marií ať slaví a chválí Bohu společně s námi. Amen. Bůh vám žehnej!

Díky vám. Ale teď se ještě pomodlíme modlitbu sv. Gertrudy za duše v očistci:

Věčný Otče, obětujeme Ti Předrahocenou Krev Tvého Božského Syna Ježíše Krista, společně se všemi svatými mšemi, které se dnes slaví po celém světě, za hříšníky v Církvi, za hříšníky v mém domě, v mé rodině a za všechny nenarozené děti. Amen.