Rozhovor s fra Petarem Ljubičićem, kterého před lety vizionářka Mirjana vybrala za spolupracovníka při budoucím odhalování Deseti tajemství

Já jsem fra Petar Ljubičić a kam mi paměť sahá, vím o sobě, že jsem chtěl být knězem. Nevím jak to vysvětlit, ale moje matka nemohla mít děti šest roků.  A slyšel jsem od svého dědy, že se za to modlila a slibovala Bohu: Bože, jestli mi dáš děti, první bude zasvěceno Tobě a i každé druhé. A Bůh jí udělil tu milost, že nás porodila deset. Já jsem nejstarší. Pět žen a pět mužů.  

Jinak já jsem studoval theologii v Sarajevu a dokončil v Německu. Jako mladý kněz jsem se dostal do farnosti Tihaljina ( poutníci tam jezdí modlit se před krásnou sochou Panny Marie). To už byla zjevení v Medžugorji a já jsem denně jezdil do Medžugorje zpovídat a slavit mši svatou. Když odešel z Medžugorje Tomislav Vlašić  v 1984. roce jsem byl přeložen do Medžugorje a byl jsem zde 10 roků a pět měsíců. Potom jsem odešel do Švýcarska, kde mne potřebovali, a potom do Německa. Tam jsem byl téměř devět roků a pak jsem se konečně vrátil zpět do vlasti. Teď jsem v klášteře na Humci už 4 roky. 

- To je skutečně zajímavý příběh té vaší matky. Nemohla mít děti, modlila se a pak rodila deset dětí…

Ano. V bibli o tom čteme, že Bůh užíval bezdětné ženy, že jim ukazoval, že má tu moc, že mohou rodit. Někdy to Bůh někomu upře, ale po modlitbách a postech to i vynahradí. Protože my nemůžeme znát jaké jsou Boží plány s námi. Musíme se modlit a objevovat je, ale většinou… Zrovna nedávno se ke mně v Medžugorji hlásila jedna žena a řekla: Vy jste se za mne vloni modlil a už jsem těhotná!  A moje kolegyně také! Odpověděl jsem: Chvalte Boha, že vám daroval tu milost! To bývá tak, aby se projevila Boží moc, abychom byli ještě vděčnější Bohu, aby to pro nás bylo podnětem, abychom se i my modlili, aby Bůh vyslyšel naší modlitbu, abychom mohli prostě být svědky jeho lásky, dobroty a milosrdenství. 

- Znáte ještě nějaké takové příklady kdy skrze modlitbu a půst byla vyslyšena modlitba? 

Znám. Kupříkladu jedna osoba vyprávěla, že vzala vodu posvěcenou v Medžugorji a mazala si s ní místo, kde měla rakovinu. A prý za týden ta rakovina zmizela a ona pak žila ještě dlouho. 

Dále jeden člověk, který neviděl. Byl ženatý dvanáct roků a od svatby byl v kostele jenom dvakrát, při křtu dítěte a při prvním svatém přijímání. Jeho žena nebyla pokřtěná. Při návštěvě Medžugorje zažila setkání s Bohem a přála si být pokřtěna. Říkala mužovi, aby šel s ní. Souhlasil. Přišli ke kostelu, vstoupili do prosklených dveří. Ona šla dál, ale on se zastavil. Ona šla k oltáři, ale jemu v tom něco bránilo. Vyšel ven, viděl jak se tam lidé staví do fronty u dveří těch budek byly tabulky s nápisem italsky, německy. Když viděl německy, on Němec, stoupl si tam. Myslel, že se tam něco rozdává. Když přišla na něj řada říká knězi, který uměl německy: Promiňte, co to tady rozdáváte? – Rozhřešení, příteli. Tady řekneš svoje hříchy, lituješ jich, rozhodneš se žít v milosti Boží, kterou získáváš a já tě rozhřeším. – No dobře, to bych i mohl. Já jsem už dlouho nebyl v kostele a o zpovědi nevím ani co to je. Kněz mi pomohl, já se vyzpovídal - vyprávěl - a bylo mi jako by mi nějaký těžký kámen spadl ze srdce. 

Spokojený, štastný šel do kostela. Nevěděl ani kam už došla mše svatá. Jestli jeho paní už přijala křest nebo ne. Ale tu blízko něj byla jedna slepá dívka z Itálie. A lidé začali mezi sebou polohlasně mluvit. A on se ptá co se stalo? A někdo odpovídá: Ta malá začala vidět! Ona byla slepá. A on odpověděl: A já jsem byl 12 roků slepý, přestože mám oči zdravé. A Bůh mi tímto zázrakem ukazuje, jak je mocný a jak mu musím být vděčný. Říká, že se vrátil domů a nějací novináři se doslechli, že on prožil v Medžugorji obrácení a manželka, že se dala pokřtít. Aby jim o tom vyprávěl. A on odpověděl: Co vám mám říct? Já přijel do Medžugorje. Šel jsem do kostela. Hezky jsem se vyzpovídal, dostal jsem dar víry, obrátil jsem se a teď žiji ten svůj život tak jak si Bůh přeje. Každý den čtu Bibli, chodím na mši svatou a vím teď konečně co je pravá radost. Dříve jsem dokázal být radostný, když se sejdeme se společností, něco vypijeme, sníme, ale to není to pravé co mám teď. Proto vám toto radím. Nepotřebujete ani mnoho moudrosti a hledání vědomostí, ale vraťte se k Bohu. Obraťte se. Čtěte bibli, choďte na mši, žijte Boží slovo, evangelium, co říká Ježíš. A to je ráj už tady na zemi. Já se cítím, jakobych měl ráj už ve svém srdci. Je mi jen líto, že jsem ztratil tolik roků než jsem to tady našel. 

Nebo další svědectví jedné irské poutnice. Vyprávěla, že ve třiceti byla poprvé v Medžugorji. První dny, musíš něco dobrého sníst, procházet se, pak modlitba na Podbrdu a na Križevaci a pak jsme měli pro anglicky mluvící mši svatou na Širokém Brijegu. Kostel přeplněný, nemohla jsem se tam protlačit. Říkala jsem si zůstanu venku. Je prudké slunce, ale najdu si chládek. Ale najednou přichází někdo a za ruku mne vede přímo před oltář. A tam slavil mši svatou fra Jozo Zovko. Já se nemohla vzpamatovat. Toho člověka jsem nikdy neviděla. -Ona se domnívá, že to byl sám Ježíš.- Během mše svaté jsem prvně prožívala setkání se svým Bohem. Stále jsem byla katolička. Mám tři děti, zapsala jsem je do katolické školy, tam dostanou dobré základy. Já jsem byla stále povrchní. Věřila jsem v Boha. Bůh je. Je potřeba Ho poslouchat a žít tak jak On od nás žádá. Ale prostě to nebylo to pravé. Říkala, že když bylo Pozdvihování, nejsvětější část mše svaté, já vidím Hostii, ta se zvětšuje a zvětšuje a vidím živého Ježíše. O, Ježíši, co mi tímhle chceš říci? Že jsi to skutečně Ty, živý v tom posvěceném chlebě! Zírám a po tváři mi tekou potůčky slzí. To nikdy nemohu zapomenout.  A od té chvíle prosím Boha, abych ještě více rostla ve víře a prosím, aby mi odpustil, že jsem tolik roků žila povrchně. A mým úkolem je modlit se za katolíky, kteří jsou vlažní ve víře, kteří sice přijdou na mši, protože to je zákon naší církve, že musíš být jednou týdně na mši, aby ses nedopustil těžkého hříchu. Já se modlím, abych když jsem na mši, byla tam srdcem, duší, celou svojí bytostí. A tak Bůh dává milost některým osobám, aby uvěřily a skutečně pochopily co se to děje při mši svaté. Že je to skutečně to největší a nejspasitelnější z celé naší svaté víry.

Vstoupili jsme do Postního období přípravy na Vzkříšení. Můžete nám o tom něco říci?

Svatopostní období je posvátný čas milosti, čas pokání ve kterém se trochu více snažíme zabývat vlastní duší. Chceme prosit Boha, aby nám dal milost, abychom se hlouběji zadívali jaký je náš život. Máme před sebou našeho Spasitele Ježíše Krista, který je náš Vykupitel podivuhodný, náš pravý Bůh. Jak říkáme jediná Milost, jediný Život, jediná Cesta. Tedy jestliže si Ježíše vezmeme jako svůj ideál, svůj vzor – nakolik se mu my podobáme?

             (překlad ze zvuk. záznamu Maria Vision Medjugorje)