Při oslavě 44. výročí zjevení Panny Marie v Medžugorji si vizionář Ivan zavzpomínal na počátky zjevení
Těch posledních 44 roků, jsou roky milosti, jak nám často říká naše Nebeská Matka. Celou tu dobu nás Královna míru vybízí, abychom se modlili, postili a obraceli se, abychom si byli vědomi té milosti a šli cestou jejího Syna.
Vizionář Ivan Dragičević se narodil v roce 1965 ve vesnici Bijakovći, části farnosti Medžugorje. Stále ještě má každodenní zjevení. Procestoval mnohé země, kde svědčil o Boží lásce sdělované skrze Pannu Marii. Byl hostem programu Radiostanice Mir Medžugorje ve dnech oslav výročí zjevení ve farnosti Medžugorje, které jsou mimořádné pro nás všechny i pro všechny poutníky, kteří sem přicházejí.
- Ivane, buď pochválen Ježíš i Maria, vítej mezi námi!
Navěky, Ježíš a Maria. Srdečně vás všechny zdravím.
- Je 44 výročí zjevení Mariiných zjevení zde v Medžugorji, 44. výročí období nespočetných milostí, které přijímají věřící všech národů, kultur a jazyků, kteří se svěřují přímluvám Panny Marie, Královny míru. Připomínáme si tu událost, která uvedla do pohybu lavinu milosti pro celý svět. Chceme se teď vrátit do toho roku 1981. a připomenout si ty první dny. Jak to všechno bylo…?
Vždycky, když se blíží dny oslav výročí zjevení moje myšlenky se k tomu obracejí. Stále znovu uvažuji o těch dnech 81. roku.
Já jsem tehdy byl dítě, bylo mi 16 roků. Byl jsem velmi uzavřený, stydlivý. V té době v 81. roce bylo těžko. Období nesvobody. Bylo období komunizmu, nebyla svoboda hovoru, vyznávání víry… Život byl těžký. Já jsem s rodiči stále pracoval na poli. Já byl nejstarší z dětí v rodině. Rád jsem pomáhal, aby ostatní mohly chodit do školy. Každý den při té těžké práci na poli jsme se my děti vždycky ptaly rodičů jestli už přijde nějaký svátek, abychom si trochu odpočinuly, abychom si mohly trochu přispat. Takový den tehdy nastal – 24.6. 1981. roku, svátek svatého Jana Křtitele.
Vzpomínám si, to ráno jsem spal trochu déle než obyčejně, ale ne tak dlouho, abych nešel na mši. Matka přišla několikrát do mého pokoje. Budila mne, že musí vstát, že se musíme trochu dřív vypravit, že už je skoro pozdě. Víte jaká je matka. Musel jsem vstát, probudit dva mladší bratry a matka a otec nás už čekali na cestě, abychom šli přes pole do kostela. Byli jsme na mši toho rána, v 11 hodin. Po mši jsme přišli domů, společně jsme obědvali a ještě než jsme dojedli přišli někteří z mých přátel, kteří se mnou chodili do školy. Přišli před dům a volali na mne, abych s nimi šel hrát fotbal. Odešel jsem s nimi na jednu louku, kde jsme se vždycky v neděli scházeli. Hráli jsme fotbal, nějak od půl čtvrté do pěti hodin a když jsme byli všichni unavení vraceli jsme se pomalu k našim domům. Na cestě k našim domům jsme se setkali se třemi dívkami. To byly Ivanka, Mirjana a Vicka. A někdo z mých přátel, kteří byli se mnou se ptali kam jdou, co dělají. Ony říkaly, že jdou na procházku, že jdou sehnat ovce… já jsem se jich na nic neptal. Já jsem tehdy byl velmi uzavřený, stydlivý. Neuměl jsem moc mluvit s dívkami. Jen jsem čekal až skončí rozhovor. Když skončili dívky šly dál hledat ovce a my jsme došli k naším domům. Jeden přítel šel se mnou. Čekal, abych se rychle převlékl a abychom se spolu vrátili, abychom společně sledovali košíkovou, protože v té době bylo snad pět šest rodin, které měly barevnou televizi. Když někdo z rodiny pracoval v Německu, tak měly možnost koupit takovou televizi. Tak jsme se vždycky scházeli, abychom sledovali fotbal, košíkovou v některé takové rodině. Problém byl v tom, že toho večera jsem říkal příteli, aby šel se mnou domů, že se převleču a něco pojíme a půjdeme. Došel jsem domů, vyšli jsme za nějakou chvíli, vydali jsme se směrem k jeho domu, ale už jsme tam nedošli. Vzpomínám si jako by to dneska bylo. Stalo se něco jiného. Slyšeli jsme, že nás někdo volá: Ivane, Ivane, pojďte sem. Podívejte, Panna Maria je na kopci. Já jsem neviděl nikoho před sebou ani za sebou. Cesta po které jsme šli byla velmi úzká, zarostlá zelení. Protože jsme nikoho neviděli šli jsme dál a dál. Jak jsme šli, ten hlas jsme slyšeli stále blíže. A pak jsme se ohlédli, protože jsme ten hlas slyšeli tak blízko a viděli jsme jednu z těch tří dívek, které jsme viděli před tím, jménem Vicka. Běžela k nám dvěma. A volá na nás – pojďte se mnou! Pojďte se mnou! Panna Maria je na kopci! Já říkám svému příteli – o čem to ona mluví? Jaká Panna Maria? Nech jí, ona je taková upovídaná. Ale ona si sundává nějaké sandále, takové ty vietnamky měla, a běží k nám dvěma. A chvějícím se hlasem nám říká: Pojďte se mnou! Na co čekáte? Je tu Panna Maria. V tu chvíli jsem se obrátil k příteli, který byl se mnou a říkám: Něco se s ní divného děje. To není Vicka jak jí já znám. Pojďme s ní. A tak jsme pomalu šli já po jedné její straně a on z druhé strany vedle ní. A jak jsme přicházeli pomalu k tomu místu, na několik metrů, viděli jsme ty druhé dvě dívky jak stojí obrácené ke kopci a na něco se dívají. A jak jsme došli blíže k nim Vicka se obrátila ke kopci, ukazuje rukou a říká: Podívejte se nahoru. Panna Maria je nahoře. Já jsem se třikrát podíval a viděl jsem překrásný zjev Panny Marie. Panna Maria se vznáší na obláčku, ozářená světlem, zvláště korunu z hvězd. Můj pohled trval pět, deset, snad patnáct sekund a jak jsem to viděl, hned jsem utekl domů. Jak jsem přišel domů nesvěřil jsem se ani rodičům ani bratřím. Zavřel jsem se a noc, která byla předemnou byla noc kdy jsem se třásl strachy. Tolik otázek procházelo mojí hlavou. Je-li to možné? Byla to opravdu Panna Maria? Já jsem viděl a zase jsem si nebyl jistý.
Do svých šestnácti let jsem nemohl ani snít o tom, že by se to mohlo stát. Nikdy jsem neslyšel ani nečetl o zjeveních v Lurdech, ve Fatimě… Nikdy jsem nechoval nějakou zvláštní zbožnost k samotné Panně Marii. Na náboženství, které jsem vždy řádně navštěvoval o tom ani sami kněží příliš nemluvili. Byl jsem praktický věřící, vychovaný ve víře, vyrůstal jsem ve víře, v těch letech ani lepší ani horší než druzí. Ale ta noc, která byla předemnou byla opravdu nocí strachu, noc očekávání, co se bude dít. To čeho jsem se nejvíc bál bylo: Co když najednou Panna Maria přijde do mého pokoje, kam já uteču. Nemohl jsem se dočkat kdy už přijde ráno. Konečně přišlo ráno a vidím ze svého pokoje, že nějaké matky z vesnice přicházejí za mojí matkou a slyším jak říkají: Jestli vám i Ivan o tom něco říkal, slyšely jsme, že i on byl s těmi děvčaty. Matka vystupuje po několika schodech k dveřím mého pokoje, klepe, říká, abych otevřel, že se mě musí na něco zeptat, že něco slyšela. Já jsem otevřel dveře a matka byla velmi nervózni. Hned začala říkat a počkejte, buďte opatrné na to co říkáte, s tímhle si nehrajte…! V té době komunizmu se nesmělo o takových věcech mluvit. Matka se bála co s námi bude, jestli nepůjdeme do vězení. Já jsem řekl matce co jsem viděl a řekl jsem: Viděl jsem, ale opět si nejsem jistý. Ten den začalo chodit mnoho lidí ze všech stran. Celý den jsme prožili s lidmi. Už přišla i policie, tajná služba. Prověřují místo. Sledují kam chodí rodiče, provázejí je. Kam my jdeme. Všechno se dělo v nějakém napětí… a pak, někdy odpoledne jsme s těmi lidmi, kteří s námi byli celý den šli jsme na kopec, protože někteří říkali: Pojďme tam, třeba tam Panna Maria nechala včera nějaké znamení. A pokud si vzpomínám šli jsme s nějakými lidmi a ještě než jsme tam došli, Panna Maria nás čeká, drží malého Ježíše v náručí a svou rukou mává, abychom přišli k ní. Ten den v životě nikdy nezapomenu. Přicházíme blíže k ní. Ona pokládala ruku na naše hlavy a začala vyslovovat první slova: Drahé děti, já jsem s vámi, já jsem vaše Matka, nebojte se ničeho. Já vás ochráním, já vás povedu, já vám pomohu, nebojte se! A ta dívka, která z nás byla nejsmělejší, se jí zeptala kdo je Ona, jak se Ona jmenuje. A Ona odpověděla: Já jsem Královna míru! Přicházím, drahé děti, protože mne posílá můj Syn, abych vám pomohla. Drahé děti, ať je mír. Mír ať zavládne světem. Drahé děti, mír musí zavládnout mezi člověkem a Bohem a mezi lidmi. Drahé děti, tento svět se ocitá ve velikém nebezpečí a hrozí mu, že sám sebe zničí. To byla první slova, první poselství, která Panna Maria skrze nás předává světu. Tedy, ten druhý den jsme my v Ní poznali Matku a zůstali jsme s ní až do dnes. My tři každodenně.
Je těžké popsat v krátkosti ty první dny. O těch se může rozhodně mnohem více mluvit, ale já jsem uvedl to nejdůležitější. Každý okamžik, hodina, sekunda přinášely v těch dnech nové události.