Potřebujeme Ducha Svatého

Fra Ljubo Kurtović / Homílie ze mše v Medžugorji 16.5.2026

Bratři a sestry, vyslechli jsme čtení 7. velikonoční neděle. První čtení nás vede do Jeruzaléma, do Cenacola,  Večeřadla – místnosti Poslední večeře, kde Lukáš popisuje, jak byli na Hoře nanebevstoupení Ježíšova apoštolové sami při té zázračné události, kdy Ježíš vystoupil na Nebe a oblak Ho zakryl jejich pohledu. 

Sedmá velikonoční neděle je mezi Nanebevstoupením a Letnicemi. Tedy nacházíme se v polovině novény k Duchu Svatému. Ve své zprávě o nanebevstoupení evangelista Matouš napsal , že na Hoře nanebevstoupení, Olivové hoře, někteří zapochybovali. A byli tam jenom apoštolové... Můžeme se ptát jak je to možné, že pochybovali a to byli s Ježíšem tři roky. Poslouchali Ho, očima sledovali, rukou se Ho dotýkali. Byli svědky jeho zázraků, uzdravení, kázání, dokonce vzkříšení z mrtvých. Byli svědky Jeho vzkříšení, viděli Ho vzkříšeného, a na Hoře nanebevstoupení, na Olivové hoře se objevují pochybnosti! Ne u všech, ale u některých... To nám ve skutečnosti říká, že vidět Ježíše fyzickýma očima ještě neznamená být věřící do konce. Potřebný je Duch Svatý! Teprve po sestoupení Ducha Svatého nikdo z apoštolů už nepochybuje! Ježíš sám říká: sešlu vám druhého obránce, Ducha Pravdy. Nyní, v tomto okamžiku, ještě nejste schopní všechno snést, ale On vás uvede do veškeré pravdy. Duch Svatý vám bude připomínat všechno co jsem vám já říkal. Duch Svatý je ta síla, milost, světlo k tomu, abychom vydrželi v těžkých zkouškách života, kterými každý z nás musí projít, nebo již některými prošel, vybojoval svoje boje a bitvy, ale ve společenství s Duchem Svatým. My víme, že i když se snažíme být Boží není to vždycky snadné.

Já se ptám, jak prožívají život ti, kteří žijí daleko od Boha, nebo se nám to alespoň tak jeví. Ti, kteří nemají čas na Boha, kteří myslí, že mohou být bez Boha... Celý život může proběhnout tak, že člověk na Boha ani nepomyslí. Můžeme dokonce myslet, že jmůžeme být bez Boha. Je podivuhodné, jak může být někdo tak  slepý! Boží slovo říká: V Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme. A slepý člověk nevidí tu skutečnost a myslí, že může být bez Boha.

Tolikrát nám Panna Maria ve svých poselstvích říká: Bůh mne poslal. Bůh mi dopustil. Chci vás vodit ke svému Synu Ježíšovi a vašemu Spasiteli. Chci vás vodit na cestě k věčnosti, na cestě svatosti. Kolikrát Panna Maria ve svých poselstvích uvádí: Váš život je krátký, vaším cílem je ve skutečnosti věčnost! Ale věčnost nezačíná, když zemřeme! Začíná tady! O věčnosti se ve skutečnosti rozhoduje tady! Rozhodujeme se tady na kterou půjdeme stranu. Po smrti je pozdě rozhodovat!

Potom co prožili Ježíšovo Nanebevstoupení, apoštolové se vracejí do Jeruzaléma, do Horní místnosti - říká Lukáš – ta horní místnost se ve skutečnosti ztotožňuje s místností Poslední večeře... to je místnost, která byla u Židů intimním prostorem a do té místnosti nemohl každý vejít. To byl prostor pro rodinu a užší členy rodiny, někdy i pro hosty. To byl prostor ve kterém se rodina scházela. Modlili se společně, prostudovávali Písmo Svaté... Horní místnost ve skutečnosti byla na druhém patře. A v té Horní místnosti jsou shromážděni apoštolové. Všech jedenáct. Nebyl tam Jidáš, ten odpadl... do té Horní místnosti přišly i ženy, které provázely Ježíše a Jeho matka Maria. U Židů byl zvyk, že mužové sami, bez žen, vykonávali modlitbu. Náboženská praxe byla určena mužům. Vidíme, že to prvotní společenství Církve se cítí osvobozené od těch předpisů a pravidel. Takže jsou v modlitbě a společenství sjednocení všichni společně. Mají stejné úmysly srdce. V modlitbě jsou vytrvalí. Toto čtení nám ve skutečnosti říká, že získávání Ducha Svatého, dar Ducha Svatého, je neoddělitelný od modlitby. Duch Svatý nevejde tam, kde není prostor, kde není otevřená brána a otevřené srdce.  Proto Ježíš slíbil poslat Ducha Svatého svým, ale povzbudil je k modlitbě. A oni v modlitbě vytrvali. Jak říká svatá Terezie Avilská, jestli někdo myslí, že je nějaká jiná cesta k Bohu kromě modlitby, nevěřte mu. Není jiné cesty. Modlitba je těžká práce, náročná práce. Modlitba není nic lehkého, ale opravdu těžkého. V modlitbě se předně modlíme se vším tím, co nás vzdaluje od Boha. S veškerou leností, nechutí, nemohoucností, abych tak řekl, protože nemáme sílu rozhodnout se pro Boha, protože naše vůle je raněná. A modlitba není něco co nás přitahuje na první pohled. Můžeme v hloubi duše toužit po Bohu, hledáme Boha, ale naše vůle se tomu vzpírá. Ale naše sdce touží. Často se cítíme jako přibití na kříž mezi tím po čem toužíme a mezi tím co děláme! To zakusil i veliký svatý Pavel, který říká, já vím co je dobré, my všichni známe co je dobré... to vám nemusím já říkat, a z druhé strany cítíme – nemám sílu za to dobro. A často padáme. Proto Pavel říká: ubohý jsem to člověk. Ale tím nekončí. To nestačí. On pokračuje: Ale chvála Bohu skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nám dává sílu... a právě zde mnozí prožili tu sílu, vlastně prožili milost, protože všechno je milost! Ježíš říká: Beze mne nemůžete nic! Bez milosti se nemůžeme ani rozhodnout pro modlitbu a co teprve se modlit. Všechno je milost.

Z vlastní zkušenosti a ze zkušeností mnohých jiných mohu říci, že se v Medžugorji snadněji modlí, snadněji se otevře srdce. To mnozí zažili a zažívají, jestliže přistoupíme k Bohu upřímným srdcem. Sem je bohužel možné přijet jako turisté, aby člověk něco viděl. Ale tady opravdu není nic turisticky atraktivního. Kromě dvou kopců plných kamení, kostel, který nemá nějakou historickou, uměleckou hodnotu, ale je tady něco co není vidět, ale všichni se s tím nějak setkávají, pocítí, prožijí, něco co není možné nakreslit, napsat... To je zkušenost. Zkušenost Boha, zkušenost lásky... Do té zkušenosti nás chce uvést Ježíš. Právě skrze tuto svoji modlitbu tím, že pozvedá oči k nebi. Jeho pohled je zaměřen k Bohu, ne k sobě, ne k druhým... obrátit se k Bohu v modlitbě. Pozvednout se na onu úroveň Ducha, jako když vystoupíme na kopec zjevení nebo Križevac. Z Križevace lépe vidíme. Náš pohled je nad zemí, nad lidskými hlavami, sobeckostí, malostí... Ježíš říká: Nastal čas. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil Tebe. A co to znamená – oslav svého Syna, aby Syn oslavil Tebe? Ve skutečnosti to znamená, že se v Synu projevuje Bůh, že hledíc na Syna, druzí poznávají Otce nebeského. A že se otec projevuje skrze Syna a Syn skrze Otce. To znamená zpřítomnit Boha na této zemi.

Je jeden příběh, který jste možná už slyšeli, že v jednom centru pro bezdomovce byl jeden alkoholik, a mnozí se domnívali, že je těžce závislý a nenapravitelný, ale stal se zázrak, díky dobrovolníkům v tom centru pro bezdomovce,  díky jejich dobrotě a laskavosti se on totálně změnil. Jmenoval se Ivan. A když se změnil byl ten Ivan velkorysý, všem pomáhal. Dokázal očistit pokoj, když se nějakému alkoholikovi udělalo špatně, a to ušlechtile, s úsměvem ve tváři, s láskou. Pomáhal při podávání jídla. Když bylo potřeba připravovat lůžka, on byl také po ruce. A se vším ostatním... jednoho večer přišel kněz slavit mši svatou do toho centra pro bezdomovce. Zdůrazňoval potřebu obrácení, změnu života a do té dvorany přišel jeden člověk, klekl před oltář a začal se nahlas modlit: Bože můj, dej abych já byl tak hodný jako náš Ivan! Ten kněz k němu přišel, pozvedl ho a řekl: Nebylo li by lepší abys se modlil, abys byl jako Ježíš?! A on odpověděl: A je Ježíš tak hodný jako náš Ivan?

Kdyby se nás někdo ptal jaký je, nebo jaký by měl být křesťan, co bychom odpověděli? Nejlépe by bylo odpovědět: Podívej se na mne! Protože máme Ježíše jako ideál, máme Jeho příklad, ale máme i Jeho sílu.

A co nám říká Ježíš, co je to život věčný? Říká: Aby poznali Tebe Otče a toho koho jsi Ty poslal! Poznat Otce a poznat Ježíše. A jak je možné poznávat Ježíše? Ne že mám o Něm informace, ne že mluvím o Ježíšovi, že budu uvádět nějaké skutečnosti, jako o nějakém předmětu. Ježíše poznáváme láskou. Hlubokým vztahem, důvěrou. Prožíváním vztahu s Ním. Tak se poznává Ježíš a tak se poznává i Bůh Otec. Ne intelektuálně, ne informacemi, ale důvěrou, odevzdáním života. Nasloucháním Jeho slovům, přijímáním Jeho slov do vlastního srdce. A potom zakusíme co Bůh činí v našem životě. Důležité je být vytrvalý! A to i tehdy, když se zdá, že Bůh neslyší naše modlitby. To neznamená, že je naše modlitba zbytečná. Důležité je vytrvat v té modlitbě. Je to jistě znamení, že nám Bůh připravuje něco mnohem lepšího, mnohem cennějšího. Protože my nevíme co a jak se máme modlit. Říká svatý Pavel: Duch Svatý se za nás přimlouvá nevýslovnými povzdechy! Bůh, Ježíš nám to slíbil dát. Říká Ježíš: Jestliže vy, zlí, dokážete dobrými dary obdarovávat své děti, tím spíše váš Otec nebeský vás obdaruje Duchem Svatým, silou Jeho. My potřebujeme tu sílu, která přichází shůry, z Nebe, abychom vydrželi ve všech zkouškách, které na nás musí dolehnout, protože skrze zkoušky, kříže, trápení my ve skutečnosti dozráváme a nezůstáváme v povrchnosti, na mělčině života. Jak říká jedna dívka: Jsem čistá, ale mělká, tak se rychle zakalím.