Potřebujeme Ducha Svatého

Fra Ljubo Kurtović / Homílie ze mše v Medžugorji 16.5.2026 

Bratři a sestry, vyslechli jsme čtení 7. velikonoční neděle. První čtení nás vede do Jeruzaléma, do Cenacola,  Večeřadla – místnosti Poslední večeře, kde Lukáš popisuje, jak byli na Hoře nanebevstoupení Ježíšova apoštolové sami při té zázračné události, kdy Ježíš vystoupil na Nebe a oblak Ho zakryl jejich pohledu. 

Sedmá velikonoční neděle je mezi Nanebevstoupením a Letnicemi. Tedy nacházíme se v polovině novény k Duchu Svatému. 

Ve své zprávě o nanebevstoupení evangelista Matouš napsal, že na Hoře nanebevstoupení, Olivové hoře, někteří zapochybovali. A byli tam jenom apoštolové... Můžeme se ptát, jak je to možné, že pochybovali, a to byli s Ježíšem tři roky. Poslouchali Ho, očima sledovali, rukou se Ho dotýkali. Byli svědky jeho zázraků, uzdravení, kázání, dokonce vzkříšení z mrtvých. Byli svědky Jeho vzkříšení, viděli Ho vzkříšeného, a na Hoře nanebevstoupení, na Olivové hoře, se objevují pochybnosti! Ne u všech, ale u některých... To nám ve skutečnosti říká, že vidět Ježíše fyzickýma očima ještě neznamená být věřící do konce. Potřebný je Duch Svatý! Teprve po sestoupení Ducha Svatého nikdo z apoštolů už nepochybuje! Ježíš sám říká: sešlu vám druhého obránce, Ducha Pravdy. Nyní, v tomto okamžiku, ještě nejste schopní všechno snést, ale On vás uvede do veškeré pravdy. Duch Svatý vám bude připomínat všechno, co jsem vám já říkal. Duch Svatý je ta síla, milost, světlo k tomu, abychom vydrželi v těžkých zkouškách života, kterými každý z nás musí projít, nebo již některými prošel, vybojoval svoje bitvy, ale ve společenství s Duchem Svatým. My víme, že i když se snažíme být Boží není to vždycky snadné.

Já se ptám, jak prožívají život ti, kteří žijí daleko od Boha, nebo se nám to alespoň tak jeví. Ti, kteří nemají na Boha čas, kteří myslí, že mohou být bez Boha... Celý život může proběhnout tak, že člověk na Boha ani nepomyslí. Můžeme dokonce myslet, že můžeme být bez Boha. Je podivuhodné, jak může být někdo tak slepý! Boží slovo říká: V Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme. A slepý člověk nevidí tu skutečnost a myslí, že může být bez Boha.

Tolikrát nám Panna Maria ve svých poselstvích říká: Bůh mne poslal. Bůh mi dopustil. Chci vás vodit ke svému Synu Ježíšovi a vašemu Spasiteli. Chci vás vodit na cestě k věčnosti, na cestě svatosti. Kolikrát Panna Maria ve svých poselstvích uvádí: Váš život je krátký, vaším cílem je ve skutečnosti věčnost! Ale věčnost nezačíná, když zemřeme! Začíná tady! O věčnosti se ve skutečnosti rozhoduje tady! Rozhodujeme se tady, na kterou půjdeme stranu. Po smrti je na rozhodování pozdě!

Potom, co prožili Ježíšovo Nanebevstoupení, apoštolové se vracejí do Jeruzaléma, do Horní místnosti - říká Lukáš – ta horní místnost se ve skutečnosti ztotožňuje s místností Poslední večeře... Je to místnost, která byla u Židů intimním prostorem, a do té místnosti nemohl každý vejít. To byl prostor pro rodinu a užší členy rodiny, někdy i pro hosty. To byl prostor, ve kterém se rodina scházela. Modlili se společně, prostudovávali Písmo Svaté... Horní místnost ve skutečnosti byla na druhém patře. A v té Horní místnosti jsou shromážděni apoštolové. Všech jedenáct. Nebyl tam Jidáš, ten odpadl... do té Horní místnosti přišly i ženy, které provázely Ježíše, a Jeho matka Maria. U Židů byl zvyk, že mužové sami, bez žen, vykonávali modlitbu. Náboženská praxe byla určena mužům. Vidíme, že to prvotní společenství Církve se cítí osvobozené od těch předpisů a pravidel. Takže jsou v modlitbě a společenství sjednocení všichni společně. Mají stejné úmysly srdce. V modlitbě jsou vytrvalí. Toto čtení nám ve skutečnosti říká, že získávání Ducha Svatého, dar Ducha Svatého, je neoddělitelný od modlitby. Duch Svatý nevejde tam, kde nemá prostor, kde nemá otevřenou bránu, otevřené srdce.  Proto Ježíš slíbil seslat Ducha Svatého svým, ale povzbudil je k modlitbě. A oni v modlitbě vytrvali. 

Jak říká svatá Terezie Avilská, jestli někdo myslí, že je nějaká jiná cesta k Bohu kromě modlitby, nevěřte mu. Není jiné cesty. Modlitba je těžká práce, náročná práce. Modlitba není nic lehkého, ale opravdu těžkého. Protože v modlitbě předně bojujeme s tím vším, co nás vzdaluje od Boha. S veškerou svojí leností, nechutí, nemohoucností - abych tak řekl - protože nemáme sílu rozhodnout se pro Boha, naše vůle je raněná. A modlitba není něco, co by nás přitahovalo na první pohled. Můžeme v hloubi duše toužit po Bohu, hledáme Boha, ale naše vůle se tomu vzpírá. Ale naše srdce touží. Často se cítíme jako přibití na kříž mezi tím, po čem toužíme, a tím, co děláme! To zakusil i veliký svatý Pavel, který říká: Já vím, co je dobré! My všichni známe, co je dobré - to vám nemusím já říkat - a na druhou stranu cítíme, že nemáme sílu na to dobro a často padáme. Proto Pavel říká: Ubohý jsem to člověk! Ale tím nekončí. To nestačí. On pokračuje: Ale chvála Bohu skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nám dává sílu... a právě zde mnozí prožili tu sílu, vlastně prožili milost, protože všechno je milost! Ježíš říká: Beze mne nemůžete nic! Bez milosti se nemůžeme ani rozhodnout pro modlitbu a co teprve se modlit. Všechno je milost.

Z vlastní zkušenosti a ze zkušeností mnohých jiných mohu říci, že se v Medžugorji snadněji modlí, snadněji se otevře srdce. To mnozí zažili a zažívají, jestliže přistupujeme k Bohu upřímným srdcem. Sem je bohužel možné přijet jako turista, aby člověk něco viděl. Ale tady opravdu není nic turisticky atraktivního. Kromě dvou kopců plných kamení a kostel, který nemá nějakou historickou, uměleckou hodnotu, ale je tady něco, co není vidět, a všichni se s tím nějak setkávají, pocítí, prožijí něco, co není možné nakreslit, napsat... To je zkušenost. Zkušenost Boha, zkušenost lásky... Do té zkušenosti nás chce uvést Ježíš. Právě skrze tuto svoji modlitbu tím, že pozvedá oči k nebi. Jeho pohled je zaměřen k Bohu, ne k sobě, ne k druhým... obrátit se k Bohu v modlitbě. Pozvednout se na onu úroveň Ducha, jako když vystoupíme na kopec zjevení nebo Križevac. Z Križevace lépe vidíme. Náš pohled je nad zemí, nad lidskými hlavami, sobeckostí, malostí... 

Ježíš říká: Nastal čas. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil Tebe. A co to znamená – oslav svého Syna, aby Syn oslavil Tebe? Ve skutečnosti to znamená, že se v Synu projevuje Bůh, že hledíce na Syna, druzí poznávají Otce nebeského. A že se otec projevuje skrze Syna a Syn skrze Otce. To znamená zpřítomnit Boha na této zemi.

Je jeden příběh, možná jste už slyšeli, že v jednom centru pro bezdomovce byl jeden alkoholik, a mnozí se domnívali, že je těžce závislý a nenapravitelný, ale stal se zázrak, díky dobrovolníkům v tom centru pro bezdomovce,  díky jejich dobrotě a laskavosti, se on totálně změnil. Jmenoval se Ivan. A když se změnil, byl ten Ivan velkorysý, všem pomáhal. Dokázal očistit pokoj, když se nějakému alkoholikovi udělalo špatně, a to s úsměvem ve tváři, s obětavou láskou. Pomáhal při podávání jídla. Když bylo potřeba připravovat lůžka, on byl také po ruce. A se vším ostatním... Jeden večer přišel kněz slavit mši svatou do toho centra pro bezdomovce. Zdůrazňoval potřebu obrácení, změnu života... a jeden člověk klekl před oltář a začal se nahlas modlit: Bože můj, Bože můj, dej, abych já byl tak hodný jako náš Ivan! Ten kněz k němu přišel, pozvedl ho a řekl: Nebylo-li by lepší, aby ses modlil, abys byl jako Ježíš?! A on odpověděl: A je Ježíš tak hodný jako náš Ivan?Kdyby se nás někdo zeptal, jaký je nebo jaký by měl  křesťan být, co bychom odpověděli? Nejlepší by bylo odpovědět: Jako já. Podívej se na mne! Protože máme Ježíše jako svůj ideál, máme Jeho příklad, a máme i Jeho sílu!

A co nám říká Ježíš dále - co je život věčný? Říká: Aby poznali Tebe, Otče, a toho, koho jsi Ty poslal! Poznat Otce a poznat Ježíše. A jak je možné poznávat Ježíše? Ne že mám o Něm informace, ne že mluvím o Ježíšovi, že budu uvádět nějaké skutečnosti, jako o nějakém předmětu. Ježíše poznáváme láskou. Hlubokým vztahem, důvěrou. Prožíváním vztahu s Ním. Tak se poznává Ježíš a tak se poznává i Bůh Otec. Ne intelektuálně, ne informacemi, ale důvěrou, odevzdáním života. Nasloucháním Jeho slovům, přijímáním Jeho slov do vlastního srdce. A potom zakusíme to, co Bůh koná v našem životě. Důležité je být vytrvalý! A to i tehdy, když Bůh nevyslyší naši modlitbu. To neznamená, že je naše modlitba zbytečná. Důležité je vytrvat v té modlitbě. Je to jistě znamení, že nám Bůh připravuje něco mnohem lepšího, mnohem cennějšího. Protože my nevíme, co a jak se máme modlit. Říká svatý Pavel: Duch Svatý se za nás přimlouvá nevýslovnými vzdechy! Bůh, Ježíš nám to slíbil dát. Říká Ježíš: Jestliže vy, ačkoliv jste zlí, dokážete dobrými dary obdarovávat svoje děti, tím spíše váš Otec nebeský obdaruje vás Duchem Svatým, silou Jeho. 

My potřebujeme tu sílu, která přichází shůry, z Nebe, abychom vydrželi ve všech zkouškách, které na nás musí dolehnout, protože skrze zkoušky, kříže, trápení my ve skutečnosti dozráváme a nezůstáváme v povrchnosti, na mělčině života. Jak říká jedna dívka: Jsem čistá, ale mělká, tak se rychle zakalím. Nestačí být čistý, ale je zapotřebí vstoupit do hlubiny, abychom mohli zůstat Boží na Boží cestě. Amen.                                                                                       (přeloženo ze zvukového záznamu)