Panna Maria nám radí co dělat, abychom v životě přinesli velkou úrodu

Bratři a sestry, Ježíš říká: Já jsem pravý vinný kmen a můj otec je vinař. Kdo zůstane ve mně a já v něm  ten přináší velkou úrodu. Ten dostává velké požehnání. Ten dostává mnoho štěstí. Je na něm vidět, že je opravdu Boží, Boží člověk. Ale co je člověku potřebné, aby mohl být na kmeni?

Mnoho dnes v tomto světě hledáme, snažíme se najít nějaké štěstí. Snažíme se najít mír. Snažíme se najít nějaký smysl. A jak začneme hledat, často zabloudíme špatným směrem. Možná i myslíme, že jsme na správné cestě, a nakonec se opět ukáže, že jdeme špatným směrem. Pak se často zapojujeme do různých hnutí, společenství, která nakonec nepřinášejí žádné plody.

Co nám Panna Maria říká tady v Medžugorji? Jak přinesete plody? Jak se z vás může urodit velká úroda?

Víme, že Vatikán vydal Nótu o Medžugorji ve které uznává mnohé plody Medžugorje. To znamená, jsou tady plody. Medžugorje je na dobrém vinném kmeni, ze kterého se rodí dobré plody... Ale co prospělo tomu, že nastalo tolik plodů, tolik obrácení, tolik kněžských povolání, tolik lidí poznalo svůj život, smysl svého života? Někteří odpoví: No, zjevila se Panna Maria, copak je něco víc nad to? Ano, je! To co nám Panna Maria říká ve svých poselstvích.

Vrátíme se trochu na počátek, když se Panna Maria začala tady zjevovat, tehdy řekla: Děti, mír, mír, mír, obrácení. A abyste toho dosáhly, tu máte pět věcí – eucharistie, zpověď, Slovo Boží, půst a modlitba. Pět velmi prostých věcí. Víte, Panna Maria nic nekomplikovala. Nedala nic komplikovaného, jen se vrací k tomu co je již dávno v katolické církvi přítomno.

Eucharistie – jsme tady, shromáždili jsme se na eucharistii. Za nějakou chvilku tady bude i živý Bůh, přítomný v malé Hostii, která se bude lámat a dávat nám všem. My všichni se jí nakrmíme. Jeden drobeček, který dává mnoho toho... my všichni řekneme: Přijmu živého Krista. Skutečně, přijmeme živého Krista, jestli tomu skutečně srdcem věříme. Ale nepřijmeme jen živého Krista, ale ve skutečnosti přijmeme i život věčný. Protože pokaždé, když přijímám živého Krista, přijímám život věčný. Největší Boží dar, který může člověk získat. To je Život věčný.

Právě jsem nedávno byl s mladými na pouti v Assisi u svatého Františka a říkal jsem jim právě toto: Když v eucharistii přijímáš živého Krista, přijímáš život věčný! Kdybys v tu chvíli zemřel, když jsi přijal Hostii, když jsi přijal živého Krista, když jsi přijal Život věčný, kde skončíš? Jasně, skončíš v Životě věčném, jestli si přijal Život věčný! Ale jestli jsi přijímal srdcem.

Víte je tady jeden malý problém: My jsme si poněkud navykli na eucharistii. Začali jsme k ní poněkud i povrchně přistupovat. Přišel jsem na eucharistii, vím, že se tady něco děje. Vím nějak hlavou, že je tady přítomný živý Kristus, ale srdce to ještě nepoznalo. Častokrát se stane, že přijdeme na eucharistii a vrátíme se stejní. Na to svatý František velmi upozorňoval. Říkal: Neuráží Boha tolik náš hřích, jako naše povrchnost. Přistupování k přijímání ze zvyku.

V zápisech o životě sv. Františka je zapsáno, že se svatý František třásl pokaždé když přistupoval k eucharistii, jak ho ta eucharistie vzrušovala. Pokaždé to bylo tak znovu. Nikdy si nezvykl na eucharistii. Stále ho rozrušovala. Pokaždé znovu žasl jak je to možné, že ten veliký, všemohoucí Bůh, který všechno stvořil, jak člověka tak i Zemi a všechno co nás obklopuje, jak je to jen možné, že se tak ponižuje, že je pro nás v Hostii, v kousíčku chleba, který se nám dává. Dává se do rukou jednoho člověka, do rukou hříšníka. My jsme všichni hříšníci. Já držím v rukou živého Boha! Františka to vždycky rozrušovalo. Vždycky nad tím žasl. A proto se on rozhodl žít radikálně chudobu, když viděl jak se Bůh ponížil... Nakolik vnikl do chudoby, když přichází v kousíčku jednoho obyčejného chleba...! Proto bych rád, bratři a sestry, abychom opravdu začali celým srdcem přistupovat k eucharistii. A to je to, co říká i Panna Maria – srdcem. Přeji si srdce. Nepotřebuji nic jiného než vaše srdce. Otevřené. Otevřené pro mého Syna!

Je důležité uvažovat o tom, co i dnes přijmeme. Mnozí budete přistupovat ke svatému přijímání, tedy přijímat živého Krista. Přijmete Život věčný. Drazí moji, to není malá věc, není to hračka, není to drobnost! Je to život věčný ke kterému my všichni tíhneme, protože je to náš cíl.

Přál bych si, aby tyto myšlenky vstoupily do našeho srdce. Aby i nás to začalo trochu vzrušovat jako svatého Františka. To je pro nás podstata, ale jestli moje srdce nepozná, co je to eucharistie pak to bude každý den stejné. Budu každý den přicházet stejný a stejný se budu i vracet. Ale jestli mne eucharistie nezměnila pak mám nějaký problém. Nějaký problém je ve mně. Nikdy není problém v Bohu. Problém je v nás, v našem přístupu.

Zpověď:  Panna Maria mluví o zpovědi. Zpovídejte se, alespoň jednou měsíčně, je-li to opravdu zapotřebí? Podívejme se teď na to, co je to zpověď. Jestli jsme se nad tím někdy hlouběji zamysleli, co to dostávám při zpovědi? Jeden muslim navštívil katolický kostel. Kněz vysvětloval, co se to tam všechno dělá, co se tu děje. Došli ke zpovědnici a ten muslim se kněze ptá: co děláte v těch malých domečkách? Je to něco na obchodování? Kněz odpoví: Ne, tady se lidé zpovídají. Tu odkládají svoje hříchy, svoje slabosti. Odtud vycházejí očitění. A on odpověděl: Co bych za to dal, kdybychom to i my měli ve své víře. Bratři a sestry, co nám Bůh dává, to není nikde jinde. To co máme my v našem křesťanském náboženství, to není nikde jinde, v žádném jiném náboženství! Aby k tobě Bůh takto přišel, že se ho můžeš dotýkat rukou, že tě očišťuje od všech tvých hříchů a slabostí. Od nejmenšího do největšího hříchu! Tedy znamená to, že Bůh nám dává něco, co ani nemůžeme plně pochopit svým rozumem. Dává nám něco velikého. Skutečně něco velmi velikého. Ale je opět problém náš návyk, naše povrchnost.

Tedy já už tři roky zpovídám tady v Medžugorji a vidím, kdy se člověk skutečně kaje a kdy přišel jen ze zvyku. Blíží se Vánoce, blíží se Velikonoce – musím se vyzpovídat. A není v tom ani kapička pokání. Když člověk ve zpovědnici pustí nějakou slzu, pak je jasné, která bije, že se člověk skutečně kaje. Slzy jsou viditelným znamením té mojí vnitřní kajícnosti. Mého zármutku nad tím, že jsem urazil svého Boha.

Boží slovo: Panna Maria dále mluví o Božím slově. My máme stále mnoho otázek. Pořád se ptáme proč to a proč ono. Proč se děje to a proč ono? Začneme hledat odpovědi a všechny se nacházejí v Božím slově. Tam můžeme najít všechny odpovědi. Boží slovo je potřebné pro mojí duši, ale trochu jsme i od toho ustoupili. I Boží slovo je opomíjeno. Zapomněli jsme na ně ve svém životě. A proto má duše slábne, protože se nesytí. Jen si představte, že týden nebudete ani jíst ani pít, nic. A uvidíte jak vaše fyzická síla zeslábne. A tak je to i s mojí duší. Slábne. Chybí jí to potřebné. Chybí jí Boží slovo, které mne pozvedne, nasytí, usměrní... Chceš-li získat odpovědi, začni číst Boží slovo. Najdeš všechny odpovědi, ale nečti to jako nějaký román. Ale čti srdcem. Jak je řečeno v evangeliu: Maria probírala ve svém srdci všechny ty události, které se děly kolem Ježíše. A to je to, co musíme dělat i my. Uvažovat ve svém srdci o těch Božích slovech. Snadné je probírat si to v mozku, ale v mozku nezůstane nic. Co se spustí do srdce, to zůstane.

Modlitba: I v tom trochu pokulháváme. My se modlíme, v tom není problém. My se modlíme, ale jak? Zvláště, když mnoho od Boha očekáváme. Víte, všichni máme nějaká svoje přání, nějaké svoje úmysly. Pak se modlíme jen za to. Bože, prosím Tě dej to, Bože, dej  zase ono.  A nikde Boží vůle. Modlím se v Otče náš ať se plní vůle Boží a přitom Boží vůli nikde nedávám přednost. Bůh nesplní vždycky naše přání bez ohledu na to, že se modlím za ten úmysl, za to přání, za tu potřebu. Bůh někdy dá něco jiného.

Víte, já  předtím než jsem se stal knězem, než jsem se stal františkánem, stále jsem se modlil: Pane Bože, dej ať najdu dívku, ať se ožením, ať založím rodinu,  ať žiji jako člověk v rodině. - A vidíte kde jsem dnes! Já jedno, ale Bůh druhé... Tedy je důležité přijímat Boží vůli. A když se mne lidé ptají: nelituješ, že ti Bůh nesplnil to přání? Díky tomu jak zpovídám a co vše vidím není mi to ani trochu líto. Je mi dobře. Ani trochu toho nelituji a děkuji Bohu za to. A přeji si opravdu, abyste i vy ve svých modlitbách, ve svých úmyslech, ve svých přáních, přijímali vůli Boží. Protože jestli Bůh rozhodl dát mi něco jiného, bude to vždycky mnohem lepší než co si přeji já sám. Ale neustávejte od modlitby. I když už se nějakou dobu modlíte a nic se neděje, ono se něco stane... Bůh si přeje tvojí vytrvalost, abys se nevzdával. Bůh si přeje tvoje přání.

A jestli se ptáte, co je to modlitba srdcem o které mluví Panna Maria, právě je to to. Moje přání, moje námaha, moje úsilí. Když si přeji, namáhám se přesto, že to není vždycky úspěšné. Bratře a sestro, jestli jsi si předsevzal modlit se růženec a z toho se ti podařilo se pomodlit jenom jeden desátek, usebraně – ty jsi se modlil srdcem. Protože jsi si to přál a snažil jsi se.

A říká Panna Maria – kromě modlitby se trochu i postěte. Přidejte tak své modlitbě sílu navíc. Proč sílu navíc? Protože když se já modlím a když se postím na nějaký určitý úmysl pak se to neomezuje jen na nějaká moje slova, ale celou svoji bytost do toho zapojuji. I slova i srdce i duši do toho zapojuji. Celou svojí bytostí k Bohu volám: Bože, přeji si to, ale ať se stane Tvá vůle. Přeji si, aby se plnila Tvoje vůle.

Mnozí lidé těchto pět věcí přijali celým srdcem. A proto se mnohá obrácení a mnohé zázraky staly tady v Medžugorji. Přijali volání Panny Marie! A když to přijali pak se také snažili. Neustupovali od toho. Nejhorší je ustoupit. Neustupuj! Jdi až do konce, nemáš co ztratit! Nakonec můžeš jenom získat. Neztratíš nic!

Tedy to je nám potřebné, jestli si přejeme přinést velkou úrodu. Jak bylo dnes uvedeno v evangeliu: Ježíš říká kdo zůstane ve mně a já v něm, ten přinese velkou úrodu. Chceme-li zůstat v Ježíšovi, přijměme těch pět věcí, ke kterým nás Panna Maria volá. A uvidíte časem, jak se budou plody stále množit. Amen.