Obřad zesnutí svatého Františka v Medžugorji
On žil pokoru, lásku, odevzdanost
”Dnes si připomínáme to, co se stalo před 800 roky v Assisi. František, obklopen svými bratřími a Svatou Marií Andělkou, přešel ze smrti do života, z času do věčnosti. Jeho přechod byl skromný, v prostotě, která ho provázela po celý život. Zemřel bez ničeho, čímž uctíval Paní Chudobu, protože tu si náš Pán již dávno zamiloval. Pán ho navštívil, ukázal mu cestu dokonalosti a vedl ho po ní”, řekl v Medžugorji farář fra Zvonimir Pavičić, který předsedal obřadům zesnutí svatého Františka, které se konaly na vnějším oltáři kostela svatého Jakova. Kromě bratří františkánů, řeholních sestrer, členů františkánské mládeže a členů třetího řádu sv. Františka, se tohoto obřadu po večerní mši svaté – které také předsedal fra Zvonimir Pavičić – účastnili i četní farníci a poutníci.
Fra Zvonimir dále mluvil o cestě, kterou Pán svatému Františkovi ukazoval. Na té cestě se učil být synem Nejvyššího.
”Naučil se odhalit se před Pánem do krajnosti, aby se tak stal člověkem, který před Bohem už nemá co skrývat. Poznal Pravdu a měl touhu přebývat v té Pravdě. Ne na několik okamžiků, ne na nějakou dobu, ale po celou věčnost. On už za života na zemi zakusil, jak je dobré být v Boží blízkosti – protože mnohé dny trávil na opuštěných místech, ale ne sám, nýbrž v modlitbě sjednocený s Bohem – proto bratřím v posledních chvílích řekl: „Spěchám k Bohu…“ Opravdu měl naspěch ten, který mu otevřel mysl i srdce a oděl ho milostí. Tak on i po osmi stech roků svojí prostotou uvádí lidi v nadšení pro Boha.
František byl prostý člověk, ale také konkrétní. Chtěl jenom jedno a to mu bylo vším: žít Evangelium. To mu bylo jak pravidlo, tak i život a láska i smysl a útěcha. Ale Evangelium pro něj nebylo žádným shlukem slov ani jen pouhou památkou na Nejsvětějšího Vykupitele. Evangelium pro Františka bylo živým Kristem, který promlouvá, Kristem, který miluje, Kristem, který dává život. Proto i na konci svého pozemského života žádá, aby bylo čteno Evangelium. Evangelium, které obsahuje Ježíšovu otázku: „Chápete co jsem pro vás učinil?“
František se snažil chápat, domyslet Kristovu lásku, ale každé nadšení ho dovádělo k slzám a ke slovům: Láska není milována. Jako by i on chtěl bratřím trvale zanechat tu otázku, která pro nás má být výzvou až do konce světa: „Chápete co jsem vám učinil?“
Pokora. Láska. Odevzdanost. To je to, co poznával v této otázce. To je to, co on žil. Do konce. Dokud neodevzdal všechno svoje, a objevil, že v Pánu má všechno. Tehdy vykřikl radostí: „Bůh můj a vše moje!“
Ať ani nás dnes nenechává v klidu tato otázka, tento přechod, tento světec, tento bratr – František. Ať nás stále znovu uvádí k nadšení pro Krista – abychom ho následovali nerozděleným srdcem, abychom jednou i my mohli radostně spěchat jemu vstříc”, vyzýval fra Zvonimir Pavičić na závěr své homilie.
Svatý František zesnul vpodvečer, 3. října roku 1226. v kostele Svaté Marie Andělské v Assisi, po tom co mu pročetli Evangelium a po tom co zazpíval Žalm 142. Jeho přechod na věčnost popsal Bonaventura takto: ”Když se na něm konečně splnila všechna mysteria a jeho duše se oddělila od těla a vnořila se do hlubin lásky Boží, blažený člověk zesnul v Pánu.”
Překlad textu, který připravil Velimir Begić pro web radio-medjugorje.com)
Obřad zesnutí svatého Františka v Medžugorji
On žil pokoru, lásku, odevzdanost
”Dnes si připomínáme to, co se stalo před 800 roky v Assisi. František, obklopen svými bratřími a Svatou Marií Andělkou, přešel ze smrti do života, z času do věčnosti. Jeho přechod byl skromný, v prostotě, která ho provázela po celý život. Zemřel bez ničeho, čímž uctíval Paní Chudobu, protože tu si náš Pán již dávno zamiloval. Pán ho navštívil, ukázal mu cestu dokonalosti a vedl ho po ní”, řekl v Medžugorji farář fra Zvonimir Pavičić, který předsedal obřadům zesnutí svatého Františka, které se konaly na vnějším oltáři kostela svatého Jakova. Kromě bratří františkánů, řeholních sestrer, členů františkánské mládeže a členů třetího řádu sv. Františka, se tohoto obřadu po večerní mši svaté – které také předsedal fra Zvonimir Pavičić – účastnili i četní farníci a poutníci.
Fra Zvonimir dále mluvil o cestě, kterou Pán svatému Františkovi ukazoval. Na té cestě se učil být synem Nejvyššího.
”Naučil se odhalit se před Pánem do krajnosti, aby se tak stal člověkem, který před Bohem už nemá co skrývat. Poznal Pravdu a měl touhu přebývat v té Pravdě. Ne na několik okamžiků, ne na nějakou dobu, ale po celou věčnost. On už za života na zemi zakusil, jak je dobré být v Boží blízkosti – protože mnohé dny trávil na opuštěných místech, ale ne sám, nýbrž v modlitbě sjednocený s Bohem – proto bratřím v posledních chvílích řekl: „Spěchám k Bohu…“ Opravdu měl naspěch ten, který mu otevřel mysl i srdce a oděl ho milostí. Tak on i po osmi stech roků svojí prostotou uvádí lidi v nadšení pro Boha.
František byl prostý člověk, ale také konkrétní. Chtěl jenom jedno a to mu bylo vším: žít Evangelium. To mu bylo jak pravidlo, tak i život a láska i smysl a útěcha. Ale Evangelium pro něj nebylo žádným shlukem slov ani jen pouhou památkou na Nejsvětějšího Vykupitele. Evangelium pro Františka bylo živým Kristem, který promlouvá, Kristem, který miluje, Kristem, který dává život. Proto i na konci svého pozemského života žádá, aby bylo čteno Evangelium. Evangelium, které obsahuje Ježíšovu otázku: „Chápete co jsem pro vás učinil?“
František se snažil chápat, domyslet Kristovu lásku, ale každé nadšení ho dovádělo k slzám a ke slovům: Láska není milována. Jako by i on chtěl bratřím trvale zanechat tu otázku, která pro nás má být výzvou až do konce světa: „Chápete co jsem vám učinil?“
Pokora. Láska. Odevzdanost. To je to, co poznával v této otázce. To je to, co on žil. Do konce. Dokud neodevzdal všechno svoje, a objevil, že v Pánu má všechno. Tehdy vykřikl radostí: „Bůh můj a vše moje!“
Ať ani nás dnes nenechává v klidu tato otázka, tento přechod, tento světec, tento bratr – František. Ať nás stále znovu uvádí k nadšení pro Krista – abychom ho následovali nerozděleným srdcem, abychom jednou i my mohli radostně spěchat jemu vstříc”, vyzýval fra Zvonimir Pavičić na závěr své homilie.
Svatý František zesnul vpodvečer, 3. října roku 1226. v kostele Svaté Marie Andělské v Assisi, po tom co mu pročetli Evangelium a po tom co zazpíval Žalm 142. Jeho přechod na věčnost popsal Bonaventura takto: ”Když se na něm konečně splnila všechna mysteria a jeho duše se oddělila od těla a vnořila se do hlubin lásky Boží, blažený člověk zesnul v Pánu.”
Překlad textu, který připravil Velimir Begić pro web radio-medjugorje.com)