Modlila jsem se za obrácení svého muže

PLODY MEDŽUGORJE – Maria Luz Lorenzo

Je jedna krásná tradice - napsat dopis sv. Terezii z Lisieux v něm uvedeš, co si přeješ a poprosíš jí o to a během jednoho celého roku se sestry karmelitánky modlí na tvoje úmysly. Po roce ti pošlou dopis zpět a ty vidíš je-li vyslyšeno to o co jsi prosil. I já jsem napsala takový dopis ve kterém jsem je požádala, aby se za mne přimlouvaly, abych mohla jet na pouť do Medžugorje se svojí rodinou a aby plodem té poutě do Medžugorje bylo obrácení mého muže…

Maria Luz pro seriál Fruits of Međugorje (Plody Medžugorje) Radiostanice Mir Medjugorje, který připravuje Marija Jerkić, vypráví o své cestě – od modlitby za obrácení manžela do hluboké proměny během rodinné poutě do Medžugorje.

To co začalo upřímným dopisem svaté Terezii z Lisieux přerostlo v nezapomenutelné setkání s Božím milosrdenstvím, láskou Blahoslavené Panny Marie a řadou milostí, které navždy proměnily jejich manželství a rodinu.

V pokračování si vyslechněte nebo přečtěte Mariino svědectví a poznejte jak Panna Maria i nadále proměňuje její srdce i její rodinu…

Jsem Maria Luiz i když mi doma všichni říkají María. Jsem z Madridu, ze Španělska, obhájkyně jsem. Jsem matka dvou překrásných děvčátek a jednoho chlapečka v nebi. Jsem manželka Anibala. 

Když jsem poprvé slyšela o Medžugorji, nevěděla jsem ani jak se to píše ani jak se to vyslovuje. V té době, v letech 2019, 2020, mne dost zneklidňovala situace mého muže ohledně jeho duchovního života, protože i když kvůli mně vždy zachovával úctu k tématu víry, žil od Boha daleko, jako naprostý ateista. Cítila jsem tehdy nějaký neklid a přála jsem si a modlila se, aby i on se mnou sdílel určité zážitky, které jsem v tom období začala prožívat po asi 15ti letech duchovní vlažnosti. Chtěla jsem, abychom šli společně tou cestou, přitom novém probouzení, kterým jsem procházela. 

Tehdy jsem při jednom triviálním rozhovoru poznala osobu, která se mi stala přítelkyní, ale při tom prvním rozhovoru se mi svěřila a řekla mi, že je konvertitka. Byla to padesátiletá žena, která se vrátila k víře před 7, 8 lety. A tak jsem pochopila, že je naděje na obrácení i ve zralém věku. V tom rozhovoru mi doporučila, abych se modlila za svého muže. Vyprávěla mi i o Medžugorji, kromě všech dalších věcí o kterých jsme hovořily. A když jsem přišla domů, vrátila jsem se pevně rozhodnutá modlit se za svého manžela. Před tím vším, jsem začala nejdříve zkoumat co by to mohlo být Medžugorje. Ale přirozeně, nevěděla jsem ani jak se to píše. Pěkně jsem se s tím potrápila. Skončilo to tím, že jsem shlédla několik videí a věnovala jsem čas poslechu mnoha svědectví o historii Medžugorje a zjeveních Panny Marie a pocítila jsem velikou touhu dostat se sem. Ale přirozeně, považovala jsem to za nemožnou misi, protože bych to musela řešit se svojí rodinou, a to by bylo dost komplikované. Poprvé k tomu došlo někde v letech 2019, 2020, při jednom zcela  neformálním rozhovoru, který se potom stával stále konkrétnějším.

Poprvé jsem přišla do Medžugorje v roce 2021. Byla jsem ochotná koupit jízdenku už 2020. roce, ale byla pandemie a všechno bylo uzavřené. Logicky. Začátek mojí historie s Medžugorjem nemá mnoho společného s Královnou míru, ale spíše se sv. Terezií z Lisieux. Protože jsem se modlila o její přímluvu, abych jela na pouť s rodinou do Medžugorje. Vzhledem k té rodinné situaci, kvůli mému mužovi a riziku, že by ta pouť mohla uškodit jeho zaměstnání, jsem se obrátila ke svatým na nebi.

Je jedna krásná tradice - napsat dopis sv. Terezii z Lisieux v tom jí uvedeš co si přeješ a poprosíš jí o to a během jednoho celého roku se sestry karmelitánky modlí na tvoje úmysly. Po roce ti pošlou  dopis a ty vidíš je-li vyslyšeno to o co jsi se modlil. I já jsem napsala takový dopis ve kterém jsem je požádala, aby se za mne přimlouvaly, abych mohla jet na pouť do Medžugorje se svojí rodinou a aby plodem té poutě do Medžugorje bylo obrácení mého muže…A výslovně jsem žádala, aby se můj muž vyzpovídal, přistoupil ke svatému přijímání a biřmování. Uvedla jsem všechny ty detaily, abych viděla jestli se to všechno splní a odevzdala jsem to Božímu milosrdenství a přímluvě sv. Terezie z Lisieux. A potom jsem po roce dostala dopis zpět a ono se nestalo nic z toho. Ale náhodně jednoho 25. února, 25. je důležitý den v měsíci, jsem narazila na jeden inzerát, tedy informaci o pouti do Medžugorje a odvážila jsem se a koupila jízdenky. Přirozeně, musela jsem doma mluvit o té myšlence, což bylo poněkud šílené, protože pouť byla naplánována ve Svatém týdnu 2021. Ve Španělsku ještě všichni stále nosili masky a bylo mnoho omezení pohybu a nebylo pro mne snadné toto navrhnout. Nakonec jsme se odvážili na tu cestu vypravit.

Během té poutě ve Svatém týdnu 2021se toho stalo mnoho. Byl to, myslím, jeden z nejlepších týdnů mého života vzhledem k plodům, které jsme později zažili. Vždycky říkám, to musím říci, že já v Medžugorji vždycky silně cítím ten duchovní boj. Vím, že toto je kousíček nebe, místo, které celý svět vnímá jako oázu míru, místo kde nacházíš mír. Ale já osobně, i to chci říci, jestli někdo prožívá totéž, cítím zvláště ten boj, silný duchovní boj. Tedy, cílem této poutě bylo obrácení mého muže. Myslila jsem, že sama nemám duchovní potřeby, a že Panna Maria se mnou nebude mít žádnou práci a že ten nejlepší dar, který by mi Panna Maria mohla dát je, že můj muž přijme víru.

Mojí největší obsesí během poutě bylo, aby se můj muž poprvé po mnoha letech vyzpovídal. Medžugorje je zpovědnice světa… A já, každým dnem jsem byla stále zoufalejší, protože ten okamžik nijak nepřicházel. Moje dcery a já jsme se přirozeně vyzpovídaly, ale přirozeně, chyběl nám ten hlavní člen rodiny. Chtěla jsem se vrátit domů se splněným úkolem. A jak dny plynuly byla jsem stále neklidnější, včetně toho vnitřního boje, že mne Panna Maria neslyší. Protože zdá se, že má něco pro druhé a pro mne – ne. Ale na konci poutě se všechno proměnilo. Když já se uvolnila a odevzdala se, rozhodla jsem, aby Bůh byl Bohem, a já že budu žít v lásce Panny Marie. Protože já pevně věřím, že tě sem Panna Maria zve, protože pro tebe něco má. A když jsem já „pustila kormidlo z rukou“ a odevzdala se, tehdy se věci změnily.

Do komunity Cenacolo jsme šli při této pouti dvakrát. Poprvé jsme slyšeli svědectví a já si všimla na svém manželovi významné změny. Na všech nás, včetně mých dcer, zanechalo svědectví chlapců velký dojem. Byli jsme i v ženské komunitě, poslouchali jsme i jiná svědectví. Bylo to velmi krásné. A také jsme tam šli na obřady velikonočního bdění. To byl náš poslední den. Další den byla zpáteční cesta do Španělska. Já jsem stále ještě měla velikou starost, protože z mých plánů se neuskutečnilo skoro nic.

I zatímco jsme byli v Cenacolu na slavnosti, která byla překrásná, protože, mezi těmi chlapci z komunity je bdění tak krásné, se svíčkami, a všechno vybízí ke chvílím ticha s Bohem. A tehdy jsem pochopila, jak je můj muž hluboce zkoncentrován na obřady. Uklidnila jsem se a řekla: ‘Všechno jak Bůh dá’. Velmi zajímavé také je, že mi můj manžel pro tuto pouť dal tři podmínky: že nebude s nikým mluvit, nebude se modlit a nebude tančit. A na konci mše, vzpomínám na každou scénu, se modlil růženec, uzavřel hluboká přátelství, která trvají do dnes. A po skončení obřadu tedy slavnosti, chlapci z Cenacola, potom co sklidili oltář, všichni začali tančit. Byla to, tedy, oslava Ježíšova vzkříšení. Nejvýznamnější slavnost, jakou jsem skutečně poprvé osobně zažila jako velikou slavnost katolického světa. I tehdy jsem najednou viděla svého muže jak pozvedá ruce, tančí, zpívá, jako by ho nakazila všechna ta síla, kterou šířili chlapci z komunity. Byla to bezmezná radost, která pro mne v tu chvíli nebyla zásadní, protože se ještě nevyzpovídal. A jako poslední dar Panny Marie, při večeři, někdo kdo je nám dnes velmi drahý, jeden ze synů Cenacola, mému mužovi řekl: ”Nedělej si starost. Až se vrátíme do Madridu seznámím tě s knězem u kterého se znovu prvně vyzpovídáš.”

Tak to i bylo. V Boží době, přes Pannu Marii, pozorně. Tak žijeme dodnes. Dnes jsou poutě už úplně odlišné od té na kterou jsme jeli tehdy poprvé. Toto je moje čtvrtá pouť do Medžugorje, včetně jedné poutě pouze pro manžele, což bylo také jako křižovatka v našem rodinném životě.

Manžel mne již předběhl. On byl v Medžugorji již šestkrát. Ale dobře, on je miláček Panny Marie, tak ho necháváme. Dnes je všechno velmi jiné. Teď se připravujeme jinak na příjezd, a když už jsme tady prožíváme všechno jako rodina a velmi intenzivně. Skutečně věříme, že Panna Maria má pro každého z nás něco. Teď když můj muž už vykonal ten krok, i já se dívám hlouběji do svého nitra a hledám, co má Matka pro mne. I moje dcery se dívají, co má Matka pro ně. Tedy ta první pouť, abychom ji nějak popsali, byla za obrácení mého muže. Dnes je darem pro každého z nás. Každý z nás má jiné zážitky, každý přijímá různé dary a já osobně, od té první poutě a zejména festivalu mládeže před dvěma roky na kterém jsme všichni byli jako rodina, jsem prožila velmi silnou proměnu na duchovní úrovni. Pocítila jsem, že mne Panna Maria připravuje, abych se vyrovnala s hlubokými ranami, které jsem nosila v srdci a které jsem, protože jsem byla tolik zaměřená na manželovo obrácení, úplně zanedbala. Nebyla jsem si vědoma, co se nachází v mém nitru. A dnes, přirozeně, chápu co má Panna Maria pro mne a Ona mi pomáhá na té důležité cestě, kterou jsem se vydala. Při této pouti, jako i vždy, jsme vystoupili na Kopec zjevení, který pro mne znamená místo největšího pokoje. Přes všechen ten duchovní boj, který tady cítím, který jde nahoru-dolu, nahoru-dolu, emocionálně i duchovně, ten kopec je pro mne místem pokoje. Tento rok jsem přijela s rozhodnutím, že Panně Marii předám jeden náramek plný ran, které ona již zná a na které jsem já už poněkud pozapomněla, nechtěla jsem se s nimi vyrovnávat. Při každé pouti za tyto tři roky mne Panna Maria nějak vedla, připravovala mne, připomínala mi, že je Ona tu a že tu byla stále. Včetně těch minulých situací, které jsem prožívala velmi bolestným způsobem, a jsou pro mne bolestné ještě i dnes, protože mi způsobily hluboké rány. Tak mi Panna Maria před dvěma roky při tom Mladifestu věnovala trochu něžnosti a připravila mne na to co teprve přicházelo.

A od minulé pouti do této jsem duchovně výrazně uzrála, vyrovnala jsem se s temnotou své duše a srdce, se svými ranami i svojí bolestí. Nalezla jsem svoji novou podobu a procházím procesem úplného odevzdání Ježíši Kristu a pokračování v míru, abych mohla jít dále přes kříž, který teď už nenosím sama, ale předala jsem ho Jemu. I v celém tom procesu má Panna Maria stálou úlohu, to je Matka, kterou potřebuji.

Stále jsem říkala, že je Panna Maria dokonalá matka, ale teď říkám, Panna Maria je dokonalá matka a v srdci to také cítím. A já jsem matka, úplně nedokonalá, protože i já na své dcery přenáším nedostatky, které nosím jako dcera. I proto jsem na tuto pouť přišla ochotná říci Panně Marii: ‘Matko, teď už znám co jsi mi říkala před dvěma roky. Stále ještě nosím mnoho bolestných věcí ze svého života a jsem již v mnohém jiná než před dvěma roky, ale ty, Matko, to všechno znáš. A proto jsem ti přišla odevzdat tento  proces uzdravování, který trvá poslední dva roky a zanechat u tebe svoje slzy. A další den jsme byli na mši v Tihaljině a tam jsem se zlomila, protože jsem v srdci přesně cítila jak mi Panna Maria říká, ‘nech mi tady svoje slzy’. Rozplakala jsem se a plakala jsem dlouho. A přirozeně, když jsme stoupali na Kopec zjevení, modlila jsem se růženec. Při výstupu na mne přišla řada, abych přečetla poslední modlitbu, modlitbu na Kopci zjevení, která je dost dlouhá. Je na několika stránkách. Přicházela jsem tam nahoru se svým obvyklým bojem: ‘A uvidíme co se stane, uvidíme jestli mne Panna Maria vyslyší.´

Já tady dost bojuji, ale myslím, že je to dobré. Začala jsem se modlit  na mikrofon vysílačky pro  celou skupinu, protože víte, že je to místo modlitby a ticha. Tak jsem i já poslouchala lidi ze své skupiny jen prostřednictvím sluchátek. Začala jsem se modlit a přišla chvíle, kdy jsem už nemohla dál. Každá jednotlivá věta té modlitby se mne hluboce tákala! Jakoby každou jednotlivou větu Panna Maria očekávala, že jí já vyslovím. Zvláště jedna věta mne dojala, ta doslovně zněla: ‘život mě těžce ranil’. A bylo mi velmi těžké tehdy vyslovit tu modlitbu. Uvědomovala jsem si, že mne poslouchá celá skupina. Všichni si pomyslí, ‘co je s tou ženou, proč je tak zmatená, proč nemůže pokračovat dál?’

A tehdy jsem pocítila, že ta chvíle byla znamením něžnosti mojí nebeské matky, která je i moje matka na zemi. Ona že přijímá moje slzy a nevadilo jí, že já jsem se tehdy hroutila, nevadilo jí, že jsem nemohla pokračovat dál, že se mi chvěl hlas, že jsem oněměla, protože se mi sevřelo hrdlo. A Ona mi říkala, ‘Nedělej si starosti, dcero, dej mi svoje slzy, protože já znám čím jsi prošla, znám co jsi prožila za tyto dva roky. Zanech svoje slzy tady, abys mohla jít dál.’

Po té modlitbě jsem na Kopci udělala co ještě nikdy doposud. Zůstala jsem sama. Normálně býváme nahoře spolu jako rodina, ale tentokrát jsem zůstala sama. Byla jsem nahoře skoro hodinu a celou dobu jsem plakala. Tak jsem odevzdala Panně Marii svoje slzy, zanechala jsem Matce svoje slzy a jdu dál s radostí a vědomím, že je se mnou na té cestě, že žiji správně a že bude stále při mně a s nadějí očekávám, že poznám co se bude dít od teď do naší následující poutě.

(přeloženo z radio-medjugorje.com)