Medžugorský farář, fra Marinko Šakota, o Božím milosrdenství
Ježíš Vzkříšený ráno prvního dne v týdnu, se zjevil nejdříve Marii Magdaléně ze které vyhnal sedm zloduchů. 
Ona odešla a ohlásila to těm Jeho, smutným, uplakaným učedníkům. Když oni slyšeli, že je živý, a že ona Ho viděla, nevěřili.
Potom se zjevil v jiné podobě dvěma z nich, když šli do vesnice. I oni odešli a ohlásili to ostatním. Ani jim neuvěřili.
Konečně se zjevila jedenácti učedníkům, když byli u stolu. Pokáral jejich nevěru a tvrdost srdce, že neuvěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného z mrtvých. A řekl jim: »Jděte do celého světa, hlásejte evangelium všemu stvoření.« (Mk 16 , 9-15)
Slavíme neděli Božího milosrdenství. Slyšeli jsme v evangelijní zprávě co říká Ježíš učedníkům: »Jděte do celého světa, kažte evangelium celému stvoření.« A právě to, že je Bůh milosrdný, je jádrem evangelia! To poselství Ježíš svěřil i s. Faustýně, a papež Jan Pavel II. je realizoval, když ustanovil Slavnost Božího milosrdenství v neděli po Vzkříšení.
Co znamená, když řekneme, že je Bůh milosrdný? Tady se jedná o Boží bytost, o to jaký je Bůh, co je Boží vůle a jaké je Boží srdce.
Ježíš nás učí, že je Boží láska jako slunce, které září dobrým i zlým. Jeho srdce je široké, že může přijmout každého. Nevylučuje nikoho. Hledá raněného, nemocného, zotročeného. Opouští 99 ovcí jen aby zachránilo tu jednu. Záleží mu na starším i na mladším synu. Přeje si, aby oba byli s ním na hostině. Otevírá dveře, aby vešli na hostinu i těm na okraji společnosti: chromým a slepým a chudým.
Tato slavnost k nám promlouvá o Božím vidění. Bůh neposlal svého Syna na svět, aby hledal hříšníky proto, že jsou hříšní, aby na ně ukázal prstem a řekl: «Ty jsi hříšník!» Ježíš vidí skutek (hřích), ale nejen skutek, ale i jeho pozadí – důvody a kořeny hříchu. Nejjasněji se to projevovalo v Ježíšově vnímání na kříži: «Otče, odpusť jim, protože nevědí co činí.» Ježíš vidí zatížení v lidské duši. Jan Křtitel to pochopil a o Ježíšovi řekl: «Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!» Snímá hříchy, snímá břemena z člověka.
Tato slavnost k nám mluví o Božím srdci. Bůh nezůstává jenom u hledění, ale hledá způsob jak pomoci člověku, který padl do hříchu, aby zachránil utopence, aby našel ztraceného.
Bůh má mnoho důvodů, aby člověku nepomohl, aby ho ztrestal, odsoudil, aby od něj odvrátil hlavu. Bůh má mnoho argumentů, které ani trochu nejsou k dobru člověka, ale ty argumenty prohrávají před důvody Jeho lásky. Je mnoho důvodů k odsouzení člověka, ale Boží láska je silnější od všech opačných důvodů. Bůh stále hledá a nachází vstup a cestu do člověka, protože si přeje mu pomoci.
«K hříšnému člověku vešel!» (Lk 19, 7). To byl argument některých lidí proti Ježíšovi, když zašel k Zacheovi. Ale Ježíšův argument proč přišel do Zacheova domu byl: «... protože i on je syn Abrahamův!» (Lk 19, 9) Lidé nacházejí argument k odsouzení Zachea (protože je hříšník), a Ježíš nachází důvod, aby ho zachránil (protože je Abrahamův syn).
Podobné to bylo, když chtěli kamenovat tu hříšnou ženu. Důvod ke kamenování pro farizeje byl hřích té ženy – přistihli jí při cizoložství. Jeden a dostatečný důvod, aby jí krutě zabili. Ježíš neřekl, že by žena nezhřešila. Je mu jasné, že hřešila, ale ne jen ona spáchala hřích (i muž se na tom podílel), a i všichni, kteří pozvedli kámen byli hříšníci. To byl dostatečný argument Boží spravedlnosti a lásce, aby reagovala a zachránila ženu.
Potom co jsme hledali odpověď na otázku po Božím milosrdenství, ozývá se otázka: Je vůle Boží, abychom i my byli milosrdní?
Ježíš nám dává odpověď: «Buďte milosrdní jako je milosrdný váš Otec.» (Lk 6, 36)
I když chápeme Boží požadavek, abychom byli milosrdní, nezřídka k milosrdenství přistupujeme dvojznačně: Z jedné strany je přijímáme, a z druhé se mu vzpíráme. Jednou z potíží je otázka na koho se Boží požadavek přesně vztahuje.
„Všem je jasné co je vůle Boží pro druhé vůči nám. Zvláště, kdykoliv si přejeme, aby nás lidé měli rádi, měli k nám úctu, uznávali nás, pomáhali nám, odpouštěli nám a byli k nám milosrdní, aby chránili naše dobré jméno, aby na nás nezapomínali, pak jsme si jistí, že je to vůle Boží pro ně. A opravdu je. To je vůle Boží pro druhé ve vztahu k nám. Přitom, často zapomínáme, že je vůle Boží, abychom i my takto jednali s druhými.» (fra Slavko Barbarić)
Odpor k milosrdenství se projevuje skutky už v naší vůli i přání druhým. Zejména je možné si někdy povšimnout, že nepřejeme druhým dobro, že jim nepřejeme, aby byli spaseni a že se neradujeme, když se někdo vrátí ze špatné cesty. Někdy je slyšet slova: «Dobře, že se mu to stalo. Zasloužil si to!»
Podivné a nelogické je takové jednání, protože se obyčejně chováme jinak, když se jedná o zvířata a věci. Tomu se divil i Ježíš a chtěl lidem otevřít oči, aby pochopili jak se chovají. Když se ovce ztratí, hledáme ji. Když ji najdeme, netrestáme ji, že se ztratila, ale radujeme se z toho, že jsme ji našli. Identické chování je, když ztratíme «drachmu», peníze nebo nějakou jinou hodnotnou věc. Ježíš si přeje, abychom se radovali nejen, když najdeme ztracené peníze a ovci, ale i když se ztratí člověk a pak se vrátí na správnou cestu.
Důvody proč nejme milosrdní k druhým lidem nespočívají v druhých ale v nás. «Není vám těžko s námi, ale je těžko ve vašem srdci.» (2 Kor 6, 12) Tak Pavel otevírá oči Korintským. Nejsme milosrdní k lidem, když zhřeší, ne kvůli tíži spáchaného hříchu, ale kvůli našemu srdci, které je úzké a je v něm úzko. Je tvrdé.
Když se kolem Ježíše shromažďovali celníci a hříšníci, aby si Ho poslechli, farizejové a písmoznalci to komentovali: «Tento přijímá hříšníky a jí s nimi.» (Lk 15, 2)
Úzké srdce vidí jenom třísku v oku a nic víc. Vidí jenom hřích a hříšníky. Takové úzké srdce odsuzuje i Ježíše, který si nepřeje nic jiného než pomoci hříšníkům. A důvod k Jeho odsouzení je, že zasedá za stůl s hříšníky.
Jestli je srdce úzké a zotročené, naše argumenty budou ve službě takového srdce. Jestli vidíme jenom něčí hřích, vždycky si najdeme nějaké potvrzení, abychom ho odsoudili. Někdy stačí jeden důvod, a nemusí být ani velký a ani důležitý, abychom s někým už nemluvili, abychom ho nezdravili, abychom o něm mluvili negativně, abychom ho odsoudili. Moje srdce je úzké – to je důvod toho a ne hřích lidí – a mám důvod, abych s nimi už nemluvil, abych je odmítl a abych je odsoudil.
Problém je v srdci. Láska je příliš slabá. A jestli je láska slabá i argumenty lásky jsou slabé. Protože když odsuzujeme druhé, je to znamení, že je naše láska slabá. Důvody takové lásky nejsou dostatečně silné, aby překonaly slabosti nějaké osoby. Takovou lásku zadusí každá drobnost. Taková láska se zastaví před něčím hříchem jako před nějakou překážkou a nemůže se hnout z místa. Nemůže překonat překážku, která vůbec nemusí být velká. Nemůže ji překonat, protože je slabá. Když je láska v nás silná, nic by ji nemohlo překonat. Vždycky by našla dostatečný – alespoň jeden – důvod, aby pomohla a zachránila člověka, který v něčem udělal chybu.
Chceme-li chápat Boží milosrdenství a sami se stát milosrdnými, potřebujeme slyšet výzvu k růstu a začít růst k Ježíšově lásce: «Milujte jedni druhé, jako jsem já miloval vás.» To je Ježíšova výzva, aby se naše srdce rozšířilo, abychom rostli od své lásky (podmíněné, omezené) k Boží lásce (bezpodmínečné a bezmezné). To je růst od svého úzkého, krutého a uzavřeného srdce k širokému Božímu srdci.
Ježíš nás volá: «Pojďte ke mně... Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem...» Tato slavnost a korunka Božího milosrdenství je časem, kdy hledíme na Ježíše i časem hlubšího poznávání Jeho srdce... Budeme-li se učit od Ježíše a budeme-li otevírat srdce Boží lásce, vždycky najdeme nějaký důvod, abychom pomohli, abychom odpustili, aby se náš pohled nezastavoval na třísce v oku druhého, abychom neukazovali prstem na druhého, ale aby se naše ruce otevřely, jako se vztáhly ruce milosrdného otce k synovi, který se vrátil.