MEDITACE nad poselstvím z 25. 6. 2014
Pascalova sázka
( fra Ivan Dugandžić)
Nevím proč, ale od té doby co jsem si přečetl nejnovější Mariino poselství, se mi neodolatelně vnucuje srovnání se známou Pascalovou sázkou. Myslím, že je to proto, že už v první větě jsou Bůh a skutečnosti tohoto světa představeni ve své výlučnosti: „Drahé děti! Modlete se a buďte si vědomy, že bez Boha jste hlína.“ (25. 5. 2014)
Na druhou stranu, jen několik dnů před tím, byl v denním tisku zveřejněn rozhovor s několika známými chorvatskými intelektuály o víře v Boha. Byl jsem ne málo překvapen lehkostí pronesení důvodu pro vlastní nepřijímání Boha, nebo, mírněji řečeno, pro jejich agnosticizmus. Jako by se jednalo o nějakou banální záležitost a ne o otázku života a smrti. To by mohl být druhý důvod proč mne toto poselství vedlo k asociaci na Pascalovu sázku.
O jaké sázce je řeč? V celém hlavním díle Myšlenky (č. 233), křesťanský myslitel a vědec Blaise Pascal, uvažuje kromě jiného i nad důvody k víře nebo nevěře v Boha. Jemu je jasné, že nejsou takové důkazy, kterými by bylo možné někoho přesvědčit o existenci Boží, a tak se o to on ani nesnaží. Člověk se pro Boha může jen rozhodnout, přičemž má srdce přednost před rozumem, což neznamená, že je rozum vyloučen. Věřící člověk má svoje rozumové důvody proč věří, stejně jako nevěřící má důvody proč nevěří. Pascal se jen ptá jestli jsou lepší důvody věřícího pro jeho víru nebo nevěřícího pro jeho nevěru. Tedy křesťan i nevěřící jakoby se sázeli pro věčnost, a to oč se sázejí není ani větší ani menší než život věčný. Jestli neexistuje Bůh , život věčný, věřící prohrál, a jestli exisuje, prohrál nevěřící. Ale ztráta pro věřícího není veliká, jen několik pomíjejících požitků, které si pro svoji víru odřekl. V opačném případě, jestli Bůh existuje, věřící získává mnoho, zatímco nevěřící ztrácí velmi mnoho, protože v obou případech se jedná o život věčný. Poučení z této Pascalovy sázky by mohlo být, že je vždycky lepší se sázet o veliký zisk s možností malé ztráty než o malý zisk s rizikem veliké ztráty.
Otázka Panny Marie a jejích poselství
S ohledem na strukturu myšlení, všechno, co je řečeno o vztahu víry a nevěry v Boha platí i pro přijímání a nepřijímání Panny Marie a jejích poselství. Rozumí se samo sebou, že spása nikoho není závislá na přijetí nebo nepřijetí soukromých zjevení. Zde srovnáváme jenom strukturu uvažování. Jestli vyjdeme z obecně přijímaného myšlení teologů, že souromá zjevení mohou být významným přínosem pro obnovu náboženského života Církve, potom i zde platí Pascalova sázka, tedy lepší nebo horší důvody těch, kteří je přijímají nebo nepřijímají, a dokonce je znevažují.
Po tiatřiceti letech medžugorských zjevení, všichni ti, kteří je přijímají jako autentická jistě mají své platné důvody k tomu. V Královně Míru, o které podávají svědectví vizionáři, oni poznávají Mariinu prorockou úlohu v Církvi, což nejlépe potvrzují její poselství. Ve své prostotě a zaměření na život jsou tato poselství věrnou odezvou biblických poselství a odpovědí na starosti vyvolávající znamení času v Církvi i ve světě. Když miliony lidí v nich našly cestu k Bohu, vrátily se k modlitbě a ke svátostnému životu a nelezly svůj duševní mír, což to není dostatečný důvod pro jejich přijetí? Což oni již tím nevyhráli sázku oproti těm, kteří se všemu vysmívají?
Ale skutečný důvod, proč jsou Panna Maria, její poselství a vizionáři, jako i ti, kteří přijímají poselství, stále znovu vystavováni posměchu, může být jenom v těch, kteří se vysmívají, přesněji v jejich nejistotě o vlastní sázce. A všichni ti, kteří díky zjevením Panny Marie, změnili a duchovně obohatili svůj život, mohou se poznat ve slovech apoštola, již dávno vyslovených k prvním křesťanům: „Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. ‚Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý‘ ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.” (1 Pt 3, 13-15).
Svět bez Boha – svět bez naděje
Z apoštolových slov si uděláme závěr, že první křesťané do beznaděje pohanského světa svým životem vnášeli naději. A jeden z předních problémů dnešního světa je právě v budoucnosti bez naděje. Beznaděj dnes dosáhla širokých rozměrů. I mezi křesťany je dnes stale méně lidí, kterým je možné z tváře číst radost a naději, kteří by mohli dát důvod druhým, aby se jich ptali na důvody té naděje. Podle Nového zákona je ten důvod vždy v zakořenosti věřícího člověka v Bohu. Obracejíc se k slabým I silným ve víře v římském křesťanském společenství, připomíná jim Pavel, že je Kristova oběť základem jednoty všech věřících, aby to všechno provázel silnou modlitbou o požehnání pro ně: “Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.” (Ř 15,13) Už ve svém nejstarším listě on přesvědčuje malé společenství věřících v Soluně, že si stále připomíná “před Bohem a Otcem naším vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději v našeho Pána Ježíše Krista.” (1 Sol 1,3).
V tomto kontextu je třeba chápat téměř neobyčejnou formulaci Panny Marie: “Drahé děti! Modlete se a buďte si vědomy, že jste bez Boha hlína.” Někdo se může s úsměvem ptát: Jaká hlína? Jak lidé budou hlína? Prvořadě v těch slovech vidíme rozpor. Na jedné straně je Bůh a duchovní skutečnost. A na druhé straně člověk bez Boha se svojí pozemskou skutečností. Nový zákon nezná skutečný agnostický dualizmus, který vylučuje každou spojitost mezi duchem a hmotou, tímto světem a oním světem, nýbrž se vždy jedná o dualizmus rozhodnutí. Člověk se může rozhodnout pro jedno nebo druhé. V tom smyslu Ježíš vytýká Židům jejich odmítání a nepřijetí a nazývá je pozemskými: Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe, je nade všecky. Svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá.” (J 3, 31-32)
Celý život křesťana probíhá ve stálém převládání té čistě pozemské skutečnosti a vrůstání do pozemské pro kterou se rozhodl, jak vírou tak křtem. V tom smyslu apoštol vyzývá Kolosské: “Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou.” (Kol 3,5)
Sv. Jakub také upozorňuje, že zlé skutky nejsou plodem nebeské ale pozemské moudrosti o které říká: “To přece není moudrost přicházející shůry, ale přízemní, živočišná, ďábelská.” (Jak 3,15). K těm slovům není potřeba nic přidávat ani ubírat, protože jsou i dnes stejně aktuální jako tehdy.
Svět potřebuje svědky svatosti
Centrum poselství Panny Marie představuje připomínka, že jsme pozvaní být svědky, kromě současného pozvání ke “svatosti a životu věčnému”, přičemž není opomíjeno, že je tento život pomíjející. Což je vůbec možné mluvit o aktuálnosti těchto slov ve světě ve kterém ohromný počet lidí žije jen pro současný životní okamžik? Oni nevěří ani v nějaký život věčný, a každou myšlenku na pomíjejícnost chtějí odehnat ze svých úvah. Křesťané by svým životem měli být živou kritikou takových lidí, ale nejsou, protože jejich život nemá sílu svědectví.
Již více než před dvaceti roky, známý německý teolog a biskup, později kardinál Karl Lehmann byl velmi jasný v pohledu na úlohu a potřebu svědků víry: “Svědek, jak svými slovy tak celým svým životem, veřejně a věrohodně svědčí, že Bůh promlouval a působil. Bez lidského svědectví o víře není přístup ani k Bohu Ježíše Krista, a není možné ani další předávání víry.” Dnes, o dvacet roků později, situace v Evropě potvrzuje pravdivost těch slov a ještě silněji volá po svědcích víry.
Potřeba svědectví je obsažena v Ježíšově poslání učedníků. Oni nejsou posláni, aby jen věrně dále přenášeli to, co slyšeli od Ježíše, nýbrž, aby byli svědky všeho toho, co se s Ním stalo. Potom co jim krátce připomněl všechno co jim říkal, co je o něm psáno v Mojžíšově zákoně, v Prorocích a Žalmech o jeho smrti, ale I o vzkříšení, dělá vzkříšený Ježíš závěry: “Vy jste toho svědky.” (Lk 24,48). Vzhledem k tomu, že je svědectví možné jenom silou Ducha Svatého současně jim přikazuje: “zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ (Lk 24,49)
Když zahajoval svoje druhé dílo, Skutky apoštolů, svérázné dějiny prvotní Církve, připomíná Lukáš znovu ten Ježíšův příslib: “ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“(Sk 1,8) Všechno, co se potom dělo, dynamický růst Církve od Jeruzaléma na kraj země je dílem Ducha Svatého podle svědků víry ve vzkříšeného Pána. Bez ohledu na to, že apoštolové byli první a hlavní svědci víry se svědectví neomezuje jen na ně. První křesťané si byli vědomi, že je každý z nich svědek. Svatý Pavel, když psal společenství křesťanů v Římě, vzkazuje, že nestačí jenom věřit, ale o víře i veřejně svědčit: “Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme ke spasení…” (Řím 10, 9) Jako by chtěl říci, že se vírou sice dosahuje ospravedlnění, ale docházíme spásy spolu s druhými, kterým jsme o víře svědčili.