Křesťanská rodina má vychovávat svědky naděje
Přečtěte si v době prázdnin a dovolených zamyšlení Fra Antonia Musy
Ve školním roce se všichni žáci a zaměstnanci katolické školy v mé farnosti shromažďují ke společnému slavení eucharistie. Tím způsobem všichni společně podáváme svědectví o tom, že právě eucharistie je pramenem i vrcholem našeho křesťanského života jak nás tomu učí i koncilní dokumenty.
Vzpomínám teď na jednu mši při které přinášeli obětní dary žáci 2. třídy, kteří se připravovali k prvnímu svatému přijímání. Bylo jich pět. Seděli v oltářním prostoru, vlevo od oltáře a z toho místa se účastnili mše svaté. Všímal jsem si během slavení mše svaté určité významné dynamiky. Z těchto pěti žáků chodí na mši dva se svojí rodinou pravidelně každou neděli, další dva přicházejí občas se svými rodiči, zatímco rodina jednoho žáka přichází na nedělní mši svatou velmi zřídka. Když jsem ten den slavil mši svatou, všímal jsem si jak rozdílně těch pět žáků přistupuje ke slavení eucharistie.
Děti, které přicházejí na mši svatou každou neděli věděly, kdy sedět, kdy vstát a kdy kleknout. Uměly všechny i odpovídat během mešní slavnosti. Další tři děti to neznaly, přestože se každý týden i ony účastní mše svaté v rámci školního kolektivu. Každopádně jim chybí účast na eucharistii s vlastní rodinou. Nikdo v Církvi – ani kněz, ani řeholní sestra, ani katecheta – nemůže nahradit úlohu otce a matky, nemůže nahradit rodinu. To co přijímáme přes rodinné vztahy je podivuhodně silnější než cokoli jiného. I když jsou dobré příklady, upřímných a horlivých věřících, kteří nepřijali víru v rodině, je rodina ten drahocenný rámec ve kterém setba víry jednou zasetá přináší plody. 
Svatý Otec tento jubilejní rok prohlásil Rokem naděje. Je to volání Církve k naději, která není z tohoto světa. Křesťanská naděje nemá své kořeny v člověku, ale v Bohu. Krásně to ve svém evangeliu vyjádřil svatý Jan, když řekl: „Těm, kteří ho přijali dal moc stát se dětmi Božími: těm, kteří věří v jeho jméno, kteří jsou zrozeni ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale – z Boha.“ (viz J 1,12-13) Z jedné strany, nás křesťanská naděje uvádí do tajemství věčného života, tajemství, které je ve své hloubce Božím darem, ale z druhé strany, se ta naděje realizuje v rodině. Současně ti, kteří křesťansky doufají svoji naději nevkládají do rukou kteréhokoli člověka, ale do rukou Božích a do síly, která vychází od Boha, ale současně věří v rámec a strukturu, která je božsky i lidsky zajištěna, prvořadě v rodině. Křesťané doufají, protože nejsou zrozeni z vůle těla, ale jsou si vědomi, že svojí naději žijí ve svém lidství.
Svatý Otec vyzývá Církev a všechny věřící, aby se stali poutníky naděje. To je cenná výzva, zvláště, když to papež udělal, v této době, kdy je opět čas válek, nenávisti a ničení.
To putování naděje v Církvi začíná v rodině. Rodina je domácí církev, nejmenší křesťanské společenství, jiskra celého křesťanského života. Rodina je ten podivuhodný kontext ve kterém se víra rodí, dosvědčuje, předává a žije. Není tedy žádné překvapení, že Královna Míru tak často ve svých poselstvích mluví právě o rodině. Ona často volá k vytváření modlitebních společenství v rodinách, zejména k modlitbě růžence. Jako by chtěla každému z nás připomenout, že je pramen dobrého křesťanského života v té základní struktuře Církve v rodině.
Rodina je naděje světa v této naší době. Rodina, která je schopná se společně modlit, společně podávat svědectví, společně se radovat i naříkat, vychovávat nové generace křesťanů, taková rodina je nadějí Církve. Nic v Církvi nevzbuzuje větší naději než mládež, která svoji víru poznává, vyznává a miluje. Pro takovou mládež potřebujeme dobré, zdravé a svaté křesťanské rodiny.
Sestra Lucie, vizionářka z Fatimy, říkávala, že poslední bitva mezi Pánem a jeho nepřítelem bude vedena právě kolem rodiny. My věřící, kteří jsme ve své podstatě lidmi naděje, proto upíráme oči právě na naše rodiny, v modlitbě, aby ony byly nositeli světla ve světě, který příliš často bývá ve tmě.
Při mši svaté s žáky z mojí školy jsem si všiml ještě jednoho důležitého detailu. Totiž, že ty děti, které ve své rodině nedostaly dobrou křesťanskou výchovu a nevěděly vždycky co dělat a jak odpovídat při mši svaté, se dívaly na spolužáky, kteří na mši svatou přicházejí pravidelně. V nich nacházely jistotu, protože věděly, že tito jejich spolužáci jsou v kostele jako doma. To nám říká jedno jediné: dobré a zdravé křesťanské rodiny přivádějí na svět svědky. Takoví svědci jsou schopní vést druhé ke Kristu. Právě to Církev a svět potřebují: setkání s Kristem. Při setkání s Kristem se celý náš život stává radostnou nadějí na Nebe. Buďme proto poutníky naděje, zvláštním způsobem buďme poutníky naděje v našich rodinách. Žijme, podávejme svědectví a předávejme svoji víru, vychovávejme nové generace lidí naděje a buďme si vědomi, že se tak i my podílíme na konečném boji dobra a zla a jsme na té správné straně.