Kázání z 1. mše svaté 36. Mladifestu / Nuncius Chullikatt

Poutníci k domu Hospodinovu

(Numeros 11,4b-15; Žalmy 81(80),12-17; Matouš 14,13-21)

„Zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme!“ (Ž 122,1)

 Drazí mladí, bratři a sestry v Pánu,

1.         „Zaradoval jsem se, když mi řekli: do domu Hospodinova půjdeme!“

            To byl vroucí zpěv poutníků Starého zákona, kteří stoupali k Jeruzalému, přitahováni  světlem jeho přítomnosti, sladkostí jeho míru.

            Byl to křik srdce které žízní po Bohu, žízní po  Věčném, který přebývá v člověku. Ta cesta se jednoho dne naplní v nebeském Jeruzalémě, příbytku Boha živého mezi vykoupenými lidmi (srov. Zj 21,1-4).

            Ale Písmo nepřechází mlčením obtíže cesty. Izraelský lid byl na poušti unavený, hladový, vystavený pokušení vrátit se do Egypta. Dokonce i Mojžíš se cítil bezmocný. A přesto všechno Bůh neustupuje: On sleduje, podepírá, utěšuje a vede svoje děti k zaslíbené zemi.

            Tak i my, na poušti života – mezi zklamáním a pády – můžeme klopýtnout. Ale Pán je s námi. On, Dobrý Pastýř (srov. J 10,11), obvazuje rány, pozvedá zlomená srdce (srov. Ž 51,19b), znovu probouzí naději (srov. Is 35,1-2).

2.         V Evangeliu jsme slyšeli Ježíše jak hledí na zástup očima plnýma soucitu. Neomezuje se na kázání: On naslouchá, uzdravuje, sytí. A těch několik chlebů, ty dvě ryby, jsou rozmnožené, protože Boží láska nemá meze, nemá hranice. Ten zástup hladověl: nejen po chlebu, ale po pravdě, smyslu, po životu.

            Ježíš, živý Chléb z nebe (srov. J 6,41) se daruje jako odpověď na lidský hlad, láme se, aby nasytil svět, obětoval se, aby nás spasil. Ta převeliká láska žije v Eucharistii. V chlebě, který se láme a v kalichu, který je přinášen, Kristus přebývá v nás. A naše chudoba se stává místem jeho přítomnosti.

            Dnešní světec, farář Arský, kázal o jednom vesničanovi, který hodiny zůstával v tichosti, s pohledem upřeným na svatostánek. "Já se dívám na Tebe, a Ti se díváš na mne" — šeptal v hloubi srdce, bez potřeby slov. V tom pohledu, srdce nacházel svůj dům. Protože pravý dům je tam, kde přebývá srdce, a srdce spočívá jedině v Bohu ( Ž 84,5),  našem Otci, který nás čeká ve svém nebeském domě.

3.         Eucharistie je, srdce, které bije v centru Církve, našeho společného domova. „Církev se rodí z Eucharistie“ – připomínal papež Benedikt XVI. (srov. Sacramentum Caritatis, 14). Bez ní začíná být víra  prázdná, a křesťanský život ztrácí svůj žár. Kdo přijímá Krista v Eucharistii, stává se živým domem: ne vystavěným z kamene (srov. Žid 8,2; Žid 9,11), ale ze srdce, které hoří láskou.

            „Domov je přístav duše“, říká jedno východní  přísloví. A Církev je právě ten přístav: matka, která přijímá, lid na cestě, ve společenství svatých, k domu Hospodinovu.

            Každé srdce hledá domov: místo kde bude milováno, přijato a chráněno. Vždyť i vrabec přístřeší si najde, vlaštovka si staví hnízdo u tvých oltářů (Ž 84,4), zpíval žalmista. Tak i my hledáme útočiště v tomto domě – Církvi, která vede naši cestu k věčnému příbytku připravenému od Ježíše pro každého z nás (Srov. J 14, 2-3).

4.         Maria, plná milosti (srov. Lk 1,28), byla první domov Božího Slova. I my jsme se skrze křest stali živými příbytky Boha (srov. KKC 1265; 1279). Srdce se přitom  stává chrámem, duše svatyní. A tehdy se otevírá brána nebe, domu Hospodinova. Dovolme Duchu, aby nás proměnil ve svatý chrám (srov. 1Kor 6,19), tedy  živou a činorodou přítomnost Boží mezi lidmi.

            Pravý domov se nestaví z cihel, ale z lásky, která pramení z jistoty, že jsme milováni. Bůh nás volá jménem (srov. Iz 43,1), miluje nás věčnou láskou (srov. Jr 31,3), čeká nás jako Otec syna, který se vrací (srov. Lk 15,20). Pokaždé, když otevřete srdce Kristu, On se ve vás usídluje (srov. J 14,23): jako světlo, které  osvětluje, oheň,  který hřeje, snoubenec, který miluje.

            Když v nás Bůh přebývá, život se stává posláním, jak se to stalo Marii ve chvíli. kdy přijala Boží povolání (srov. Lk 1,38-40). Jen když Pán — jediná cesta  do Otcova domu (J 14,6) — přebývá v nás, můžeme si Ho přát, hledat a poznávat. Proto, jenom ten, kdo se stane příbytkem Božím, jako Maria, může skutečně přejít práh jeho domu.

5.         Drazí mladí, v Jubilejním 2025. roce, který vyhlásil blahépaměti zesnulý papež František, jsme vyzýváni, abychom byli poutníci naděje. Ne nějaké nejasné naděje, ale té založené na Boží věrnosti.

            A vy, mladí poutníci v Medžugorji, jste živou tváří té naděje. Nejste tady náhodně: byli jste očekáváni. Bůh na vás myslel, hledal vás a pozval vás, jako to učinil v životě Marie, své dokonalé učednice.

            Svatá Terezie od Dítěte Ježíše říkala: „V srdci Církve, svojí Matky, budu láska“ (srov.. Rukopis B). A vy buďte láskou v srdci světa. Buďte slovo, které pozvedá, pohled, který těší, gesta, která léčí. Buďte živými  plameny v srdci Církve.

6.         A na závěr, drazí mladí, poutníci v Medžugorji, cesta k domu Hospodinovu nekončí návratem domů:  právě tehdy začíná vaše poslání. Začíná, když srdce říká: „Zde jsem Pane“; když člověk už nechodí sám, ale s Kristem po boku; kdy se v každodenním životě – ve škole, v zaměstnání, v rodině, mezi přáteli – rozhodnete ho následovat a žít s Ním a pro Něj, tak jako Maria.

            "A jednoho dne, až přejdeme  práh věčnosti (srov. J 14,1-3), u nebeském Jeruzalémě, budeme moci říci s úsměvem, který vyjadřuje všechno: „Pane, chodil jsem s Tebou. Byl jsi se mnou, protože i já jsem se stal Tvým domovem, a Ty jsi přebýval ve mně. Nyní… jsem doma.“

            Amen.