Jestli věřím, mohu se na všechny problémy dívat jinak

Jak rozumět Ježíšovým slovům, která jsou zapsána v Evangeliu: « Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo Syna odmítá, neuzří život,... (J 3, 36)

Víra je svobodné rozhodnutí pro Boha. Bůh nás stvořil z lásky. Proto nám dal svobodu, protože si přeje, abychom se ve svobodě rozhodli pro Něho. Věřit Bohu znamená rozhodnout se pro Něj. Vložit v Něj svoji důvěru.

Bůh nikoho nevhazuje do pekla. To by bylo proti Jeho vůli, protože si Bůh přeje, abychom se všichni spasili. Ježíš říká: «Nepřišel jsem odsoudit, ale spasit.» No, protože nás má rád, nechce Bůh nikoho nutit, aby se pro Něj rozhodl a vybral si ráj. On to nechává na nás. Dal nám  svobodu. Proto Ježíš říká: «Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo Syna odmítá, neuzří život,...»

Otec dal svobodu mladšímu synu, že od něj může i odejít. Ale nepřestal ho mít rád. Ale nechtěl ho ani nutit, aby se k němu vrátil a měl k němu úctu. Čekal na něj, měl pro něj otevřené srdce. Syn se vzpamatoval, obrátil se. Obrátil pohled k otci, uvěřil, že ho otec neodmítne. Vrátil se k otci a zachránil se! «Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo Syna odmítá, neuzří život,... (Jan 3, 36)

Věřit znamená mít vnitřní svobodu. Věřím - to znamená, mohu si vybírat. Když mám víru, když věřím Bohu, nemusím upadat do zoufalství, upadat na duchu, když se nacházím v nějaké  nepříjemné situaci. Nejsem nijak nucen. Mohu se dívat a uvažovat jinak než se mi nabízí v nějaké  situaci. Mohu vidět světlo ve tmě.

Například teď, v této situaci způsobené koronavirem. Jestli věřím, mohu se na tuto situaci dívat jinak. Já mohu vidět to, co je dobré, mohu tušit svítání, že i toto přejde, že se rozbřeskne nový den. Jestli věřím, mohu vydržet v této době, která je těžká. Protože víra mne nosí, protože ona je vnitřní síla.

Jestli věřím, jsem si jistý, přes všechny možné nejistoty, protože jsem v Božích rukách... My se zajišťujeme na této zemi, a není nic nejistějšího než všechny možné formy zabezpečování na této zemi.

«Buď před Bohem jako ptáček, který cítí jak se větev houpe, ale i dál zpívá, protože má křídla.» (Don Bosco) A jestli se mi i něco stane, i když se blíží smrt, i tehdy mohu zůstat klidný, protože jsem stvořený pro Boha, jak říká svatý Augustýn.

Ale, víra potřebuje výživu. A právě tady mnozí věřící tápou. Co je výživa víry? Matka nás učí: „Proto, dítka, věřte a modlete se, aby vám Otec rozmnožil víru, a potom žádejte, co je vám potřebné.“ (25. 4. 1988)

Modlitba je výživou víry. Ježíš se modlí za Petrovu víru: «Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.» (Lk 22, 31-32)

Medžugorje je velikou školou ve které slyšíme Matčiny výzvy k modlitbě. Často jsme se ptali: A proč pořád výzvy k modlitbě? Je nám stále jasnější proč - protože je modlitba výživa víry. Protože lidé ztrácejí víru, když se nemodlí. Nemusíme se divit, když lidé v některých zemích nebo i kolem nás, od víry odpadají. Není přátelství ani růst v přátelství, jestli přátelství nepodporujeme,  jestli se nesetkáváme, když mezi námi není důvěra. Když lidé nechodí na mši, nemodlí se jednotlivě ani v rodině, není přátelství s Bohem, stále se více vzdalují.

Na druhou stranu, my se musíme něčím živit. Jestli se neživíme Božím slovem, Jeho tělem, Jeho láskou, naše duše nemůže zůstat prázdná! My se stále něčím sytíme: naslouchajíc a sledujíc, televizi, internet, noviny, když posloucháme různé příběhy, když si připouštíme různé myšlenky a pocity, aby v nás našly prostor.

Znalosti o Bohu jsou potřebné, ale nestačí. Děti se v náboženství učí o víře, což je samo  o sobě dobré a důležité. Ale, když se děti nemodlí, jejich víra zakrní nebo ji úplně ztratí.

Připusťme, že nějaký sportovec ví všechno o fotbalu, ale netrénuje. Co se stane? Když přijde na utkání,  prohraje, protože nebude připravený, nebude v kondici.

My věřící jsme často právě takoví: víme o víře a modlitbě, ale nemodlíme se. Divíme se, že tak často prohráváme v životním zápase? Proč bývá tak snadno poražena láska v nás a převládnou negativní pocity? Nebo, když v nás strach zvítězí, proč se bojíme? Protože jsme dovolili, že některé důvody budou silnější než víra v Ježíše.

Kromě vědomostí z víry je nutné a potřebné vyživovat víru modlitbou. Modlitba pomáhá, aby víra přešla do těla a krve, aby se z ní stala „moje“, osobní víra a abych žil z víry. Jestli se nemodlím, budu někdy používat víru jako vědomost, ale když se někdy ocitnu v nějaké  nepříjemné životní situaci, víra mi nebude dodávat sílu, protože bude slabá, protože je zakrnělá, nerozvinula se.

Poznání je potřebné a důležité v mnohých životních oblastech jako technika, věda, medicína atd. Ale vědomosti o Bohu se v některých případech mohou změnit ve velkou past. A důvodem je jistota a přesvědčení o vlastních znalostech.

Když se člověk spoléhá na znalosti, pomyslí, že dosáhl pravdy. Domnívá se, že ví kdo je Bůh, kdo je on a kdo jsou ostatní. Přílišná jistota vytváří přesvědčení, že jsou jedině správné jeho názory a jeho pohled na problém. Jistota a přesvědčení o správnosti vlastního soudu mohou dovést do oslepení pro pravdu a k tomu, že se člověk začne spoléhat sám na sebe. A tak se stane, že znalosti o Bohu budou veliké, a důvěra v Boha a spoléhání se na Něj bude malá nebo žádná.

Připomeňme si situaci v synagoze v Nazaretě. Matěj píše: «A nevykonal tam mnoho zázraků kvůli jejich nevěře.» Pomyslete, Ježíš ve svém rodišti, v synagoze, v domě modlitby, nevykonal mnoho zázraků pro nevěru věřících! Nazaretčané v synagoze, poslouchali Boží slovo, plnili věrně zákony, a Matěj říká, že nevěra je příčinou jejich odmítání Ježíše.

Tato událost nás učí, že je možné být věřící a být slepý. Můžeme být v synagoze, v kostele, účastnit se modliteb a nevěřit. Je možné být blízko Ježíšovi, a mít zavřené srdce pro Něj nebo pro lidi. Proto je víra trvalý úkol! Víra potřebuje práci na sobě, na srdci, očišťování, přezkoumání sebe i svého vnímání, svého srdce. Tomu nás učí naše Matka.

K židovskému mudrci přišla neplodná žena s prosbou, aby se za ni modlil, aby dostala děti. Když jí vyslechl, vyprávěl jí případ svojí vlastní matky, která byla také neplodná. Ta slyšela o nějakém svatém člověku, přinesla mu bohatý dar a musela vykonat dlouhou cestu, aby ho našla a přednesla mu svoji potřebu. „On jí slíbil, že se za ni bude modlit, a ona odešla pokojně domů. Za rok jsem já přišel na svět“ – uzavřel vyprávění ten mudrc. Když žena slyšela ten příběh, zvolala: „I já tě bohatě odměním, když dostanu dítě.“ „To už neplatí, protože ty jsi slyšela ten příběh, ale moje matka neslyšela před tím nic, ale jen pevně věřila a doufala.“

Nic proti znalostem. Naopak! Důležité je vědět, že je Bůh viditelný i neviditelný, jak se učíme ve Vyznání víry, a že pro Boha nic není nemožné, jak nás učí Boží slovo. Ale, to není všechno.

«O Kristu známe všechno, dokonce se Ho učíme mít i rádi, ale nejsme v Něm znovuzrozeni.» (Vladimir Solovjev) Znovuzrození, proměnění srdce nastává při modlitbě srdcem, v osobním setkání s Ježíšem. Modleme se za lásku ve svém srdci, protože láska proměňuje. Modleme se o dar přijímání kříže, protože přijímání kříže proměňuje. Modleme se o dar odpouštění, protože odpouštění proměňuje.

«Domnívám se, že by zcela prostým a lidským výchozím bodem naší modlitby mělo být každodenní svěřování sebe sama Bohu» (J. Ratzinger). Člověk, který vyrůstal z takové modlitby začíná být otevřený a odevzdaný Bohu. Matka nás učí: «Modlitbou začnete být podobní dítěti, které je otevřené lásce Otcově.» (25. 7. 1996) To znamená věřit – každodenně se v modlitbě odevzdávat do Otcových rukou, svěřovat sebe i svoji rodinu Pánu.

Manoachova žena uvěřila andělu, že – i když byla neplodná - porodí syna (Kniha soudců 13). Zachariáš – i když byl kněz a ocitl se v Chrámě – zapochyboval, neuvěřil, že mu žena Alžběta porodí syna (Luk 1). Potom co uvěřila, Manoachova žena řekla svému muži, co zažila. Potom co neuvěřil, Zachariáš oněměl. Bude to dlouho trvat než promluví. Ten čas mu je dán k vnitřnímu prožívání, mlčení, naslouchání, otevírání srdce, k růstu důvěry v Boha.

Modleme se, aby Pán posílil naší víru, tvojí víru. Modli se i za druhé v rodině i za ty, kteří ztratili víru, kteří nepoznali Boha a Boží lásku.

Každý den si najděme čas, ať sedíme nebo chodíme, na slova: Ježíši, v Tebe důvěřuji.. Ať se naše srdce naučí nosit ta slova, opakovat je a odevzdávat se jimi Pánu. (homílie fra M. Šakoty)