Jak podávat svědectví o víře ?
Měsíc listopad vždycky začíná Slavností všech svatých. Touto slavností nám Církev každým rokem připomíná, že všichni věřící, bez ohledu na jejich úlohu v životě Církve, jsou pozvaní ke svatosti. K té svatosti bychom tedy měli směřovat my všichni, kteří se nazýváme Kristovými věřícími - křesťany. Když se modlíme za naše zesnulé, modlíme se za jejich přechod právě do té svatosti, do Církve oslavené na nebi, do dokonalého společenství s Bohem v Ráji. Často se nám může stát, že svatost jako ideál křesťanského života považujeme za něco nedosažitelného a tak ji ponecháváme za někoho jiného, tam kdesi, v nějaké jiné době, v nějakých lepších podmínkách, a nejsme si vědomi, že je svatost nejhlubším povoláním každého Kristova učedníka.
Svatost je zapotřebí prožívat ve společenství Církve, i když existují osoby, které jsou ke svatosti povolány v poustevnickém způsobu života, v tichu a osamělosti. I oni jsou tu osamělost povoláni žít pro dobro Církve. Všichni my ostatní, kteří kráčíme životem obvyklými kroky všedního dne, jsme povoláni žít svatost v tom důležitém zaměřování se na druhé lidi vedle sebe, na naše bratry a sestry. To je zvláště zapotřebí zdůrazňovat v tomto čase výrazného individualizmu a soustředěnosti na náš výlučně vlastní osobní zážitek Boha a vztah s Ním. Je pravda, že osobní růst ve víře předpokládá i zážitky osobní modlitby a blízkosti Pánu, ale srdce věřícího by se přitom nemělo vzdálit od společenství, ale v modlitbě, aby potom mohlo podávat svědectví o tom setkání s Bohem druhým lidem.
Bohužel se často stane, že se to svědectví zanedbá nebo se promění v popírání společenství Církve. Zejména se často stává, že věřící žijící řádně podle svého stavu, věřící, kteří nejsou ani poustevníci ani kontemplativní řeholníci, žijí svoji víru ve stálém a upřímném osobním spojení s Bohem, ale neumějí to osobní vložit do služby společného. Tak se potom stane, že nikdo nemá duchovní užitek z jejich zážitků s Bohem.
Často se stává, že děti dobrých a zbožných rodičů zcela odmítnou víru, kterou žili jejich rodiče. Nebo se často může stát, že věřící, po zkušenosti hlubokého obrácení, se neumějí o ten zážitek víry rozdělit se svými nejbližšími, bratry a sestrami, přáteli a těmi dalšími kolem nich. Pro ně takový zážitek svatosti ke které jsou pozváni zůstává výlučně osobní a soukromou záležitostí.
Na druhou stranu, se stále častěji stává, že věřící, kteří patří k určitým modlitebním skupinám, evangelizačním skupinám nebo jsou součástí nějaké, často virtuální, skupiny modlících se osob, svůj osobní vztah s Bohem a svoje zážitky víry absolutizují do té míry, že to již neslouží rozvoji Církve a povzbuzení ke svatosti, ale stane se spíše negací křesťanského života. Takoví věřící, nejčastěji z velmi dobrých záměrů, dokážou být výslovně útoční v epizodách svých svědectví, že se tak ve skutečnosti stávají křesťanské víře velmi špatnou reklamou. Příliš často v takových případech dochází k odsouzení všeho toho co oni nepovažují za správné: faráře, biskupa, náboženské prakse, náboženských zvyků, atd. Jako by nic nemohlo uspokojit jejich duchovní potřebu, protože pro ně nic není dostatečně dobré, dost svaté a dost krásné ve srovnání s tím co mají oni ve své hlavě ve svém srdci. Takoví věřící, místo aby po setkání s Pánem svědectvím své víry probouzeli spící srdce a plevelem zarostlá duchovní pole svých rodin, svých farních společenství, velmi často druhé lidi odvracejí od života ve víře.
Co je řešení tohoto zřejmého napětí v životě Církve? Zdá se mi, že odpověď je dvojí. Z jedné strany, všichni, kteří se setkávají s Pánem v živém osobním vztahu s Ním, jsou na prvním místě voláni k modlitbě o dary moudrosti a pokory. Moudrost je darem Ducha, který nám dává rozlišovat co je správné a svaté, ale i co a nakolik je v tom okamžiku potřebné. Moudrost nám odhaluje míru svědectví. Pokora nás pak stále chrání, abychom vše co konáme vždycky dělali ve společenství s Církví, kterou vede Kristus skrze její pastýře.
Na druhou stranu, věřící jsou vyzýváni, aby svůj život s Bohem prožívali ve farních společenstvích. Tak si to Církev představovala a takto Církev prožívá svoje všední dny na cestě k věčnosti. Modlitební společenství a skupiny, ty které se scházejí stejně jako ty virtuální, jsou dobré. Panna Maria vyzývá k jejich zakládání, ale jen pokud rozvíjejí Církev, která je základní společenství, a farnost, která je místem ve kterém žije rodina a pokračuje ve svém vztahu k Bohu.
Nakonec při tomto všem, věřící nesmějí zapomenout, že jsme všichni povoláni ke svatosti. Když odpovídáme na toto pozvání, v nedokonalosti našich lidských kroků, se připojujeme armádě těch, kteří kráčeli a kráčí za Ježíšem k úplnému ustanovení Království nebeského, ve kterém je plnost moudrosti a pokory a ve kterém objevujeme krásu společenství Církve. Svatost nám tak už dále nebude nějakým vzdáleným a cizím ideálem, ale skutečností ke které směřujeme, když svůj život ve víře prožíváme v dynamice osobních setkání s Bohem a svědectví o těch setkáních pro dobro lidí kolem nás, našich bratří a sester, svaté Církve Boží.
Fra Antonio Musa
Radio-medjugorje.com