Jak pěstovat hluboký a smysluplný vztah s Bohem?
( Kázání fra Ljubo Kurtoviće, přeloženo ze zvukového záznamu)
Bratři a sestry, jak slyšíme v evangeliu, Ježíš nepřišel proto, aby nám něco vzal, aby nás obral o životní radosti, ale slíbil plnost života. Ne jen po smrti – říká Ježíš - ale už tady. Jestli se zřeknete všeho kvůli Ježíšovi, kvůli evangeliu..., pak Ježíš slibuje mnoho toho, mnoho milostí, ale i problémů. Mluví Ježíš o pronásledování, že život na zemi je nemožný bez pronásledování, neštěstí, křížů... Protože tady jsme na poušti, ne v Ráji. Ale tady nejsme sami a ponecháni sobě samým. Protože Ježíš také slíbil: Já jsem s vámi! Na nás je, abychom se snažili zůstat s Ním.
Vzpomeňme na evangelium ve kterém se mluví o bohatém mladíkovi, který byl vzorný. Dodržoval všechna přikázání Boží, celé Desatero. Každý by si přál takového vzorného mladíka, ale problém byl, že se křečovitě držel svého bohatství, hmotného blahobytu od kterého neměl odvahu odlepit svoje srdce.
Někde jsem četl jeden příběh, jak kdysi na ostrově Kréta žil nějaký svatý člověk, který velmi miloval svůj ostrov. Když cítil, že se blíží konec jeho života, nařídil synům, aby ho vynesli a položili na zem. Před tím než zemřel uchopil rukou hrst země. Brzy se ocitl před nebeskou branou. Bůh ho očekával – říká tento příběh - v podobě starce s bílým plnovousem. Pozdravil ho Bůh: Vítám tě! Byl jsi dobrý člověk. Vejdi do nebesské radosti! Když vkročil do nebeské brány, řekl mu Bůh: Ale musíš pustit tu zeminu z ruky... A on řekl: Ne, to nikdy! A šel zpátky. Boha to rozesmutnělo. Brána se zavřela. Stařec zůstal před branou. Uplynulo mnoho času a Bůh přišel znovu, tentokrát v podobě starcova přítele se kterým často trávil čas dokud byli na zemi. A tak si povídali o různých událostech, něco spolu vypili a Bůh řekl: Je čas, abychom šli. Ale ani tentokrát ten stařec nepustil zeminu z ruky. Zůstal před bránou. Zase uplynulo mnoho času -vypráví ten příběh – Bůh se opět zjevil v podobě veselé a roztomilé jeho vnučky. Když ho viděla, zaradovala se: Drahý dědečku, jsem tak ráda, že tě zase vidím! Chyběl jsi nám! Pojď se mnou. Stařec šel. Vnučka mu pomohla vstát, protože už uplynulo mnoho času. On zestárl, byl bezmocný. Byl už tak bezmocný, že jeho chromé prsty nemohly udržet zeminu, která se mu vysypala z dlaně. A když prošel bránou nebe, první co uviděl byl jeho milovaný ostrov...
Bratři a sestry, povídka v sobě vždycky skrývá nějaké poselství. Může být i vymyšlená, ale skrývá v sobě nějakou životní moudrost. Všechno čeho se křečovitě držíme a není to Bůh, se stane naším břemenem, překážkou. Všechno k čemu jsme se připoutali, a není to Bůh, mohou to být i lidé, věci, místo, vliv, čest, peníze, moc, se stává naším břemenem a naším trápením.
V evangeliu Petr říká Ježíšovi: My jsme všechno opustili – rodinu, ženu, pole, louky, majetek, ale Ježíši, co z toho budeme mít? Co dostaneme? – Petr měl možná jediný odvahu říci, na co i ostatní mysleli. Možná se za tím skrývá i to co je slyšet dnes mezi námi křesťany. Co máme z toho, že věříme? Co z toho, že se modlíme? Co z toho, že chodíme každou neděli na mši? Co z toho, že si něco odříkáme? Jestli svůj vztah s Bohem zúžíme na úroveň toho hmotného, tělesného, pak skutečně není žádný zisk z toho, když se modlíme k Bohu, jestli jsme jen na té úrovni těla, biologie, hmoty, která stejně podléhá zkáze. Ale víme, že člověk není jenom tělo, není jen hmota...
Ten mladý, bohatý člověk z evangelia, měl všechno. Mohl uspokojit všechny svoje lidské potřeby, aby žil život hodný člověka, ale přitom cítil nějaký nepokoj. Hledal něco víc od života. Dnes se říká: Mnozí mladí lidé mají z čeho žít, ale nemají pro co žít, když ztratí smysl života.
Petr chtěl svůj vztah s Ježíšem svým způsobem komercializovat. Viděl to jako nějkaké obchodování. To mně připomíná ten příběh z evangelia, kdy farizej vešel do chrámu a přímo se vychloubal před Bohem: Bože, díky Ti, že nejsem jako jiní lidé. Podívej na mne jak jsem dobrý. Postím se dva dny v týdnu, dávám desátky. - Nevím co dál říci. Jezdím na poutě. Byl jsem na všech mariánských poutních místech. Byl jsem i v Medžugorji. Podívej se na mne, jaký já jsem dobrý! Nejsem jako ti podvodníci, zloději, zločinci apod. Jako by už ještě očekával, že mu Bůh za to bude dávat plat. Cítil jako by si on tím něco vydělal – spásu, život, milost. Jako by to byla jeho zásluha a ne Boží dar. Na rozdíl od toho celníka, který se neodvažoval pozvednout oči a jen se kajícně tloukl do prsou. Proto Boží slovo říká: Kajícím a zkroušeným srdcem Bože nepohrdneš.
My můžeme bohužel mít obchodní vztah s Bohem. Drsně řečeno: Bože já Tobě dávám, nevím, 20 kg modlitby, 15 kg půstu. Ty mi za to dej to a ono. Jestli nedáš tak je mezi námi konec! Možná to takto drsně neříkáme, ale můžeme se tak chovat. Nebo můžeme zažít, že se modlíme, modlíme a když nás Bůh nevylyší, tak ukončíme vztah s Bohem.
Náš pravý vztah s Bohem by ve skutečnosti měl být jako vztah otce a syna. Skutečný otec vychovává svoje dítě. Není pravý otec ten co nechává být své dítě a splňuje mu všechny jeho výmysly a přání. Mnozí rodiče, bohužel ze svých dětí vychovají duchovní invalidy neschopné pro život, právě proto, že jim splnili každé přání. A není možné, aby se všechna naše přání splnila – tady na zemi – budou splněna teprve později. Nikdo neodejde z této Země, s tím že by naplnil všechny svoje plány, uskutečnil sny a přání. Jsme tady, abychom pracovali, snili, plánovali, přáli si..., ale existuje ještě něco většího než to na této Zemi. Existuje nebe.
Ježíš nebyl překvapen tou Petrovou otázkou: My jsme všechno opustili, co za to dostaneme? Jaký bude plat? - Když nastupujeme do práce, hned se vyptáváme jaký bude plat... V tom evangeliu to zní poněkud hrubě, když se Petr Ježíše takhle ptá... Když se ve vztahu s Bohem díváme jen na užitek, není v něm láska, pak ten vztah s Bohem začíná být mučivý, těžký a pak si můžeme představit jak se Bůh cítí. Jestli my mu musíme něco říkat – musíme se modlit, musíme jít na mši svatou – nic nemusíme, když to není ve svobodě a z lásky. Jen tehdy můžeme od Boha přijmout, když k Němu přijdeme ve svobodě srdce, s důvěrou, jako dítě, které zná, že jeho otec ví mnohem lépe, vidí mnohem lépe co je dobré pro jeho dítě. Jak říká Boží slovo: My ani nevíme co a jak se máme modlit. Proto je mnohem lepší, aby se uskutečňovala Boží přání s námi než naše vlastní přání.
Panna Maria to říká v jednom poselství: Modlete se na moje úmysly a její úmysly a touhy jejího mateřského srdce jsou pro naše dobro a naši spásu.
I když Ježíš slibuje plnost života a odměnu ne jen po smrti, ale už tady, přesto nás neosvobozuje kříže a pronásledování, ale v těch pronásledováních a křížích nejsme sami, nejsme opuštění. On je s námi.
Kéž nás ještě mocněji přitahuje svojí milostí, svojí blízkostí a přítomností, abychom zůstali na Jeho cestě. A i když klopýtneme a i když padneme na té cestě, důležité je abychom vstali a měli odvahu setřást prach a vykoupat se ve svaté zpovědi, ve svátosti Jeho milosti, abychom posíleni mohli jít dál v Jeho milosti a už tady zažívat život v hojnosti. Amen.