Homilie fra Miljenka Šteke v předvečer 45. výročí zjevení Panny Marie v Medžugorji

Dnes večer na výročí 45. výročí zjevení Panny Marie předsedal večerní mši svaté na vnějším oltáři kostela sv. Jakova fra Miljenko Šteko, qvardián Mezinárodního institutu Antonianum v Římě.

1. Dnes 24. června, slaví Církev slavnost Narození svatého Jana Křtitele. On byl hlas, který volá na poušti – říká Písmo svaté. Jeho úkolem bylo připravit mu cestu a ukázat na Beránka Božího. Jan Křtitel stál na břehu mezi starým a novým světem, mezi lidskou touhou a Boží odpovědí, jako jitřní hvězda, která mizí, když se objeví slunce.

2. Jako široký rozhled, který se otevírá po výstupu na Križevac, liturgické texty této slavnosti nám před očima rozptylují hranice všedních dnů a odkrývají nejhlubší obzory lidského života ve světle Božího slova. Slyšeli jsme, že prorok Izaiáš přenáší slova, která zaznívají jako vyznání o vlastním poslání: „Hospodin mě povolal od matčina lůna“ (Iz 49,1). Nikdo se nestává prorokem z vlastního rozhodnutí, sám od sebe; nejdříve ho zachvátí a utváří Boží povolání. A Bůh působí dříve než si začne být toho povolání vědom. Proto Izaiáš může říci, že ho Hospodin utvářel již od matčina lůna a učinil ho svým služebníkem. Podobný motiv zaznívá v žalmu: „Tys přece stvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky.“ (Ž 139).

Co nám mají říci tato svatopiscova slova? Především říkají, že člověk není náhoda. To říkají každému z nás: Ty nejsi náhoda! Nejsi pomíjející jiskra ztracená v nekonečnosti vesmíru. Ty jsi vytoužený, známý a milovaný dříve než si vyslovil jediné slovo. Proto Církev ve své nauce nebrání nenarozený život kvůli ideologii, ale brání každý život ze svaté úcty k tajemství, které Bůh již zahájil. Ty jsi nevyrůstal teprve v tichosti matčina lůna jako shluk nekontrolovaně bujících buněk; rostl jsi jako osoba, které Bůh již určil život. Život, který nyní žiješ. Tady se utvořily tvoje oči, které tehdy ještě neviděly světlo dne, ale Stvořitel je již připravil pro krásu života, kterou dnes žiješ. Proto je hlas Církve výkřikem pro člověka, hymnem pro život, který je od prvního okamžiku ozářen pohledem Otce, který miluje.

Snad právě z nepochopení životních počátků vznikají veliká dramata lidských životů, jako pukliny, které se časem mění v hluboké propasti. Dnes, když se používají moderní digitální prostředky, se mnozí domnívají, že znají o světě skoro všechno. Naučili se měřit vesmír a jeho prostory, ale ztratili cit pro vlastní duši. Obklopeni informacemi, zapomínají na tu nejdůležitější, kterou vyslovil Jan Křtitel: „Po mně přichází Ten, kterému já nejsem hoden rozvázat řemínky u opánků na nohou.“ A kdo to přichází? Křesťanství není idea. Ono je událost. Bůh, který přichází a vstupuje do dějin. Bůh, který se dává. Proto Kristus zůstává kamenem nárožním. Na něm se buď staví nebo se o něj zakopává. Střední cesta není.  A právě tu mnozí často hledají: víru bez kříže, pravdu bez nároků, lásku bez obrácení a zodpovědnosti, a Krista, který nezneklidňuje svědomí. „Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte” (J 1,26) – řekl by Jan.

3. Bratři a sestry, farníci a poutníci, má hlubokou symboliku to, že právě v den svatého Jana před 45 roky, začala zjevení, tedy přesněji události, které udělaly Medžugorje známým po celém světě – jak to pěkně zdůrazňuje vatikánská Nóta o duchovní zkušenosti související s Medžugorjem již v čísle 3. „Bezprostřední účinek fenoménů spojených s Medžugorjem byl velký a vzrůstající počtem ctitelů v celém světě a množstvím osob, které sem putují z nejrůznějších krajin.“

V Závěrech tohoto mimořádně významného dokumentu, pod číslem třicet osm, je napsána, řekl bych, nejdůležitější věta, že „ve středu“ tohoto duchovního fenoménu Medžugorje, Duch Svatý plodně působí pro dobro věřících. Ta věta není jen nějaká vedlejší myšlenka či výraz; ona je souhrn určité ucelené  teologické vize nadpřirozeného působení v této historii. Ona nemluví o diskusích, znameních nebo  lidských očekáváních. Ona s jistotou zaměřuje náš pohled k tomu, co je podstatné: k pro nás plodnému působení Ducha Svatého. Na dobro,  které mluví samo o sobě a které je nepopíratelné:  v milionech zpovědí, v návratu ztracených k víře, v obnovených rodinách, v duchovních povoláních, v lidech, kteří po dlouhém bloudění znovu našli cestu ke Kristu. To se děje  „ve středu“ tohoto fenoménu, učí Církev. Ne na jeho okraji, ne mimo něj, ale v samotném jeho středu!

4. K tomu, i liturgická čtení tohoto dne otevírají horizont ze kterého se může jasněji a hlouběji sledovat duchovní cesta, kterou již desetiletí kráčí Medžugorje. Toto místo milosti nepřináší jiné Evangelium, ale připomíná to první a jediné. A činí to jako biblický šepot vánku, který často a v mnohých pomalu dusí počáteční povrchní zvědavost, a rodí disponovanost k obrácení. Tady nejsou v centru teorie, ale prostá slova: modlitba, půst, zpověď, eucharistie, Písmo svaté, obrácení. Slova, která někteří, bohužel, považují za již známé, že kolem nich procházejí téměř lhostejně, ignorují je, jako žíznivý poutník kolem pramene, a netuší, že by mohl zde uhasit žízeň po nejhlubším smyslu.

Právě v té nenápadné prostotě se projevuje logika Božího zjevení: Věčné a nevýslovné pravdy jsou darované člověku slovy, kterým může rozumět, ale nikdy je nemůže do konce vyčerpat. Známe skrze historii, že si Bůh nepodmaňuje člověka násilím. Nenutí ho důkazy. Nepřekřikuje ho hlukem. On zve tichým vánkem. Trpělivě a nenásilně. Jako povolal Jana Křtitele. Jako povolal proroky. Jako povolal apoštoly. Jako i dnes povolává – a tady jsme svědky právě té milosti pozvání a povolání. Čteme v uvedené Nótě: „Mnohým lidem se život proměnil potom, co přijali medžugorskou spiritualitu do svého každodenního života (poselství, modlitbu, půst, klanění, mši svatou, zpověď…) a díky tomu se rozhodli pro kněžské nebo řeholní povolání. Někteří cítí, že v Medžugorji přijali konečné potvrzení povolání, které už nějakou dobu uzrávalo. Také je mnoho případů nalezení zvláštních povolání mimo Medžugorje, ale v souvislosti se skupinami inspirovanými spiritualitou a čtením knih souvisejících s těmito zkušenostmi.“ Tak je psáno v Nótě o Medžugorji v čísle 5.

5. V evangeliu ze slavnosti Narození svatého Jana Křtitele jsme slyšeli - sousedé a příbuzní zůstávají zaražení nad jeho jménem. Diví se. Chtěli ho nazvat po otci, podle měřítek lidských očekávání a ustálených návyků, ale Bůh měl jiný plán. „Jeho jméno je Jan“ (Lk 1,63). Tím začíná život člověka, jehož velikost bude v tom, že nebude přitahovat pozornost na sebe.

Není-li právě to i nejhlubším smyslem každé pravé mariánské spirituality – i té, která se zrodila zde v Medžugorji? Maria nezadržuje pohled na sobě. Ona stále ukazuje k Synu. A když mluvíme o poselstvích, Jejím nejdůležitějším poselstvím nadále zůstává to z Kany Galilejské: „Cokoli vám řekne, to učiňte.“ V tom je obsažena i celá Její mise. Ne nahrazovat Krista, ale vést k Němu, otevřít cestu k Němu.

A co otevírá tu cestu? V řeči v Antiochii apoštol Pavel připomíná, že Jan byl hlasatel, který připravoval cestu Mesiášovi a vyzýval k obrácení (srov. Sk 13,24). I dnes potřebujeme právě to slovo – obrácení – slovo, které nám Panna Maria tolikrát darovala. Nóta o Medžugorju to vyjadřuje takto: „Zdá se, že obrácení je jádrem poselství Panny Marie.“ (br. 42)

6. Bratři a sestry, první encyklika papeže Lva XIV., Magnifica Humanitas, končí modlitbou a odevzdáním. Potom co sledoval výzvy doléhající na současného člověka, pozvedl Svatý Otec na závěr  pohled k Té, která již prošla cestu víry a která ve svém srdci nesla Slovo života. Proto svoje poslední myšlenky svěřuje Marii: „Svěřuji tuto touhu Matce Kristově, Ženě Magnifikat, aby provázela naše kroky…“ V těch papežových slovech zaznívá něco hluboce křesťanského a hluboce lidského. Jako dítě spontánně hledá matčinu ruku, tak i věřící hledá Mariinu přímluvu.

7. Jako Bůh každému člověku na zemi daroval matku, aby ho nosila pod srdcem, krmila, těšila a provázela prvními kroky života, tak ve své prozřetelnosti daroval Církvi a každému věřícímu i nebeskou Matku na cestě víry. Pozemská matka dává život tělu; Maria, jak učí náš Katekichizmus, se nám stává  „Matkou v řádu milosti“.

Miliony poutníků přicházejících do Medžugorje prožily tu Milost. Jako svítilnu, která zůstává hořet v noci vzpomínek, i dnes nosím slova jednoho člověka, který tady našel to co roky hledal na špatných cestách. On říká: “Měl jsem miliony v bance, stadiony skandovaly moje jméno a všechno, co tento svět může nabídnout, ale v sobě jsem měl úplnou prázdnotu… V Medžugorji jsem pochopil, že se moje duše nemůže krmit penězi a slávou. Tam jsem poprvé v životě poklekl, vyplakal se ze svých omylů a pocítil jsem, že mne má Bůh rád takového jaký jsem. To byl okamžik mého skutečného zrození.” (Paddy Kelly) A novinářka, která přišla sem proto, aby napsala reportáž o lehkovážných lidech, píše: “…když se mne dotkla ta nevysvětlitelná milost, moje hrdost se změnila v prach. Viděla jsem sebe v zrcadle pravdy – byla jsem rozhořčená, prázdná a ubohá ve své nedůvěře. Moje pokání nebylo záležitostí rozhodnutí, byl to výkřik zachráněného utopence.” (Heather Parsons)

Drahá Panno Maria, Královno Míru, díky Ti za každou viditelnou i neviditelnou milost, která se snesla  na tuto skalnatou krajinu! Díky Ti za všechny naše slzy, které jsi přetvářela v modlitbu, i za modlitby,  které jsi s přímluvou pozvedala před Boží tvář, i za mír, který jsi vracela sem, kde už nebyl. Díky Ti, že už desetiletí bdíš nad našimi vizionáři, svědky, farníky, kněžími, kteří zde slouží, poutníky, mladými i starými, nemocnými i zdravými. Proto se dnes večer z našeho srdce pozvedá jenom jedna prostá věta, tichá jako večerní zvony nad Medžugorjem, která se zde často zpívá: Panno Maria, Matko moje!

Amen!