Fra Tomislav Pervan: Medžugorje se stalo mým druhým já

Medžugorje se zapsalo do novodobé historie víry, zapsalo a zakreslilo Chorvaty a Chorvatsko na tomto území  do mapy světa. Kdo by o nás věděl, kdyby nebylo Medžugorje? Ale takto se stalo místem setkání poutníků ze všech končin světa. Není to lidské dílo. Kdyby bylo, ztratilo by se vše po několika prvních měsících  komunistického pronásledování, šikanování, zavírání do vězení, tak mnohé propagandy všech tehdejších masmédií. Ale Medžugorje všechno přežilo a oni se odebrali na smetiště dějin.

Dr. fra Tomislav Pervan, který je i náš spolupracovník, poskytl interview pro list Třetího františkánského  řádu a řádu ctitelů sv. Františka ‘Franjinim stopama’(ve stopách sv. Františka) pro rubriku ‘Sinovi svetog Franje’(Synové sv. Františka). Promluvil v něm o svém životě, své kněžské cestě, o Medžugorji, zpovídání, svých duchovních a  teologických textech…

Na počátku bychom chtěli, abyste nám stručně představil toho mladíka, který před mnoha lety vykročil na cestu  asišského chudáčka. Kdy a jakým způsobem jste dostal duchovní povolání a jak dnes hledíte na své dětství a mládí?

Já bych začal nějak takto, skoro od konce. Tedy, v srpnu 2003 jsem měl setkání v Anglii s medžugorskými modlitebními skupinami. Po návratu do Medžugorje jsem se dozvěděl, že je moje matka ve špatném stavu. Dehydratace, stáří, slabost, horka a to všechno co jde s tím. Hned jsem vzal Nejsvětější svátost a vydal jsem se domů za matkou. Našel jsem jí skleslou v posteli. Podal jsem jí svaté přijímání a modlil jsem se nad ní, vložil jsem na ní ruku a ona trochu ožila. Potom mi tiše řekla: „Synu Tomislave, nevím jestli jsi jako františkán šťastný. Jestli nejsi šťastný, tak odpusť mně, svojí matce. Víš, když jsem byla s tebou těhotná tak jsme se já a moje zesnulá tchyně (moje babička, svatá žena, měla sestru řeholnici a její strýc, fra Ambre Miletić, byl na přelomu století faktotem v Mostaru) jsme se celý  den modlily růženec za to, aby bylo dítě zasvěcené Bohu. Někdy v létě kolem svátku svatého Antonína, byla  slavnost Nejsvětější Trojice, byla jsem na mši svaté. Při obětování a proměňování jsem pocítila, že je dítě ve mně živé, pohybovalo se. V tu chvíli jsem řekla jen: Pane, dítě ve mně je živé! Ať je Tvoje!“

To jsou slova mojí matky, která mi svěřila tři roky před svou smrtí. A já jsem jí jen odpověděl, jak bych mohl být nešťastný, když jsem už 35 roků knězem! Matka mě ve svém lůně Bohu zasvětila při mši svaté! Může být šťastnější okamžik v životě matky, ale i dítěte, které nosí?!

A to by byla moje rada matkám, které chtějí, aby jejich dítě žilo život zasvěcený Bohu. Povolání je dar Nebe, ale i plod modliteb! Nepřestávejte se modlit za nová duchovní povolání, která jsou dnes Církvi nesmírně potřebná, zejména na Západě.. Obdivuji společenství  věřících v Asii a Africe, kde máme při  velikém pronásledování a mučednictví tolik duchovních povolání, a tady jsme svědky „vyhořelosti“. Není tu ani oheň ani žár, nějak všechno lehlo popelem v Evropě.

Tedy vidím kořeny svého povolání v jejich modlitbách, v jejich odevzdání dítěte Pánu. A potom všechno probíhalo  ‘normálně’. Stále jsem se vrtěl kolem oltáře, posluhoval při mších, a protože naše  osmiletá škola byla v budově bývalé františkánské rezidence, chodil jsem ze školy do ‘kaple’ – malého kostelíčka (tam byly rorátní mše v adventu, křížová cesta v svatopostním období) a z kaple k farářovi. Když jsem končil osmou třídu, farář mi řekl jen: Potřebuji tvoje dokumenty, abys byl zapsaný na seminář! Vůbec se ani neptal, jestli půjdu k františkánům. Věděl to, vědělo se ve škole, věděla celá vesnice, že půjdu mezi františkány a byli by se divili, kdybych vykročil jinou cestou v životě. Potom šlo opět všechno normálně: seminář ve Visokom, gymnásium, maturita, potom noviciát, teologická fakulta a kněžské svěcení. A všechno to co následovalo.

Dětství ve veliké rodině, matka nás porodila deset, všichni jsme ještě živí a relativně zdraví, z těchto jejích dětí je už asi 70 potomků (!), pravnoučata a jedno pra-pravnouče. Dvě ženy jsou momentálně v požehnaném stavu. To je požehnání rodiny, kde modlitba byla nevyhnutelná a nedělní mše svatá závazná. To se odrazilo na celém potomstvu. Jako děti jsme neměly ani nadbytek ani nouzi, měly jsme oblečení na mši a jiné na všední den, což nebylo všude v této době nouze.

Jaké byly vaše první kroky v kněžské službě?

Po vysvěcení a dokončení studií mne Zpráva Provincie poslala v roce 1970 na Humac (klášter 12 km od Medžugorje, z něj vychází Pochod míru na výročí zjevení), abych tam byl  pomocný novicmistr a kaplan ve farnosti kláštera. Nebylo to snadné, protože mnozí novici v té době byli jen rok, dva mladší než já, protože jsem byl vysvěcen na kněze v 23 letech. Po dvou letech jsem byl poslaný na postgraduální studia, která jsem zakončil doktorátem z teologie v roce 1976., okolo Vánoc. Na podzim 1977. roku jsem byl opět na Humci ve stejné funkci. Tentokrát jsem byl už trochu starší a zkušenější. Rozhodující význam ale mělo setkání s dr. Tomislavem Ivančićem v roce 1979. S ním jsem prožíval hluboké  modlitební zážitky, které změnily moje pohledy i názory na všechno. Do jeho smrti v roce 2017. jsme byli těmi nejlepšími přáteli.

I když jsem měl doktorát z teologie, to setkání poznamenalo moji další práci a duchovní zaměření. Když nastalo Medžugorje v roce 1981, přijal jsem je jako skutečnost, s vědomím, že Bůh může působit v dějinách, v životě jednotlivců i lidu. Bez uvedených zážitků  s prof. Ivančićem bych jistě nemohl tak snadno uvěřit, protože jsem vždycky byl kritického ducha. Ale když v životě pocítíš, že je Bůh, že On je skutečnost, tehdy je snadnější uvěřit i ve zjevení Panny Marie.

Prozřetelnost chtěla, že jsem se v roce 1982 stal medžugorským farářem, v tom nejtěžším období do roku 1988. Komunizmus jako režim padl v roce 1989, ale komunisté zůstali u moci až do dnešních dnů.

V 1988. roce přeložení do Mostaru, tam jsem byl zodpovědný za františkánský dorost. Byl jsem kaplanem, a od roku 1990. provinciálův vikář a od 1994. roku provinciál hercegovských františkánů až do 2001. roku. Od té doby na denní bázi v Medžugorji, jako farní  vikář, a od 2013. roku v klášteře řeholních sester v Medžugorji jako duchovní. Každodenní mše svatá, homilie, a večer ve zpovědnici, každodenně. Medžugorje opouštím jen na dvacet dnů v létě, když jedu na dovolenou do Slana (klášter na pobřeží).

Dlouhou řadu roků jste v duchovní správě v Medžugorji a dlouho sledujete vše co se tu děje. Jaké máte zážitky z Medžugorje ?

Mohu říci, že se Medžugorje stalo mým osudem, mým druhým já. Nemohl jsem ani pomyslit, že se něco takového mohlo stát v Hercegovině, ale když se zadíváš na dějiny tohoto kraje a mučednickou krev prolitou na tomto území, pak je toto – mohu klidně říci – nebeská odměna, odpověď Nebe na tolik nářků a slzí, za všechny ty oběti přinesené v historii v tomto kraji. Nebe se nám, abychom to tak řekli, bohatě odměnilo. A bylo jen potřeba přijmout nabídku. A my jsme se stali za krátkou dobu cílem poutníků z celého světa.

Boží lid přijal zjevení hned. A tak již šestý den, na svatého Petra 1981., bylo na Kopci zjevení více než patnáct tisíc lidí. Několik zvědavců, ale většina přišla z osobní potřeby.

Mnoho a dlouho jsem o tom psal z různých pohledů. Dávno před vydáním toho římského dokumentu s Nihil obstat (nejsou námitky), vydaného v minulém roce, věrný lid urovnal cestu tomuto uznání.

Medžugorje se zapsalo do nové doby historie víry, zapsalo i zakreslilo Chorvaty a Chorvatsko do těchto oblastí zeměpisné mapy světa. Kdo by o nás věděl, kdyby nebylo Medžugorje? A takto je tu místo setkání poutníků ze všech končin světa. Není to lidské dílo. Kdyby bylo lidské, pak by skončilo za několik prvních měsíců pronásledování, šikanování, zavírání, tak mnohé propagandy masmédií té doby. Toto všechno přežilo, ale oni odešli na smetiště dějin...

Jste známý zpovědník, a Medžugorje se stalo zpovědnicí světa. Člověk si někdy myslí, že je zpověď jenom rutina, kterou musím vykonat jako člen Církve.  Ale jak dosáhnout a jak se připravit na tu pravou zpověď ve smyslu obrácení života?

Nikdy bychom neměli pouštět z mysli, že je odpuštění hříchu, ‘zpověď, první dar Vzkříšeného Pána.

‘Prvního dne v týdnu, večer’ se zjevil Ježíš. Přál  ‘Pokoj’ svým blízkým, dechl na ně Ducha Svatého a dal pokyn k odpouštění hříchu! S tím je vyslal do světa. Křest je základní svátost skrze kterou získáváme podíl na Nebi, ale zpověď je to jak bychom se dnes populárně vyjádřili, „resetování“ na původní hodnoty. Člověk ‘resetuje’ svůj život. Vidí hříchy a selhání, vidí co všechno zanedbal. Mnozí touží i po „životní zpovědí“. Chtějí napravit životní revizi, duchovní ‘inventuru’ ve svém srdci. Jsou neklidní dokud se nesmíří se sebou a s Pánem. I proto je tolik zpovědí v Medžugorji. Věřící se cítí osvobození od ohledů a okovů, které je spojují s vlastní farností. Nejdříve jdou na kopec zjevení a potom na Križevac. Tam se vypláčou a tak v duchu kajícnosti  vstoupí do zpovědnice. O tom by se mohly napsat knihy, kdyby člověk směl mluvit o zážitcích ze zpovědí.

Právě zpovědnice je místem setby a po mnoha letech člověk vidí požehnané plody.

Nikdy bychom neměli pouštět z mysli, že je odpuštění hříchu -zpověď - první dar Vzkříšeného Pána. Jsem  tady už téměř čtvrt století, nepřetržitě. Ale nikdy jsem sem nepřestal přicházet, a to i když jsem byl v duchovní správě v Mostaru. Zážitky ze zpovědí jsou otřesné. Přicházejí lidé s různými problémy, potížemi, zraněními. A všichni touží po jediném: Konečně se usmířit s Bohem, se sebou symými i s druhými lidmi. A odejít obnovení. To od nás vyžaduje trpělivost, čas, obezřetnost. Každý má svojí historii dobra i zla. Nesčetní zakusili právě zde svůj „Damašek“, kde se jich Pán zmocnil, vytrhl je ze zaběhlých kolejí a uvedl na novou životní dráhu. Tolik lidí i po desetiletích přijíždí a vyznávají, že jim zpověď tady v Medžugorji obrátila život jiným směrem. Každodenně mám ty zážitky ‘úderů milosti’ kdy osoby zůstanou prostě zaskočené, bez dechu a beze slov. Něco je uchvátilo, nějaká síla, energie, něco co je náboženským výrazem označováno ‘mysterium tremendum et fascinosum’, tajemství před kterým se člověk chvěje. To prožil i Mojžíš před hořícím keřem, Izaiáš v Chrámě, Šaul kterému Pán proměnil srdce, když dospěl mezi proroky, a bylo mnoho novozákonních zkušeností. Všechny ty zážitky se podobají jeden druhému. Bůh se zjevuje, Bůh se projevuje jako skutečný a přítomný v životě. A právě zpovědnice je ten posvátný prostor. Člověk předstupuje před svého Pána, ne před kněze. Jemu se vyznává a zpovídá. A tolik slzí z radosti teče, protože slzy čistí oči od prachu, ale čistí a léčí i zraněné srdce člověka. Známe dar slzí.

Právě ve zpovědnicích se projevuje, že za námi zůstává ne to co jsme v životě udělali, vystavěli, kolik knih jsme napsali, ale to co jsme vložili do druhých. Co jsme do nich zaseli. Co jsme jim dali. Právě zpovědnice je místem setby a po mnoha letech člověk vidí požehnané plody. Jeden náš prozíravý bratr se vyjádřil takto: I to nejlepší kázání trvá jen tak dlouho jako vůně parfému. Některé parfémy jsou silnější a trvají déle, zatímco jiné brzy ztratí svou vůni. Ale ve zpovědnici nastává proměna srdce. To je to kam Pán směřuje, když dává pokyn k odpuštění hříchu. Kněží si nejsou ani vědomi jakou jim dal Pán moc pro odpouštění hříchů. Vytvářet nové lidi s novým srdcem. I to je smysl Nového zákona. Nové nebe a nová země. Nové srdce, nový člověk.

Náš chorvatský lid velmi ctí Blahoslavenou Pannu Marii. Už před zjevením, hercegovinský kraj pozdravoval Pannu Marii, postil se, modlil. Kde se vzaly ty kořeny mariánské zbožnosti?

Letos se konalo na Širokém Brijegu (30 km od Medžugorje) sympozium o úctě k Blahoslavené Panně Marii a zejména mezi naším lidem. Já jsem zpracoval tématiku lidové zbožnosti. Náš zesnulý fratar fra Leonard Oreč napsal po válce první disertaci právě na téma lidové zbožnosti v dílech františkánských spisovatelů v období turecké nadvlády v Bosně a Hercegovině. Lidová zbožnost v Hercegovině čerpá z kořenů františkánské tradice, od svatého Františka, svatého Bonaventury, blahoslaveného Dunse Škoty. Ona je v podstatě kristocentrická, ale i mario-koncentrická. Ve vědomí našich věřících je stále vedle Ježíše i Maria. Před koncilní obnovou – my starší si na to ještě vzpomínáme – končila mše svatá pravidelně po požehnání modlitbou Anděl Páně a zpěvem mariánské písně. Běžný pozdrav mezi věřícími lidmi je: Chvála Kristu i Marii. A vzdychá se Ježíš - Maria…

Během liturgického roku slavíme tajemství z Kristova života a také Mariinu spoluúčast na nich. Slavíme Zvěstování a také Neposkvrněné početí, Vánoce – Narození Panny Marie, Velký pátek a Marii Sedmibolestnou, Nanebevstoupení Ježíšovo a Nanebevzetí Panny Marie, Krista Krále a Marii Královnu. Církevní rok je kristocentrický, ale i mario-koncen­trický.

Jsou známé vaše četné duchovní a teologické texty v časopisech a knihách – duchovní poklady pro všechny, kteří sledují vaše dílo -  o co se opírá celé to bohatství myšlenek a duchovních podnětů?

Za to jsem vděčný Pánu i za všechny roky života, které mi daroval. Všichni Mu vděčíme za všechno. Svatý Pavel řekl: „Co máš, abys to nepřijal? A jestli jsi to přijal, co se tím chlubíš jako bys to nepřijal?“ I Pán o nás všech řekl, že jsme jenom neužiteční služebníci. Činíme to co jsme povinní vykonat. A dokud máme čas, konejme dobro, jakýmkoli způsobem a v jakékoli podobě.

Přes všechny své veliké dary, kterými vás Bůh obdaroval jste zůstal skromný a přístupný “malý bratr” a duchovní syn velkého svatého Františka. Jak se vám podařilo ty dva protiklady spojit v jedno – být “velký”, a přitom zůstat “malý”. To je pro nás členy františkánského třetího řádu zvláštní povzbuzení v následování charizma svatého Františka. 

Já bych nemluvil o ‘velikých talentech’. Svatý Pavel se vychvaloval svými slabostmi, a právě ve slabosti se projevuje Boží síla. Všichni známe a jsme si vědomi svých hranic. Víme z dějin o géniích, kteří nechtěli uznat hranice a pouštěli se do nemožných akcí. Alexandr Veliký se dostal do Indie, řekou Indie. Když mu kartografové řekli, že ta řeka na jejich mapách neexistuje, on jim pouze nařídil: Tak jí tam zakreslete! A přešel řeku a došel do Indie. Ale stačilo jedno bodnutí smrtelně jedovatého hmyzu a jeho život byl ukončen ve 33 letech. Napoleon byl válečný génius, nechtěl uznávat hranice. Evropa mu ležela u nohou, chtěl si podmanit Rusko a zažil porážku. Z jeho velké armády se kterou se vydal dobýt Rusko, a to bylo nějakých 600 tisíc vojáků, se vrátilo domů asi 100 tisíc, a on zemřel zapomenut od všech na dalekém ostrově v Atlantiku.

Co byste doporučil dnešnímu mladému člověku, který prožívá náročné zkoušky v současném světě ? 

Již dvě století můžeme sledovat technologické revoluce ve světě. Nejdříve vodní pára v mechanizaci (železnice, vlak). Druhá průmyslová revoluce vytvořila elektrickou energii. Třetí je technologická automatizace produktivity, sériová pásová výroba. Současnou, čtvrtou, charakterizuje digitalizace a robotizace všeho možného a též objevení se AI a digitální a biologická synergie (hybridní nadčlověk).

Naši mladí žijí v této revoluci, která byla v naší době nepředstavitelná. Více technologie je v jednom ‘chytrém telefonu’ než bylo v americkém vesmírném projektu Apollo, když člověk přistával na Měsíc v roce 1969.

Je potřeba si uchovat vlastní já, ne být loutkou v rukou mocnářů. Nebýt ‘průměr’, nespokojovat se průměrností. Být si vědom své historie, svých kořenů, své víry. Stále toužit po novém poznání. Čas a technika po nás šlapou, ale nedávejme se zotročit technikou a uchovejme si svoji důstojnost.

Je potřeba znát kdo jsi a co jsi, kde jsou tvoje kořeny. Číst, stále číst, ne jenom ty texty na internetu, ale vzít knihu do ruky. Když ji máš v ruce, víš co máš, co držíš v ruce. A ze všech sil se snažit zanechávat za sebou světlou stopu. Víme, když slunce zapadne, zanechává za sebou zlatou stopu světla na obzoru. Učme se od podivuhodného Božího stvoření, jako svatý František.

Překlad zkráceného rozhovoru, který vedla: Božica Lončar, OFS, zveřejněno na Radio-Medjugorje.com