Fra Mićo Stojić - My věřící máme být vůdcové

(Překlad ze zvukového záznamu homílie z večerní mše svaté v Medžugorji na svátek Patera Pia )

Drazí bratři a sestry,

vyslechli jsme tato čtení z Písma svatého a doufám, že se nám podařilo si je vrýt hluboko do svého mozku i do svého srdce. Jenom tak má smysl to čtení a vlastně i celý náš příchod sem. Neopakujeme nějaký zvyk z toho nebo onoho důvodu, ale přicházíme abychom se rozsvítili a tak rozsvícení pomáhali druhým kolem sebe.

Nejdříve jsme slyšeli úryvek z Knihy přísloví. Ta kniha jinak obsahuje rady pro náš každodenní život. Ale ne jakékoli. Ne ty z našich médií. Ale rady z duchovního pohledu. Tělesné propadá, ale zůstává to duchovní, to věčné. Mnohé ty výroky nebo přísloví  napsal král Šalamoun, který žil v desátém století před Kristem. Možná právě on požádal Hospodina, aby mu nedával ani chudobu ani bohatství a aby od něj vzdálil falešná a lživá slova jak nám říká dnešní čtení. V jádru těchto slov je úsilí, abychom žili prostě a zbožně ve spojení se všemi jinými lidmi. Nebude se nás Bůh na konci světa ptát co jsme měli, co jsme znamenali, ale bude se ptát, co jsme učinili vedeni jeho slovem a jeho světlem. Teprve to nás před ním ospravedlní. Evangelium, které jsme vyslechli pokračuje v této myšlence. Jsme posláni a nesmíme se toho svého poslání obávat. Kdo nás nepřijme bude sám vinen. Ten prach z našich nohou bude svědčit proti němu. Proti nám se budou stavět zlí duchové. Budou se snažit nás zmást. Budou chtít zavést naše kroky na scestí. Někdy se jim to i podaří kvůli naší slabosti. Ale oni nejsou nikterak silnější než my. Vítězíme nad nimi pokud následujeme Boží slova. Svoje slabosti léčíme modlitbou. Léčíme půstem. Léčíme zpovědí. Nemluvila k nám Královna míru o tom zbytečně. To je nejsilnější zbraň, kterou někdo může mít. Před ní mizí zloduchové. Před ní se boří nejtvrdší opevnění. To nepocítila jen nějaká jedna osoba na tomto místě modlitby. Je jich mnoho, kteří o tomto svědčí. A ony jsou nové svíce zapálené v temnotě, která se snaží spouštět na tuto naší dobu.  A za všechno toto úsilí nesmíme nic žádat. Protože tady se nejedná o hromadění bohatství tím či oním způsobem. Jedná se o spolupráci v boji světla proti temnotě. Bůh je jediné světlo, které osvětluje i náš rozum a ostatní je tma.

Malíř Žarko Šimak takto promluvil o svém poválečném osudu: ve mně se náboženský cit probudil, když jsem byl ve vězení jugoslávské komunistické Bosny a když jsem čekal na smrt. Jedné noci, kdy jsme měli být vyvedeni na popraviště, jsme se všichni modlili. I já spolu s nimi. A tehdy jsem byl tak blízko Bohu jako nikdy. Být věřící, znamená hluboký vnitřní impulz k něčemu vyššímu, k Bohu. Tato slova ukazují proč se Šimat po útěku do Itálie zaměřil plně na kontemplativní malířství.  Umělecká kritika prohlašuje, že toto byla druhá fáze v jeho umělecké tvorbě. Do té doby byl následovník tzv. současného stylu, neoimpresionizmu. Lidská činnost a tak i ta umělecká nás nesmí odvádět daleko od Boha. A jestli to činní, pak se pohybují v oblasti okultní, v oblasti temnoty. Místě, které ani za nic není  pro člověka. Bude tady strádat jak tělesně tak duchovně. Kvůli tomu člověk musí opouštět takové oblasti, jestli se do nich dostal z toho či onoho důvodu. Na nás, kteří věříme je mu v tom pomoci.

Dnes slavíme památku člověka, který lidem velmi pomáhal. Známe ho jako svatého Pia z Pietrelciny nebo prostě jako Patera Pia. Nezanechal po sobě veliká psaná díla, žádné veliké stavy, kromě veliké nemocnice zvané „Dům pro mírnění utrpení“. Téměř celý svůj řeholní život strávil v klášteře „San Giovanni Rotondo. Tam se na jeho těle v 1918. roce objevily i Kristovy rány právě jako v případě svatého Františka, jehož jméno dostal při křtu.

Co ho charakterizovalo je jeho poslání zpovídat. Každodenně, dlouhé hodiny... Přicházeli k němu ze všech stran. On měl k těm lidem, kteří trpěli mnoho lásky. K té došel skrze svoji hlubokou modlitbu. Ať představujeme v životě cokoli, i my jsme někam a k někomu posláni. Toho svého poslání se nebojme. Skrze modlitbu a půst se na ně připravme, abychom byli pevnými lidmi.

Takoví jistě byli i mučedníci z Širokého Brijegu, jak je lid odedávna nazývá, nebo jinak řečeno – zabití hercegovští františkáni. Nepadli v boji. Zemřeli při modlitbě a pokání, v prožívání svojí víry. Proti sobě měli komunistický ateizmus, který sebe sám prohlásil za boha. Zabíjel všechny, kteří se mu neklaněli. Bezbožnost nevybledla ani dnes. Přijala jenom novou podobu a pokračuje v konání zla. Ona nedokáže něco jiného. Odmítla Boha, odmítla všechno co On představuje, tedy odmítlo světlo a přiklonilo se k temnotě. Proto je slepota, když se křesťanství chce přiklonit dnešní době, jako by nám tak potom mohla lépe rozumět. Nebude. Tehdy jenom jako křesťané ztratíme svoji podstatu. Ztratíme svoji duši. My máme být vůdci a ne imitátory. Dokud věříme jsme schopni vytvářet veliká díla ve všech oblastech lidského života.  Ta jsou silnější od těch které vytváří bezbožnost, protože mají ne jen formu, ale mají i duši. Uvažujme nad tím a pochopme do konce, jaké je ve skutečnosti naše poslání. Je na nás chodit prašnými pozemskými stezkami bez bázně, s důvěrou, že dobře víme, co chceme. Osvobodí to nejen tam kdesi nějaké jiné lidi, ale i nás samotné. Život se nám potom promění v píseň, kterou po svém obrácení zpíval svatý František. Byl přítel lidí, přítel Boží, přítel celého stvořeného světa. Řekli bychom – člověk v celé své plnosti. Jak je to krásné a jak je to okouzlující. Amen.