Fra Mario Knezović: Pokrytci nemají právo blahopřát k Vánocům

24.12.2022 15:31

Fra Mario Knezović
Bratři a sestry, svatý František se se svými bratry jedné chladné zimní noci vracel po dlouhých cestách na kterých hlásal radost ze setkání s Ježíšem. Chodili, kázali, modlili se, vyčerpali se, hlad je už začal skoro zmáhat. V dálce uviděli nějakou ves. Uviděli, že tam svítí světélka. Sníh začal padat a vítr silně vanul a oni byli hladoví a tělo jim už umdlévalo. Jenom duch ještě nosil bratry, kteří kázali o Kristu. Vedeni těmi světly přicházejí do blízkosti těch domů. Domů ve kterých – jak se říká – žijí lidé. Mají jedinou naději, zaklepat na dveře, aby dostali nějaké sousto chleba nebo čehokoli jiného, aby utišili svůj hlad, aby zachránili svoje tělo od umdlení. Plni naděje přicházejí ke dveřím jedněm, druhým, třetím... a odpověď žádná. Dokonce u jedněch dveří zažili výsměch, rouhavá slova, odmítání, dokonce přehlížení. Další domy tu nebyly. Jsou nadále hladoví, sníh padá... V tu chvíli svatý František se svými bratry zpívají a slaví Pána bez jediného slova odsouzení těm, kteří jim neotevřeli dveře, v jejichž přístřešku pro ně nebylo místa. Necítili se zbavení naděje, ale rodila se v nich nová naděje. Něco podobného prožíval sám Spasitel, který povzbuzoval bratry, aby radostně žili a zpívali. Slyšeli jsme, že Josef a Maria se vydali na cestu na soupis obyvatelstva. A když nastal čas, aby Maria porodila, nenašly se dveře, které by se otevřely. Nenašlo se žádné srdce, které by přijalo těhotnou matku a jejího snoubence, aby se v jakémkoli přijatelném prostoru narodilo dítě. Všichni měli povinnosti. Nikdo neměl čas, každý si myslel, že někdo jiný otevře. A tak bez místa pod lidskou střechou zůstali Josef a Maria a novorozený Ježíš. Ale jejich radost tím nebyla zmenšena. Narození Ježíše v tom skromném, malém chlévě, v tom skromném, malém prostoru, mezi domácími zvířaty nám vlastně říká: není místa kam by Bůh nemohl přijít, přinést svoji radost a svoje světlo. Protože lid chodil v temnotě a nastalo veliké světlo. Narodil se Bůh sám.
Jaká je to ironie, bratři a sestry, že samotný Ježíš zažil, že mu nebyly otevřeny dveře.  A tento Ježíš každému z nás řekl: tlucte a bude vám otevřeno, hledejte a naleznete, a Ježíš klepal a nebylo mu otevřeno a hledal a nenašel. Ale nám říká: Vy zaklepte na bránu mého srdce. Vy žádejte odemne a já vám dám. To je Bůh. To je Bůh naší radosti. To je Bůh veškeré útěchy, Bůh lásky, která už nemůže nikdy více sestoupit sem na zem mezi nás než jak se to stalo oné Svaté noci betlémské radosti. Dnes večer a pokaždé, když Bohu otevíráme srdce nastává největší radost: Bůh tiše vstoupí do našeho života. Tiše vstupuje a hlasitě promlouvá. Nechce nás ničím zneklidňovat, ale chce nás zklidnit a znovuzrodit. Bůh nechce být násilník, nýbrž něžný Bůh, který uchvacuje poušť lidského srdce, aby je proměnil v oázu života.
My se divíme, bratři a sestry, když někdy slyšíme, jak otec a matka opustili svého novorozence odloženého někde před dveřmi cizího domu. To je ještě dobré! Někdy i na smetišti... jsme zhrozeni, divíme se jak někdo může něco takového udělat. A nebyl-li i Bůh takto zanechán před dveřmi tisíce domů, kde se nikdo nenajde, aby zahřál, ubytoval, přijal toho Spasitele. Proto je člověk bezdomovec. Dokud nepřijme Boha do svého života, dokud každý z nás nepřijme Boha do svého srdce, my jsme bezdomovci, my jsme tuláci a podnájemníci na tomto světě. A čím více stavíme svoje veliké domy, svůj komfortní byt, tím více je toto lidstvo ztracené, vyhnané z vlastního srdce. Vyhnané z vlastní duše. Protože zmizela duše tam, kde není Boha. Protože když není místo pro Boha, je dovoleno všechno. Všechno je vlastně zkáza a riziko. A dnes když se opravdu hrozíme sobeckosti, dirigovaných světových procesů, válek, když vidíme maličké děti, opuštěné někde na břehu moře, umírající hlady, napadá nás klíčová otázka:
A kde je Bůh?
Ne, že by nebyl, ale my jsme mu nedovolili, aby existoval. My ho každodenně vyháníme ze všech možných situací svého života. Vyháníme život dokonce i z matčina lůna. Jestliže lidstvo, jestli my, zabíjíme i ty nejnepatrnější, ty nejmenší, my nemáme právo na Vánoce. Nemá lidstvo právo na jesličky a chlév, jestliže posvátným Chlévem není mateřské lůno ve kterém se skrývá nenarozené dítě! Nemá falešný svět právo oslavovat narození Kristovo a blahopřát k Vánocům, jestliže svatost nenarozeného dítěte v matčině lůně není největší hodnotou lidstva! To je dnes ostuda, hanba i Chorvatů, když nám člověk, který se představuje jako předseda křesťansko-demokratické strany, současný premiér, říká že sice uznáváme život od samotného početí, ale přitom nejsme proti potratům!  Což tohle není zabíjení, což to není genocida?! Před kamerami, před všemi možnými masmédii, prohlašuje, že není proti tomu, aby se bránilo zabíjení dětí...! A to žádáme o požehnání Boží!? A to chceme obrození? Ne. Nemůže se civilizace dnešního světa vyvíjet kupředu, když nedopouští, aby zaplakalo novorozené dítě, které daroval Bůh ve spolupráci s lidmi. Drazí bratři a sestry, jeden spisovatel řekl: Já se nedivím, co se to děje s tímto světem. Já se divím co se to stalo se Světlem a se Solí. Co tím myslí? Myslí na to co nám řekl Ježíš: Buďte Světlo světa a Sůl země tomuto prohnilému lidstvu! Kdo jiný ne-li my křesťané? Kdo dnes bude statečný, jestli ne my, kteří v těchto dnech slavíme narození Ježíše Krista? Vítěze nad každým zlem nad veškerým hříchem, nad každou nemorálností, nad každou sobeckostí, nad každou agresí, nad každou válkou!? Ukažte prstem, kdo to má být, jestli ne my, křesťané? Kdo? Kdy si konečně přestaneme umývat ruce jako Pilát před  Kristem? Kdy přestaneme být pokrytci, kteří možná chodí na Štědrý den na půlnoční mše a na Hod Boží jsou na mši a budou všem blahopřát a oslavovat, a  přitom budou dělat všechno proto, aby byl Bůh vyháněn ze světa na všech úrovních. Běda nám a běda těm, kteří takto jednají!
Od samotného narození Ježíš prožíval atentáty na svou osobu. Počínaje Herodesem a dále po celý jeho život, jeden atentát za druhým. Jak ho zabít, jak ho zničit? Už když byl malé, nepatrné dítě. Dnes dělají totéž. Dnes je Herodesů jako hub po dešti. I císařů Augustů a Tetrarchů a Jidášů a zrádců a hříšníků a vrahů lidských duší hříchy a nadávkami. Že to neděláme? A kdo to je? Když Ježíš přichází k nám a říká nám: Buďte Světlo! Proč nesvítíme? Proč žijeme ve tmě, možná i ve vlastní rodině i o těchto Vánocích. Nemluvíte spolu. Nemáte radost. Neobjali jste se! Neodpustili jste! Nenávidíte přátele, příbuzné, strýce, tetu, ženu, matku! A to slavíme Ježíška... Lidi, proč si lžeme? Vánoce jsou: Hle, vše činím nové! Všechno tvořím nové, z ničeho nové! U Boha není nic nemožné. Jestli nějaká neplodná žena rodí v pokročilém věku, není ani pro nás pozdě rodit Lásku, rodit Světlo. Být Solí země a Světlem světa!
Proto se máme opravdu i o těchto Vánocích ptát, jak se ptal svatý Augustin:
O, bojím se, že Bůh prochází kolem mých dveří a už se možná nikdy nevrátí.
Prochází Bůh, každodenně prochází kolem našich dveří, našich bytů pokojů a pokojíků, kanceláří a koutků našeho soukromí... Vrátí se ještě znovu? Budeme ještě mít příležitost, aby Ježíš znovu zaklepal na stránky našeho života a my mu konečně otevřeme? Nebo si budeme nadále žít vlastní život? Kdo chcete slavit Ježíška, musíte přestat žít vlastní život. Dost už toho bylo! To nás učí tento pohanský svět: Vezmi život do vlastních rukou. Ne! Ten život nám byl darován. Za dar se děkuje! Dar se s úctou uchovává, opatruje s úctou a ne nad ním panovat!
Každý z vás, jestli myslíte, že si budete žít svůj život, se vážně ptejte, co je s vaší Solí a s vaším Světlem? Vážně se ptejte jako svatý Augustin, velikán, jestli opravdu Bůh prošel kolem vašich dveří a vy jste zůstali uzavření, vystavěli jste si barikády, sobeckost vás ovládá. Ta sobeckost, která nás tolik zaráží u druhých. To vnucování se, které nás tak často zlobí u druhých. U nás ne. Možná i na nás dolehla.
Novorozený Bůh je dar Lásky. A kdo miluje je připravený na všechno. Milujte, bratři a sestry tou Láskou, kterou si nás Bůh zamiloval natolik, že přišel, mezi nás, nahý, na slámu, mezi dobytek, protože lidé ho nepřijali. Možná, ani této noci není mezi lidmi. Amen.
(Přeloženo ze zvukového záznamu kázání fra Maria Knezovića)