Fra Mario - co bychom si měli připomenout, když se chystáme ke zpovědi
Co je důležité, abychom znali my hříšníci, kromě toho, že jsme hříšní? Že je někdo, kdo ti odpouští hříchy. Že existuje někdo kdo tě tolik miluje, že nejsi schopný ho natolik urazit, kolik on ti může odplácet odpuštěním a láskou. 
My mluvíme o Bohu lásky. A když řekneš Bůh lásky pak v něm je spojeno milosrdenství a trpělivost a očekávání, i boje s námi a bdění s námi a krvavý pot pro nás. Ježíš neukončil svoje pocení krví jenom před svým odchodem z Getseman. I dnes raněný Ježíš pro mne i pro tebe krvácí stále každodenně. Jeho kapičky krve, jeho pot padají na zem stejným způsobem pro mne i pro tebe v naší době. Připomeňme si jak Jan Křtitel představoval Ježíše. Je to zajímavé. Co mi říkáme při mši svaté po proměňování, když chceme ukázat Ježíše – co říkáme? Kněz pozvedne hostii a řekne: Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, který snímá hříchy světa! To je jméno Ježíšovo. To je to, co Jan prožil. Hle, můj Beránek, On ze mne snímá můj hřích. On přišel kvůli mně! Proto Ježíš tak neúnavně říkal: Nepřišel jsem kvůli spravedlivým, ale kvůli nemocným. Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní. Jak je to jen krásné znát, že Ježíš přišel právě kvůli nám. My potřebujeme Beránka. Beránka Božího, který snímá můj hřích! Dejte pozor: Ježíš přišel na zem, aby převzal naše viny na sebe! Zatímco my lidé všechny hříchy přehazujeme na druhé. Druzí jsou vinní. A Ježíš přebírá náš hřích a říká: Podívej, nesu to na dřevo kříže... ať je všechno přibito na kříž! Co je zlé já vykoupím.
Nevím, jestli existuje mezi vámi někdo, kdo by vzal na sebe cizí hřích? Někdo se například dopustí cizoložství, je z toho veřejné pohoršení, a vy prohlásíte: Ne on. Já jsem to spáchal. Je někdo od vás, kdo by na sebe vzal cizí vinu, cizí hřích? Já vám to říkám jen proto, abychom my vnikli do neuvěřitelného tajemství Boha, do tajemství neuvěřitelné lásky Boží k hříšníkovi! Bere na sebe tvůj hřích. Uvidíme co všechno. Břemeno. Nahromadil se hřích na hřích.
My si dnes nejsme vědomi, že jsme hříšníci. Víte, možná se bijeme rukou do prsou na začátku nedělní mše svaté a na co přitom myslíme? Jako bychom počítali kolik je ampér v baterii: Moje vina, moje vina, moje převeliká vina, bla, bla, bla... A Bože můj, nějak to špatně dopadlo... já to vidím. My si ani nepřejeme nic jiného. Co je to pokání? Buď zarmoucený, plač. Je mi to líto! Ježíš plakal za mne a za tebe. Hořce zaplakal! My nechceme. My vykonáme obřad. My když jdeme ke zpovědi, to jsou obřady. Je to stejné jako: Nazdar! Jak se máš? Co pořád děláš? Ale dobře se mám. A čím jsi zhřešil? A tak normálně, jako obvykle. Standardně! Standardně - to je nejšťavnatější výraz. Jako by bylo předepsáno co je standard jako na těch digitálních přístrojích. Máte nastaveno: zvuk a obraz – standardně. To znamená: Nemění se u mně nic. Nejsem lepší, nejsem horší a to je hrůza. Uvidíte proč. Proč si satan myslí, že je to nejhorší způsob života.
Dejte pozor: Je jeden kreslený vtip, který ukazuje nakolik jsme my dnes trochu směšní. Na širém moři pluje tanker, veliká loď. Je vidět, že něco není v pořádku. Něco se stalo... A kapitán křičí: Loď se nám potápí!!! A nějaký člověk se ozval a říká: Co mi je do toho. Není moje... A on je na té lodi! Tak někdy jednáme i my, jakoby to nebyl náš život! To- hřeší se... Když říkají lidé: hřešilo se. Jakoby to byl příběh někoho jiného. Jako bychom spadli z Měsíce. A proto je dnes těžké vůbec mluvit o hříchu. Já vím, není to populární mluvit k lidem o hříších. Dnes je potřeba mluvit lidem o kráse a lesku a úspěchu! Proto je dnes opravdu těžko. Myslím, že jsme všichni ustoupili od svých osobních ideálů, rodinných i rodičovských ideálů. A, myslím, i my, duchovní pastýři, nemluvíme dostatečně o závažnosti hříchu, který vede lidi na dno pekla.
Vidíte co nám píše sv. Pavel v 2. Listě Timoteovi. To je skutečnost. Co dnes chce člověk slyšet, co si dnes přeje člověk, aby mu říkal i kněz od oltáře. Proč dnes překážejí evangelizátoři, proč překážejí modlící se lidé? Tady to Pavel krásně říká: Přijde čas, kdy lidé nebudou snášet zdravou nauku, ale podle vlastních žádostí si budou shromažďovat učitele, aby jim lichotili do uší. Nebudou poslouchat pravdu, ale budou se přiklánět k bajkám. To je dnešní člověk. Shromažďuje vlastní proroky, svoje učitele a proto se objevuje tolik frakcí, tolik sekt. Každý chce být guru, každý hlásá slovo jako útěchu. Přizpůsobujeme Slovo Boží sobě a ne sebe Slovu. Zvykáme si na hřích a nebojovali jsme s ním. Odvracíme uši od pravdy, která je tvrdá a oddáváme se báchorkám. Vzdalujeme se od pravdy a vyhovuje nám, že nás lidé ukolébávají slovy, že se všichni už nějak spasíme... Jaký je tohle veliký ďáblův klam. Nebudeme všichni spaseni. Nebudou všichni spaseni! Na to nemyslete ani náhodou. ...že už nějak – jakoby tohle byla loterie. Buď se nakloníme pravdě, kterou hlásá Ježíš Kristus a nebo budeme poslouchat pohádky tohoto světa. Poslouchat falešné proroky, poslouchat, chcete-li i nějaké propagátory údajně Boží nauky a nebo chceme opravdu poslouchat Pravdu, kterou říká Ježíš Kristus! Proto já často uvádím Boží slova, když k vám tady mluvím. Tohle není moje nauka. To je učení Ježíše Krista! Bez přidávání a bez ubírání. Bez zveličování a bez zmenšování. Přesně tak jak to Ježíš chce.
Víte jak v člověku vznikl hřích... Jistě jste bezpočtukrát slyšeli tu zprávu: Adam, Eva, jablko, hřích, had... Co se to vlastně stalo? Kde byla příčina toho hříchu? Setkání člověka a satana. Podívejte, setkání člověka s hříchem je setkání člověka se satanem. A v tom je celé drama člověka, který klesá, že se hříchem odvrací od Boha a setkává se se satanem. A vstupuje s ním do kontaktu, do rozhovoru. A co satan chce jako první? Předně chce snížit význam samotného Boha. Opustit Boha. Říká, abyste to jablko snědli a to jen proto, abyste nebyli moudří. Nejdříve před tebou pošpiní obraz Boží a pak se zmocní tvého života.
A ten hřích se děje na třech úrovních, řekl bych:
Žádost těla – to jablko bylo přitažlivé pro tělo. Ještě později budu mluvit o sodomském hříchu a žádostem těla. Hleďte, co vy byste poradili, když za vámi přijde člověk na rozhovor. A svěřuje vám, že má dítě s manželkou svého syna. Co vy byste řekli tomu člověku? Syn je přesvědčený, že je dítě jeho a ve skutečnosti není. Co byste vy řekli?! Řekli byste: No ano, to je důsledek této doby... Ale ten člověk nemůže spát. Potí se hrůzou! Peklo začalo. Následky jsou tady. Žádostivost vykonala svoje. Tělo prosadilo svoje. Duše trpí! To je peklo! Chcete-li obraz pekla, tak tohle je peklo. První je tedy žádostivost těla.
Dále – přitažlivé pro oči. Žádostivost očí. Podívejte, když vstupujeme do Božího chrámu, my řeholníci jsme už došli tak daleko, že bychom měli lidem říkat, jak je potřeba se oblékat. Do kostela, na svatbu a jinam. Ptáš se jak? Přesně tak, že ty sám/sama víš, že nebudeš přitahovat žádostivé pohledy ať už mužů nebo žen. Ale jestli přicházíš přímo se záměrem to dělat, tak to je těžká svatokrádež! My to známe, kdy máš potřebu, aby po tobě někdo hodil okem, aby na tobě spočinul pohledem. Pak jsi ve skutečnosti ty příčinou hříchu druhého člověka. Bylo by potřeba se ohleduplně oblékat všude ne jenom v chrámu Božím. Dnes je tolik lákadel pro oči, tak veliká žádostivost očí, že ty se už nemůžeš uchránit. Veškerý stud se vytratil. Člověk, když ztratí stud pak to je znamení, že je už zotročen. Když zmizí stud a zmizí cit pro cudnost a čistotu pro nevinnost, pak je to znamení, že toto zlo opanovalo náš život. A vidíte co se stalo: Pýcha života. Budete jako bohové! A z té pýchy, z té narcističnosti se kterými se lidé dnes mučí se rozvíjí civilizace smrti. To jsou ty úrovně kde se rodí hřích. A jaké to mělo důsledky? Stud, hanbu. Stydí se Adam před Evou a Eva před Adamem. Zakrývají se. Dělají si první ošacení. Skrýváš se. Druhý vidí tebe, vidí tvůj hřích. Vidí tvoji slabost. A co je nejhorší – hřích přehazuje vinu na druhé: To ne já, had mne svedl. Ne já žena mne svedla... My nejsme zodpovědní. To je nauka hříchu. Ty nejsi zodpovědný, stalo se to zcela náhodně. To je nejčastější výmluva těch, kteří klejí, že je to zlozvyk, že se jen rozzlobil. Měl těžký den. Je to normální u člověka? Můžeš se ty zlobit. Bylo řečeno: zlobte se, ale nehřešte a nenechávejte místo ďáblu. Vidíš, nadávání je místo pro ďábla v tvém životě! Když lidé myslí, že je nadávka hřích verbální, tak není! Je to hřích tvojí bytosti. To je hřích tvého srdce. Je to hřích tvého životního postoje, že ty můžeš nadávat Bohu, Matce Boží a svatým a ostatním. Je to hrůzostrašné. Slyšíš to už od malých dětí. Malé dítě, které sotva chodí už proklíná Ježíšovu krev. Co my si o sobě myslíme? Jsme my vůbec hodni toho, abychom existovali? Jsme si vůbec vědomi toho co se děje? Jsme si vědomi, že jsme ve skutečnosti ďáblu předali to čím jsme byli vykoupeni? Kapky Ježíšovy krve. Ty nás spasily! Ježíšova krev kapala. V kalichu je Ježíšova krev. A to my proklínáme a přitom chceme požehnání. Pak jdete ke zpovědi a řeknete: klel jsem. Buďte opatrní, když se zpovídáme, je třeba říci počet. A to slyšíme velmi zřídka: Kolikrát. Učinil jsem to a to: Kolikrát!? Hřích je potřeba vyznat podle počtu a druhu. A on řekne prostě: klel jsem. Jeden mi řekl: Klel jsem trochu víc než bylo potřeba. Já myslím, že to je neuvěřitelné... víte to je strašná věc a každý hřích je spolupráce se zlým. To je to, že naše loď se potápí a my říkáme – ať se potápí. Není naše. Podívejte, to satan přesvědčuje, že se to netýká tebe, že se to netýká tvojí skutečnosti a to je těžké mrzačení vlastního života.
Není možné, abych tady promluvil o všem. Mohu jen uvést některé hříchy.
Je různý repertoár hříchů. Jaké jsou hříchy proti Bohu. Naše nevěra. Když nemáš důvěru v Boha. Špatně mluvíš o své víře, špatně druhé učíš... Pověrčivost. Zabývání se magií, hádáním budoucnosti, kartářství... O tom všem jsem mluvil v jiných přednáškách. Dále neúcta k Bohu. Proklínání Boha. Falešné přísahy. Jak lidé snadno přísahají. To je neuvěřitelné! A je řečeno v Písmu svatém: Nepřísahej ani při zemi ani při nebi ani při trůnu Božím a při ničem. Proč máme já a ty přísahat? Proč? Kdo nám dal právo, abychom při jménu Božím přísahali? Tím na sebe jenom přitahujeme prokletí. Vaše odpovědi, říká Ježíš, ať jsou ano, ano, ne, ne! Co je navíc je od ďábla. Neúcta k Bohu. Dejte pozor. Jen zřídka slyšíme při zpovědi, že nejste pravidelně v neděli a v zasvěcený svátek na mši svaté. Jakoby to nebylo nic. A tady začínají naše muka a duchovní problémy, když nepřijdeš na eucharistické shromáždění, kde se dělí ten Beránek Boží, který snímá hříchy světa. My pak zakrňujeme a stáváme se lidmi tvrdého srdce. Ztrácíme víru. Pak přijdeme občas na mši svatou a to pro nás už nebude nic znamenat. Chodí jiní. To je hřích zanedbání! Zasvěcený svátek a slavnosti! Já se nemohu ptát vás rodičů, ale ptám se na to dětí... Já nevím, vy rodiče, kdy vy chcete předstoupit před Boha. Jak se to stalo vy otcové a matky, že vy nedokážete říci svému dítěti, kdy je která slavnost a zasvěcený svátek a že je třeba jít na mši svatou. Ptám se dětí ve škole, je třeba Slavnost zvěstování, a já se ptám dětí ve škole: řekli vám rodiče, že máte jít na mši svatou ? a ony nic, nemají o tom pojem... Co děti mohou? Vy otcové jste kněží ve svém domě! Jak to, že nemůžete vychovávat svoje děti, když vám Bůh dal děti? Bůh vám dal děti, abyste je duchovně vychovávali. Hříchy proti bližnímu. Neúcta k bližnímu. A kolik je svárů mezi námi křesťany. Těžko najít dům kde nejsou rozhádaní s bratrem, se strýcem... Nenávist, odsouzení druhých, pomlouvání, krádeže, zlost na bližní, navádění k hříchu, závist, pýcha, přehlížení druhých. A dále hříchy proti sobě samému. Nikdo se u mně v životě nezpovídal z toho, že trochu moc pije. Vyzná se třeba: dvakrát jsem se opil. Víš, slavili jsme... ale aby o tom mluvil alkoholik u kterého je to chronické, to ani jeden. To je hřích proti sobě. Užívání drogy, lenost, nezájem. Neúcta k životu. A na úrovni sexuality: cizoložství, manželská nevěra. Mimomanželské intimní vztahy. Dopisování. Sebeuspokojování. Masturbace. Hříchy s osobami stejného pohlaví. Hříchy myšlení na druhé, pohledy, slovy, doteky. Ale nemyslete si, že hřích je vaše osobní věc. To je nejhorší. Není. Hříšník je problém. Hříšník je problém v rodině, hříšník je problém ve společenství, hříšník je problém v Církvi a největší problém sobě. Proto Bůh za nás bojuje, abychom se toho osvobodili. Proto rozvíjejte svoje svědomí, aby bylo zdravé. S Božím slovem uvažujte nad svými hříchy. S Božími podněty. Nenechte se zastrašovat a nenechte ani relativizovat. Zdravé svědomí je velmi důležité, to je jádro našeho života. Není dobré, aby svědomí bylo skrupulozní, příliš citlivé, aby lidé ve všem viděli hřích. Ale stejně tak není dobré, aby svědomí bylo nějak laxní, tedy že prostě nic, nic není hřích, protože jak se říká, jsou lidé horší než jsme my a jsou horší věci... Tedy chtěl bych ještě jednou připomenout, že musíme pochopit, že ta loď se potápí a že nám to nemůže být jedno, protože my jsme na té lodi, to my klesáme ke dnu...