Fra Ljubo Kurtović: Zjevením Panny Marie jsme požehnaní

Bratři a sestry, při mši svaté se nesytíme jen Tělem Kristovým. My se sytíme i Slovem Božím. Proto posloucháme četbu Božího slova, protože cokoli je zapsáno, je nám za pokrm dáno. A je nám k poučení napsáno. Slyšeli jsme první čtení z Druhé knihy o králech. Jak asyrský král tři roky obsazoval severní izraelské království, Samaří, severní plemeno a odvedl je do otroctví. Ale proč skončili v otroctví? Má to důvod. Tím důvodem je, že zapomněli, kdo je vyvedl z egyptského otroctví. Zapomněli a přiklonili se k druhým bohům, uctívali pohanské bohy, přiklonili se k návykům druhých národů, a zapomněli na svoji smlouvu s Bohem. Můžeme se ptát, jak se to  týká, nás, kteří žijeme několik tisíciletí od doby, kdy žili oni Izraelci... Ale týká se nás to. Což pak není taková duchovní situace dnes v Evropě, že mnozí křesťané zapomněli svoji identitu, svoje kořeny, svoji víru?

My křesťané jakobychom měli komplex méněcennosti. Jako bychom se báli vydávat svědectví o své víře. Bojíme se že budeme zesměšňováni, prohlašováni  za konzervativní, příliš náročné. A když ztratíš kompas, světlo, víru, pak se snadno nastěhují druzí bohové. Druzí duchové obsednou srdce a rozum, jako rejki, jóga, transcendentní meditace… Všechny možné lži a manipulace tohoto světa snadno zachvátí rozum i srdce. Ale Bůh neustoupil od svého lidu a když od Něj zbloudil posílal mu svoje proroky a vizionáře. Ale lid neposlouchal. Byl tvrdé šíje a tvrdého srdce. 

Bratři a sestry, děje se to i dnes. Může se to stát jak mně tak tobě. Proto nám je Boží slovo jako napomenutí. Severní království skončilo v otroctví. Bez svobody. Zůstalo jenom plemeno Judovo na jihu.

Což i tady nezaznívá už čtyřicetpět roků hlas nebe, volání nebeské Matky, abychom se vrátili ke svému prameni, ke svým kořenům, světlu a novému životu?

Při jedné příležitosti jsem vyprávěl jedné skupině poutníků a na závěr jedna poutnice, zřejmě pod dojmem toho míru, milosti a modlitby, protože byla poprvé v Medžugorji, se mne zeptala: A budou spaseni ti, kteří nikdy nebyli v Medžugorji? A já jí odpověděl: nemají to jisté ani ti, kteří žijí v Medžugorji. Panna Maria nikdy neříká: Přijďte do Medžugorje. Říká něco jiného! Může se přijet do Medžugorje i jako poutník – díky Bohu, že je většina takových – ale přicházejí i ti, kteří jsou turisté. Přicházejí i ti, kteří chtějí něco vidět, ze zvědavosti. A jsou i takoví, kteří mají špatné úmysly. Jsou i takoví, kteří chtějí vidět jenom něco špatného. Nebo ti, kteří chtěli odhalit, jak sami svědčili, že je toto všechno lež a podvod.

A co nám to Matka tady říká  a co tady dělá 45 roků? To, co dělá každá matka. Když matka vidí, že jsou děti v pořádku a že nezbloudily, je spokojená a šťastná a nepotřebuje nic říkat. Ale když matka vidí, že děti zbloudily, pak potřebuje mluvit a mluví, opakuje, trpí, odpouští, miluje. To je to, co dělá tady v Medžugorji. A ne jen v Medžugorji, ale po celou historii církve. Protože pravá autentická matka nemůže mlčet. Která miluje svoje děti ve svobodě srdce. Jak říká: drahé děti, já ctím vaši svobodu. Drahé děti, svoboda je Boží dar, ale může být i vaše slabost. Protože ve svobodě my můžeme i od Boha odejít, obrátit se k Němu zády navždycky, ale ve svobodě můžeme i k Bohu dojít. K Bohu, který nás s touhou čeká, který nás volá.

Mezi proroky, které Bůh posílal ke svému národu je právě i naše nebeská Matka. Její hlas, Její slova a poselství. A jaká jsou Její poselství? Velmi prostá. V těch poselstvích není žádná vysoká teologie. Její poselství neuspokojují naši lidskou zvědavost. Její poselství neprorokují budoucnost. Neohlašují konec světa. Její poselství jsou prostá, není v nich nic nového. Všechno co Ona říká, my už známe. Ale to nestačí. My můžeme vědět, že je jídlo dobré, ale potřebujeme jíst, abychom mohli žít. My můžeme znát, že je Bůh láska a že nás miluje, ale je to zbytečné, jestli je naše srdce uzavřené. Jak kdosi řekl, pro Boha bylo snadnější sestoupit z Nebe na zem než z naší hlavy do našeho srdce. A z hlavy do srdce je jenom 20 cm. A Bůh má problémy s naším srdce. Přesněji – Bůh učinil sebe bezmocným před naší svobodou. Proto Ježíš říká, stojím u dveří a klepu, jestli kdo slyší můj hlas… A jak slyšet Ježíšův hlas, když je přespříliš hlasů, přespříliš hluku v nás i kolem nás. Když lidé jedou na dovolenou, pak obyčejně jedou tam, kde rámus. Pak musejí odpočívat od toho odpočívání na dovolené, když se vrátí. Nestačí osvěžovat tělo. To má svůj pokrm, ale i duše má svůj pokrm.

Jak jsem už říkal: Poselství Panny Marie jsou prostá, ale budeme-li upřímní, to co je prosté, je i nejtěžší. Když se pokoušíme to, co nám říká Panna Maria uvádět do praxe, vidíme, že to není jednoduché, ale je to dokonce náročné. Vyžaduje od nás ještě vyšší úsilí. Panna Maria nedává expresní řešení všech našich problémů. Nejsou magická řešení ani v Písmu Svatém. Nejsou magické modlitební formule, které bychom odrecitovali a dostali to, co si přejeme. Tak nefunguje život. Mezilidské vztahy, příroda, náš duchovní život. Proto Ježíš neříká - zachrání se kdo dobře začne, ale spasen bude ten, kdo zůstane do konce. Vytrvalostí zachráníte svoje duše! Vytrvalostí! Proto nám Panna Maria říká, vraťte se zápalu prvních dní! K tomu slouží tyto novény a 45. výročí přítomnosti Panny Marie, aby nás vrátila, aby nás probudila, aby nám připomněla, že Ona prošla cestu, kterou i my teprve musíme projít. Panna Maria nebyla nějaká mimozemská bytost, božská bytost, ale pozemská bytost, stvoření, obdarované Boží milostí. A Jí se Bůh ptal: Budeš matkou mého Syna? A Ona odpověděla: Zde jsem. To „zde jsem“ je přítomné v celé historii Boží cesty s člověkem. To první „zde jsem“ vyslovil praotec naší víry, Abraham. To jeho „zde jsem“ bylo náročné, téměř nepochopitelné. Ale on je vyslovil v důvěře v Boha. Ale i Mariino „zde jsem“ bylo podobně náročné. Vložila do něj celý svůj život. A převzala zodpovědnost i za Boha i za člověka. A zůstala věrná. A blaze nám, že uvěřila. Blaho nám, že vyslovila své „zde jsem“, které vyslovuje i dnes zde, když říká: Bůh mne poslal. Bůh mi dovolil, abych byla s vámi, abych k vám mluvila.

Je jeden prostý příběh, který jste možná už slyšeli. Vypráví se v něm o člověku, který se každé ráno cestou do práce zastavil u stánku na ulici, kde jedna žena prodávala chléb, pečivo, a nechával tam řekněme jedno euro, kolik stojí jeden kousek pečiva. Každé ráno. Položil tam euro, ale nikdy si nevzal pečivo. Tak to bylo pět, šest roků. Jedno ráno než odešel do práce, nechal euro, obrátil se a odchází, nevzal si pečivo, a ta paní za ním volá: Pane, pane, mohu se vás na něco zeptat? A on říká: Přirozeně, že můžete. Jistě se mne chcete zeptat, proč tu nechávám euro a neberu si pečivo, že ano! …už tak dlouho. A ona říká: Ale to ne. Copak jste si nevšimli, že už týden stojí pečivo 2 eura? Bratři a sestry, my si snadno navykneme na to, čím jsme obdarovaní a požehnaní. Pak si myslíme, že je to tak dáno, že to tak musí být. Dokonce si i myslíme, že jsme si to zasloužili. Což nejsme těmito Mariinými zjeveními už tolik roků požehnaní? A nebezpečné je, když pomyslíme, že jsme si to zasloužili. Nebezpečí je, že to tak musí být. Nemusí!

Na druhou stranu se tento příběh týká i nás. Možná jednoho dne i nám Bůh řekne, možná prostřednictvím druhých lidí nebo nějakých situací. Doposud jsi nechával jedno euro nebo ani jedno, a Bůh jednoho dne od nás možná bude vyžadovat, abychom Mu dávali dvě eura. Nejsou tu myšleny pouze peníze. Je myšleno srdce, modlitba, víra, láska. Láska k Bohu i bližnímu. Jsme povoláni, bratři a sestry, dát více. Bůh má právo žádat od nás ne něco, ale všechno, to proto, že On první nám dal všechno. Dal nám Srdce svého srdce, daroval nám svého Syna! Dal nám svoji lásku! A tu lásku nám prokázal, když prolil svou krev na kříži, zahanben, ale vstal z mrtvých, abychom my s Ním mohli z mrtvých vstát. 

K tomu vzkříšení nás zde vodí Matka trpělivě, vytrvale, i když jsme hluší, i když neslyšíme, i když jsme tvrdého srdce! Dej nám Bůh milost, abychom mohli slyšet Boží hlas. Abychom nezakusili Boží hněv, který zakusili Izraelci. Protože někdy je i neštěstí dobré, jenom když nás probudí, když nás přivede k Bohu. Amen.