Fra Ljubo Kurtović: Zjevením Panny Marie jsme požehnaní

Bratři a sestry, při mši svaté se nesytíme jen Tělem Kristovým. My se sytíme i Slovem Božím. Proto posloucháme četbu Božího slova, protože cokoli je napsáno, je nám za pokrm dáno. A je nám k poučení napsáno. Slyšeli jsme první čtení z Druhé knihy o králích. Jak asyrský král tři roky obsazoval severní izraelské království, Samaří, severní plemeno a odvedl je do otroctví. A proč skončili v otroctví? Má to důvod. Tím důvodem je, že zapomněli, kdo je vyvedl z egyptského otroctví. Zapomněli a přiklonili se k druhým bohům, uctívali pohanské bohy, přiklonili se k návykům druhých národů, a zapomněli na svoji smlouvu s Bohem. Můžeme se ptát, jak se to týká nás, kteří žijeme několik tisíciletí od doby, kdy žili ti Izraelci... Ale týká se nás to. Copak není taková duchovní situace dnes v Evropě, že mnozí křesťané zapomněli svoji identitu, svoje kořeny, svoji víru?

My křesťané jako bychom měli komplex méněcennosti. Jako bychom se báli vydávat svědectví o své víře. Bojíme se, že budeme zesměšňováni, prohlašováni za konzervativní, příliš náročné. A když ztratíš kompas, světlo, víru, pak se snadno nastěhují druzí bohové. Druzí duchové se zmocní tvého srdce a rozumu, jako rejki, jóga, transcendentní meditace… Všechny možné lži a manipulace tohoto světa snadno zachvátí rozum i srdce. Ale Bůh neustoupil od svého lidu a když od Něj zbloudil, posílal mu svoje proroky a vizionáře. Ale lid neposlouchal. Byl tvrdé šíje a tvrdého srdce. Bratři a sestry, to se děje i dnes. Může se to stát, jak mně tak tobě. Proto nám je Boží slovo jako napomenutí. Severní království skončilo v otroctví. Bez svobody. Zůstalo jenom na jihu plemeno Judovo.

Což i tady nezaznívá už čtyřicet pět roků hlas nebe, volání nebeské Matky, abychom se vrátili ke svému prameni, ke svým kořenům, světlu a novému životu?

Při jedné příležitosti jsem mluvil k skupině poutníků a na závěr jedna poutnice, zřejmě pod dojmem toho míru, milosti a modlitby, protože byla v Medžugorji poprvé, se mne zeptala: A budou spaseni ti, kteří nikdy nebyli v Medžugorji? A já jí odpověděl: To nemají jisté ani ti, kteří v Medžugorji žijí. Panna Maria nikdy neříká: Přijďte do Medžugorje. Říká něco jiného! Může se přijet do Medžugorje jako poutník – díky Bohu, že je většina takových – ale přicházejí i turisté. Přicházejí i ti, kteří chtějí jenom něco vidět, ze zvědavosti. A jsou i takoví, kteří mají špatné úmysly. Jsou i takoví, kteří chtějí jenom vidět něco špatného. Nebo ti, kteří chtěli odhalit, jak sami dosvědčovali, že je toto všechno lež a podvod.

A co nám to Matka tady říká a co tady dělá těch 45 roků? To, co dělá každá matka. Když matka vidí, že jsou děti v pořádku a že nezbloudily, je spokojená a šťastná a nepotřebuje nic říkat. Ale když matka vidí, že děti zbloudily, pak potřebuje mluvit a mluví, opakuje, trpí, odpouští, miluje. To je to, co dělá tady v Medžugorji. A nejen v Medžugorji, ale po celou historii církve. Protože pravá, autentická matka nemůže mlčet, ta která miluje svoje děti ve svobodě srdce. Jak říká: Drahé děti, já ctím vaši svobodu. Drahé děti, svoboda je Boží dar, ale může být i vaše slabost. Protože ve svobodě můžeme od Boha i odejít, obrátit se k Němu zády navždycky, ale ve svobodě můžeme k Bohu dojít. K Bohu, který nás s touhou očekává, který nás volá...

Mezi proroky, které Bůh posílal ke svému národu je právě i naše nebeská Matka. Její hlas, Její slova a poselství. Jaká jsou Její poselství? Velmi prostá. V těch poselstvích není žádná vysoká teologie. Její poselství neuspokojují naši lidskou zvědavost. Její poselství neprorokují budoucnost. Neohlašují konec světa. Její poselství jsou prostá, není v nich nic nového. Všechno co Ona říká, my už známe. Ale to nestačí. My můžeme vědět, že je jídlo dobré, ale potřebujeme jíst, abychom mohli žít. My můžeme znát, že je Bůh láska a že nás miluje, ale je to zbytečné jestli je naše srdce uzavřené. Jak kdosi řekl, pro Boha bylo snadnější sestoupit z Nebe na zem než z naší hlavy do našeho srdce. A z hlavy do srdce je jenom 20 cm, ale Bůh má problémy s naším srdce. Přesněji – Bůh učinil sebe bezmocným před naší svobodou. Proto Ježíš říká, stojím u dveří a klepu. Jestli kdo slyší můj hlas… A jak slyšet Ježíšův hlas, když je přespříliš hlasů, přespříliš hluku v nás i kolem nás? Když lidé jedou na dovolenou, obyčejně jedou tam, kde je hluk. Pak musejí odpočívat od toho odpočívání na dovolené, když se vrátí domů. Nestačí osvěžovat tělo. To má svůj pokrm, ale i duše má svůj pokrm.

Jak jsem už říkal: Poselství Panny Marie jsou prostá, ale budeme-li upřímní, to co je prosté, je i nejtěžší. Když se pokoušíme to, co nám říká Panna Maria uvádět do praxe, vidíme, že to není jednoduché, ale je to dokonce náročné. Vyžaduje od nás ještě vyšší úsilí. Panna Maria nedává expresní řešení všech našich problémů. Nejsou magická řešení ani v Písmu Svatém. Nejsou magické modlitební formule, které bychom odrecitovali a dostali to, co si přejeme. Tak život nefunguje. Mezilidské vztahy, příroda, náš duchovní život. Proto Ježíš neříká - zachrání se kdo dobře začne, ale spasen bude ten, kdo zůstane do konce. Vytrvalostí zachráníte svoje duše! Vytrvalostí! Proto nám Panna Maria říká, vraťte se zápalu prvních dní! K tomu slouží tyto novény a 45. výročí přítomnosti Panny Marie, aby nás vrátila, aby nás probudila, aby nám připomněla, že Ona prošla cestu, kterou i my teprve musíme projít. Panna Maria nebyla nějaká mimozemská bytost, božská bytost, ale pozemská bytost, stvoření, obdarované Boží milostí. A Jí se Bůh ptal: Budeš matkou mého Syna? A Ona odpověděla: Ano, zde jsem. To „zde jsem“ je přítomné v celé historii Boží cesty s člověkem. To první „zde jsem“ vyslovil praotec naší víry, Abraham. To jeho „zde jsem“ bylo náročné, téměř nepochopitelné. Ale on je vyslovil v důvěře v Boha. I to Mariino „zde jsem“ bylo podobně náročné. Vložila do něj celý svůj život. A převzala zodpovědnost i za Boha i za člověka. A zůstala věrná. A blaze nám, že uvěřila. Blaze nám, že vyslovila své „zde jsem“, které vyslovuje i dnes zde, když říká: Bůh mne poslal. Bůh mi dovolil, abych byla s vámi, abych k vám mluvila.

Je jeden prostý příběh, který jste možná už slyšeli.  Vypráví se v něm o člověku, který se každé ráno cestou do práce zastavil u stánku na ulici, kde jedna žena prodávala chléb a pečivo, a nechával tam jedno euro, kolik stojí jeden kousek pečiva. Každé ráno. Položil tam euro, ale nikdy si nevzal pečivo. Tak to bylo pět, šest roků. Jedno ráno než odešel do práce, nechal euro, obrátil se a odchází, nevzal si pečivo, a ta paní za ním volá: Pane, pane, mohu se vás na něco zeptat? A on říká: Přirozeně, můžete. Jistě se mne chcete zeptat, proč tu nechávám euro a neberu si pečivo, že ano! …už tak dlouho. A ona říká: Ale to ne. Copak jste si nevšiml, že už týden pečivo stojí 2 eura? Bratři a sestry, my si snadno navykneme na to, čím jsme obdarovaní a požehnaní. Pak si myslíme, že je to tak dáno, že to tak musí být. Dokonce si i myslíme, že jsme si to zasloužili. Což nejsme těmito Mariinými zjeveními už tolik roků požehnaní? A nebezpečné je, když pomyslíme, že jsme si to zasloužili. Nebezpečné je myslet, že to tak musí být. Nemusí!

Tento příběh se týká i nás. Možná jednoho dne i nám Bůh řekne, možná prostřednictvím druhých lidí nebo nějakých situací: Doposud jsi nechával “jedno euro” nebo ani to, a jednoho dne od nás Bůh může požadovat, abychom dávali “dvě eura”. Nejsou tu myšleny jenom  peníze. Je myšleno srdce, modlitba, víra, láska. Láska k Bohu a bližnímu. Jsme povoláni, bratři a sestry, dávat více. Bůh má právo žádat od nás ne něco, ale všechno, to proto, že On první nám dal všechno. Dal nám Srdce svého srdce, daroval nám svého Syna! Dal nám svoji lásku! A tu lásku nám prokázal, když prolil svou krev na kříži, zostuzen, ale vstal z mrtvých, abychom my s Ním mohli z mrtvých vstát.

K tomu vzkříšení nás zde vodí Matka, trpělivě, vytrvale, i když jsme jak hluší. Když neslyšíme, i když jsme tvrdého srdce! Dej nám Bože tu milost, abychom mohli slyšet Boží hlas! Abychom nezakusili Boží hněv, který zakusili Izraelité. Protože někdy je i neštěstí dobré, jenom když nás probudí, když nás přivede k Bohu. Amen.