Zamyšlení mladého kněze nad problémy současné Církve
(z homílie Fra Gorana Azinoviće v Medžugorském kostele o Slavnosti Posvěcení Lateránské Baziliky)
Církev není ve zdech kostela, ale v lidských duších. Proto je ona Katolická. Připomeňme si. Věřím v jednu svatou Katolickou církev... Co znamená to katolickou? To že ona může zářit kdekoli. A i to je poselství Medžugorje. Panna Maria, když se tady zjevila řekla: Přeji si tuto farnost proměnit, ale nechci, aby milost a láska, kterou dávám této farnosti zůstala jen tady. Přeji si, říká Panna Maria, aby všichni kdo tady žijí byli apoštoly mých poselství lásky a míru. Jestli se tady zapalovalo světlo, mělo dojít až na konec světa! Církev je tedy všude tam, kde je duše, která chce milovat Boha, která chce být Bohu věrná. Říká se a je to pravda, že v Německu a také ve Švýcarsku se ročně vypíše z Církve nějakých 300 000 katolíků a když se jich zeptáte proč se vypsali řeknou: A na co mi je Církev! Nebo ještě přesněji: Kdo za ní bude platit daně? A já položím otázku: No jak to? Ty jsi unavený z Církve?! Tak se z ní vypíšeš a na druhé straně se říká, že v římském Koloseu bylo 400 000 křesťanských životů zabitých ročně. Jak je to možné? Že v současnosti se 300 000 lidí ročně z Církve vypíše a v římské době 400 000 lidí dávalo za Církev život? Jak je možné, že lidé za ni krev prolévali a druzí se z ní bez problémů vypisují?
Co je Církev? Kdo může říci, co je Církev? Pravděpodobně člověk, který miluje Církev, člověk, který se dává Církvi! Proto já jsem přešťastný, že naše chorvatská Církev má skutečně církevního člověka a tím je náš kardinál Alois Stepinac. Ten nejlépe ukázal, jak milovat Církev. Proto ho papež Benedikt, zahrnul ve své encyklice mezi 16 největších světců a blahoslavených v historii Katolické církve! A proč? Benedikt říká, že se vyplatí ho vyzvednout jako vzor v době, kdy se všichni obrátili k Církvi zády. On je příklad člověka, který mohl prodat církev, aby mu bylo lépe. Komunistický diktátor mu nabízel – dám ti všechny výhody, budeš si žít jako já jenom se zřekni Vatikánu! A Stepinac, veliký blahoslavený odpověděl: Ne! Já, že bych se měl zříci Církve?! A co ty bys mi mohl dát víc než mi dala moje Církev? Co ty bys mi mohl více dát? Která Církev má tolik svatých a blahoslavených? Která je dává za vzory? Dnešní svět má jiné vzory. Množství sportovců, fotbalistů, množství zkažených životů... Církev říká: NE. Svatí ať jsou vaši světci! Nedávno jsme slavili všechny svaté ... proč se zříkat Církve, která má takového Augustina, Tomáše Akvinského... Proto je Katolická církev tak krásná. Ona má místo pro všechny řády – františkány i dominikány i pro klarisky... my často nedokážeme uvažovat katolicky. Myslíme, že nám někdo něco bere. A Církev je velmi široká, bohatá. Vemte si jen charizmatickou obnovu Ducha Svatého. Říká se – oni chtějí zničit Církev. Oni se dnes neumí modlit! Ale umí ! Dovolte, ať zavane nový čas v Církvi. Ať každý jazyk slaví Boha. Jestli my se tak nemodlíme, ať se tak modlí druzí lidé. Každý má svoji vizi Církve. Ale důležité je, aby jsi ty dal Církvi svoji lásku. Takovou Církev my potřebujeme. Církev lásky! Svatá malá Terezie uvažovala: Čím já mohu být v Církvi. Nemohu být kardinál, nemohu být papež... Nám ženy často vyčítají: kdybych byla muž, byla bych knězem. Ale jsem žena a nějak se mi za řeholnici jít nechce. - A proč to? - A vás lidé často vídají u oltáře. Vy jste s lidmi, a my, ubohé sestry, stále pereme a žehlíme a vytíráme vám dům! A tak bylo i malé svaté Terezii. Nikdo jí nevidí, nezná a žije v malém klášteře. A říkala si jednoho dne: O Bože můj, co já mám být v Církvi? Hledala sama sebe, žena. Bylo jí 24 roků – mladá byla. A napadlo jí: Dítě, buď ty láskou v srdci Církve! A řekla si Terezička: A to je pravda. Budu láskou. Kdyby nebylo lásky, nebylo by nic v Církvi! Nebyli by misionáři, nebyli by kněží, nebyli by řeholníci, kdyby se láska stahla z Církve. Láska je klíč všech povolání, základ Církve! I ty můžeš být jako Terezička. Buď láskou v srdci Církve! A tak i papež František říkal ve svých interwiev: Když jsem si vybíral jméno František nevybral jsem si ho náhodně.
My jsme všichni čekali, že bude Jan Pavel III. A on vyšel na balkon, řekl: Já jsem papež – jak? Posloucháme!!! – František - Co, jaký František?! Kostelem to zašumělo. Všichni žasnou a někteří biskupové řekli: Po Františkovi Salesském, protože měl rád misie... Tak řekni, bratře, po kterém svatém jsi si vybral jméno? - František z Assisy!...
(Přeloženo ze zvukového záznamu, kráceno)