Brazilská herečka Lenita Medina mladým: Nedopouštějte, aby vás vedly algorytmi, ať vás vede Duch Svatý

Lenita Medianeira Medina Schimitt, známá pod svým uměleckým jménem Lenita Medina,  je brazilská herečka, která podávala  svědectví třetí den 37. mezinárodního modlitebního festivalu mládeže v Medžugorji. Mluvila o svém obrácení, životních traumatech, opuštění  života hvězdy a přivážení poutníků  do Medžugorje… její svědectví uvádíme v úplnosti:

Když mne zvali, abych tu podávala svědectví, nejdříve mne napadlo říci: Ne. Celý život jsem vyprávěla příběhy druhých lidí, jako novinářka nebo jako herečka. Ale vyprávět vlastní příběh je něco úplně jiného. Vždycky jsem byla velmi uzavřená, ale tady se nejedná  o mne. Jedná se o tom, co Bůh může udělat s každým z nás, když Mu dovolíme, aby nás vedl.

Dívám se na vás a připomínám si sebe. I já jsem kdysi byla mladá dívka plná snů, otázek, plánů, nepokoje… To že dnes stojím tady před vámi, neznamená, že jsem žila dokonalý život. Je to jen proto, že Bůh byl ke mně nekonečně  milosrdný.

Jmenuji se Lenita Medianeira Medina Schimitt. Pocházím z Brazílie jako potomek evropských přistěhovalců.

Mnozí mne znají pod uměleckým jménem Medina. Ale potřebovala jsem mnoho roků, abych pochopila pravý význam jména, které jsem přijala při křtu. Nebyla jsem plánované dítě. Moji rodiče měli už syna a dceru a neplánovali rozšiřovat rodinu, ale přes všechny zásady opatrnosti, moje matka otěhotněla. Byla jsem dítě sice neplánované, ale milované.

Ve chvíli porodu byla moje matka doma sama. Nebyl čas zavolat pomoc. Ve strachu, aby se něco zlého nestalo, pohlédla na obraz Panny Marie Prostřednice a pomodlila se: „Moje Panno Maria, zachraň toto dítě. Odevzdávám Ti je.“

Tak začal můj život –  od počátku odevzdaný Nebeské Matce. Vyrostla jsem v katolické rodině, která byla velmi aktivní. Moje matka roky vedla mariánské hnutí. V naší rodině jsme se každodenně modlili růženec a já vyrůstala s tím vědomím, že je víra součástí každodenního života.

Byla jsem veselá, rozhodná, neklidná holčička se sklonem ke snění. Měla jsem ráda přírodu, zvířata, sport… Věřila jsem, že mohu proměnit svět. V patnácti letech jsem už byla katechetkou. I když jsem byla aktivní v Církvi, ještě stále jsem Boha skutečně nepoznávala. V šestnácti letech jsem začala pociťovat nevysvětlitelnou prázdnotu. Navenek jsem se smála, ale uvnitř byl hluboký neklid. Cítila jsem se ztraceně. Nikde jsem nenacházela svoje místo. V tom období jsem se dokonce pokusila si vzít život. Tohle jsem ještě nikdy na veřejnosti neřekla. Tohle je moje osvobození.

Neříkám to, abych dramatizovala, ale proto, že možná mezi  vámi je někdo, kdo právě teď prožívá totéž. Někdo, kdo se navenek směje, ale uvnitř trpí. Někdo kdo se cítí úplně osamocený. Někdo kdo myslí, že ztratil smysl života.

Ale život šel dál. Láska k přírodě mne odvedla na studia lesnictví. Začala jsem pracovat na vesnicích a v divadle, a tak jsem objevila způsob jak předávat poselství a vzdělávat lidi. A tak vstoupilo divadlo do mého života. Začala jsem dostávat mnoho pozvánek. Přestěhovala jsem se do Rio de Janeira. Můj život získal úplně nový rytmus. Televize, informační programy, natáčení, cestování, reklamy, novinářství, události, smlouvy, projekty a uznání. Tak jsem poznala to, co  mnozí nazývají úspěch.

Ale poznala jsem i soupeření, povrchnost a stálou potřebu dělat kompromisy. Mnohokrát jsem musela říci: Ne. A každé to ‘ne’ mělo svoji cenu. Hluboko v sobě jsem i nadále cítila prázdnotu. Pochopila jsem, že únava nepřichází vždy jen z množství práce. Únava někdy přichází i z nedostatku smyslu života. Vidíte, můžeme dosáhnout všeho co si přejeme, a přesto zůstat prázdní, protože člověk je stvořený pro Boha.

Na vrcholu tohoto období mého života jsem zažila těžkou dopravní nehodu. Vzpomínám, že několik minut před tou srážkou mi něco říkalo, abych změnila místo v automobilu, a přitom jsem pocítila silnou vůni růží. Jen za několik málo minut došlo k neštěstí. Měla jsem těžký úraz hlavy a zlomeninu krční páteře. Bylo nebezpečí, že zůstanu trvale nepohyblivá. Dočasně jsem ztratila paměť a pohyblivost rukou. Tak najednou mladá žena, která dříve žila před kamerami začala být nepohyblivá a nepoznatelná. Zábavy pokračovali i beze mne… Lidé prostě zmizeli, protože v nemocnicích se netleská.

Při operaci jsem dostala  anafylaktický šok. Znovu visel můj život na vlásku. Jen díky Boží milosti jsem přežila a úplně jsem se uzdravila, bez trvalých následků. Byl to pravý zázrak. Život mne tehdy začal učit, že mám mnohem větší cenu než ten můj obraz na displejích. Pokračovala jsem v práci a připravovala se na přestěhování do Los Angeles, do Hollywoodu, abych tam dále studovala.

Ale v mém srdci byl jeden daleko větší sen. Velmi jsem si přála založit rodinu. Pozvali  mne na oslavy svatého Antonína. Po mši svaté mi dali knížečku s novénou k sv. Antonínovi. Vzpomínám, že tam bylo napsáno, že tu novénu můžeme přinášet na tři úmysly, ze kterých jeden může být i zdánlivě nesplnitelný. Ta myšlenka se mi velmi líbila. Moje žádost byla: „Svatý Antoníne, jestli je Boží vůle, abych  neodjela z Brazílie, ukaž mi člověka s kterým založím  svoji rodinu.“ Na ty další dva úmysly si vůbec nevzpomínám. Třetí týden velké novény jsem šla na oslavy narozenin přítelkyně a tam jsem poznala jednoho mladíka. Nedlouho potom mne vyzval ke spojení. Řekla jsem mu, že se připravuji na odjezd do Los Angeles, a on odpověděl: „Neodjedeš. Ty jsi žena mého života.“ Brzy mě požádal o ruku. Zůstala jsem.

On vyrůstal bez náboženské výchovy, ale jeho babička se postarala, aby byl po narození pokřtěn. To bylo přímo na Vánoce v rodině. Mohli jsme začít chodit společně cestou víry, modlitby růžence a prohlubovat svoji víru.

Chodili jsme pravidelně společně na mši svatou. Později při přípravě na náš sňatek přijal první svaté přijímání, později i svátost biřmování, takže já jsem biřmovací kmotra svého muže. Svatý Antonín byl opravdu dost štědrý. Někdy v legraci říkám mužovi: „Poslouchej svoji kmotřičku!“

Využiji tuto příležitost a pošlu polibek svému manželovi, který dnes nemohl být tady, protože se stará o naše rodiče v pokročilém věku. Rodrigo, ty jsi moje láska – až  do nebe. Miluji tě. Děkuji ti!

Náš život pokračoval: manželství, Církev, natáčení, události, produkce, mnoho pohybu… Při jedné příležitosti jsem se zeptala televizního režiséra, proč jsem byla vyloučena z projektu pro který jsem už byla schválená, a on mi řekl: „Lenita, moc se nám líbíš, ale tvoje přítomnost je nám prostě nepříjemná.  Jsi vdaná, jsi věřící, a to až příliš dobrá věřící...“

To byla skutečná šikana, ale já už na to byla navyklá už z dob studií. Dnes i za toto děkuji Bohu. Mnohokrát jsem byla ochráněná tak, že jsem si toho nebyla ani vědoma. Výchova, kterou jsem dostala, hodnoty, kterým jsem se doma naučila a víra, kterou jsem zdědila od své rodiny mne uchránily od  mnoha kompromisů.

 Proto chci mladým, kteří jsou tady,  něco vzkázat: Nepodceňujte to, co jste přijali od svých rodičů, dědečků a babiček. Rodina je skutečné dědictví. I víra je dědictví.

Pokračovala jsem v práci, učení a službě v Církvi ve službě uzdravování a osvobozování. Život mého manžela a mne byl charakterizován jedním snem – chtěli jsme mít děti.

Vždycky jsem měla děti ráda. Když jsem poprvé otěhotněla byla naše radost nesmírná, ale těhotenství skončilo samovolným potratem. Potom jsme přišli i o své druhé dítě. Vy, ženy, mi budete rozumět o čem mluvím, jak je to bolestné. Následovalo mimoděložní těhotenství, kdy jsem skoro vykrvácela. Potom další ztráta dítěte. A ještě jednou. A opět nový potrat. Prohlídky, léčení, operace, naděje, mlčení, slzy. Dnes můj manžel a já máme šest dětí v nebi.

Není lehké nosit dítě pod srdcem, a potom ho odevzdat Bohu, ale naučila jsem se, že víra nespočívá jen  v tom, že věříme jenom když dostáváme co si přejeme. Pravá víra zůstává i tehdy, když nenacházíme odpovědi a nechápeme co se děje. Právě utrpení, zlo a nespravedlnost se mohou stát plodným místem setkání s Bohem. Naše manželství zůstalo pevné.

Ten mladík, architekt a kytarista, který vyrůstal bez náboženské výchovy se stal člověkem hluboké víry, člověkem modlitby a mojí velikou duchovní podporou. Společně jdeme dál.

Obrátili jsme se o pomoc velmi známému lékaři v Brazílii, odborníkovi na léčení neplodnosti. Do jeho  rukou jsme svěřili nejcitlivější sen svého života, ale on bohužel nebyl takový člověk za jakého se vydával. Za použití sedativ mne sexuálně zneužíval. Alespoň dvakrát mne znásilnil. Pět roků jsem to tajemství nosila v sobě. Neřekla jsem nic ani svému mužovi. Dále jsem pracovala, sloužila, smála se, ale bolest zůstávala hluboko ve mně. Začala jsem z toho být nemocná. Začala jsem trpět panikou. O několik let později toho lékaře udalo asi 400 žen. Za 40 roků své profesionální práce sexuálně zneužil asi 800 žen. O tomto případu se šířily zprávy po celé zemi, a to i v zahraničí. Stal se tak námětem několika televizních seriálů a dokumentárních filmů. Ten lékař byl odsouzený na 173 roky vezení.

Můj manžel se o všem dozvěděl až když viděl zprávy o tom a všiml si mojí reakce. Já jsem pochopila, že mlčení nás vždycky nechrání, ale může nás zvolna ničit. Dokonce, když se modlíme, sloužíme a pomáháme druhým, můžeme být hluboce zranění. Musíme dovolit Bohu, aby se dotkl těch míst v nás, kde jsme se snažili skrývat bolest, hanbu a strach.

A další neštěstí v mém životě – byla jsem unesená z vlastního domova. Vzali všechno zlato co jsem měla na sobě, ale přehlédli medailku Panny Marie, kterou jsem měla na krku. Pokusila jsem se jim utéct. Jeden z únosců mne doběhl, přiložil mi pistol na hlavu a vystřelil, ale náboj z hlavice nevyletěl. Pistole selhala. Donutili mne, abych je vezla autem.

Pět ozbrojených mužů bylo se mnou ve vozidle. Všichni měli pistole na mne namířené. Hádali se mezi sebou, že je potřeba mne zabít. Báli se, protože jsem viděla jejich tváře. Pokoušela jsem se zůstat klidná nakolik jsem jen dokázala a hledala jsem způsob jak přežít. Nebyla jsem spoutaná tak jsem uvažovala, že v jednu chvíli vyskočím z auta. Podařilo se mi ale je přesvědčit, že je pro ně nebezpečné zůstávat se mnou v autě, protože jsme projížděli mnoha policejními kontrolami. Opustili auto a utekli, ale jeden se vrátil s pistolí. Myslila jsem, že mne jde zabít, ale on jenom hledal svoje rádio. A tak jsem zůstala naživu. Dlouho potom jsem trpěla nočními můrami, ale pokračovala jsem dál kupředu.

Tehdy vstoupila další bolest do mého života. Můj bratr začal  bojovat s těžkou depresí a na konec  si vzal  život. Nemohoucnost zachránit někoho koho máme rádi je jedna z největších bolestí, které může člověk zažít. Znovu jsem se pokoušela být silná, ale zůstala jsem  tichá. Opět jsem se starala o druhé, a skrývala jsem vlastní bolest, dokud jsem nepochopila, že síla, která vychází jen z nás samotných, má svoje meze. Celý život jsem se snažila řešit všechno sama. Byla jsem rozhodná a vždycky aktivní. Stále jsem vedla druhé, ale přišel okamžik, kdy jsem už neměla sílu. A právě tehdy začala Boží milost působit v mém životě určitým mnohem hlubším způsobem.

Už jsem neměla sil sama řešit různé věci a konečně jsem se začala odevzdávat Bohu. Svatý Pavel říká, že Boží síla se projevuje v naší slabosti. A já jsem tehdy pochopila, že je to skutečně pravda.

Právě v té době vstoupilo Medžugorje do mého života – navždy. Můj vztah s Medžugorjem nezačal až mojí první poutí, ale mnohem dříve. 

Moje rodina žila na jihu Brazílie, tisíce kilometrů daleko odtud. Již  od prvních dnů zjevení moje matka dostávala poštou malý biletin se zprávami a poselstvími z Medžugorje. Každý výtisk pečlivě uchovávala.

Byla jsem dospívající dívka a četla jsem ty zprávy, snažila jsem se představit si vizionáře, válku, utrpení, rodiny a děti, které zůstaly bez rodičů. To mě hluboce dojímalo. Dokonce jsem jednou požádala svoje rodiče, aby si osvojili nějaké takové dítě.

Dnes chci poděkovat za první šiřitele Medžugorje ve světě, kteří bez internetu a společenských sítí, překonávali  oceány, aby poselství Královny Míru přinášeli tolika rodinám. Jednou z nich byla i Maria Celia de Santache, Brazilka která žila v Římě. Pokoj věčný dej jí Pane…

Roky jsem měla příležitost jet do Medžugorje, ale stále jsem to odkládala kvůli světským záležitostem, které mi v tom bránily dokud jsem jednu sobotu ráno neprožila silný zážitek s Pannou Marií. Hluboko v srdci jsem pocítila, že musím jet do Medžugorje. Ten den jsem odešla na mši do kostela svatého Josefa. Po mši ke mně přišel člověk, který se jmenuje José, Josef a dal mi do ruky leták o pouti. Ani jsem nečetla program. Viděla jsem jen jedno slovo: Medžugorje. O pět dnů později jsem už byla na cestě.

Později jsem se dozvěděla, že to byl José Ribamar, který celé roky mojí matce posílal ty bulletiny o Medžugorji z Ria v jižní Brazílii. Tehdy jsem pochopila něco překrásného. Bůh zasel semínka mnoho roků dříve a v pravou dobu učinil, že ta semínka rozkvetla. Na té své první pouti jsem byla ve skupině nejmladší a tak jsem všem pomáhala, nosila jsem jejich kufry, pomáhala jsem jim při výstupu na kopce a nabízela pomoc, kdekoliv bylo zapotřebí.

Tak začala moje služba Mariiným dětem, která už nikdy nepřestala. Tady v Medžugorji se cítím jako doma. Prožívala jsem tady farní program. Tady jsem skutečně zažívala Medžugorje. Tady jsem prožívala ticho. A někdo jako já, kdo je navyklý na zrychlený rytmus televize, filmování, cestování a další povinnosti, se v tom tichu setkal sám se sebou. Protože, když ztichneme, teprve můžeme začít vnímat ten hluk v nás. A teprve tehdy se mi podařilo otevřít svoje srdce a začít vnímat svůj životní příběh Božíma očima. Poznávala jsem učení Církve, ale tady učení Církve přestalo být jen slovy. Stalo se životem. Tady začala moje metanoja – moje hluboké obrácení. Tady jsem pochopila, že existuje veliký rozdíl mezi tím věřit v Boha a odevzdat svůj život Bohu.

Když jsem se dívala zpět, pochopila jsem něco velmi bolestného. Přála jsem si, aby byl Bůh se mnou, ale současně jsem si chtěla udržet kontrolu nad svým životem a stále nadřazovat vlastní plány nad Boží vůli. A začala jsem tady chápat, že věčný život začíná v den našeho křtu. Začíná v tom okamžiku, kdy se rozhodneme žít skutečně v Kristu.

Byla jsem známá podle svého uměleckého jména Lenita Medina. Jednoho dne mi přítel kněz řekl: ”Nikdy jsem nepoznal někoho, kdo by tak odpovídal svému vlastnímu jménu”. Napadlo mne, že  mluví o mém uměleckém příjmení, ale on odpověděl: ”Medianeira” (Prostřednice). V tom okamžiku jsem pochopila něco velmi hlubokého. Ta holčička, která při svém narození byla odevzdána Panně Marii byla teď povolána, aby se vrátila ke své pravé podstatě. Tehdy jsem poznala, kdo opravdu jsem. Tady jsem se také začala jinak dívat na lidi, kteří mne zranili. Odpustila jsem a stále ještě odpouštím. I když odpustit neznamená zapomenout. Neznamená to, že může být zmenšeno spáchané zlo, ale odpustit jistě znamená nedopouštět, aby bolest dále ovládala náš život.

Pochopila jsem i to, že Bůh může naše rány přetvořit  v poslání. Dnes pomáhám ženám, které ztratily děti, které nemohou otěhotnět, ženám, které potratily, které jsou raněné, opuštěné nebo zneužívané, znásilňované. Naslouchám manželským párům, které prochází svými krizemi. Provázím rodiny poznamenané sebevraždou. Provázím mladé lidi, kteří jsou unavení, ranění, kteří ztratili identitu, kterým se už někdy nechce žít.

Nedělám to proto, že bych sama byla silná, ale proto, že znám bolest. Proto že vím, že utrpení, zlo a nespravedlnost se mohou stát místem setkání s Bohem. Místem zrání ve víře.

Brzy po mé první pouti do Medžugorje jsem byla pozvána, abych dělala reklamu filmu Zem Mariina (Terra de Maria) a dalším katolickým snímkům. Pokračovala jsem v práci v oblasti komunikace. Využívala jsem zkušenosti, které jsem získala na jevišti, v televizních studiích a za kamerami, ale prvně v životě jsem se rozhodla všechny svoje projekty zcela odevzdat Bohu, protože naše identita nespočívá v tom, co děláme ani v tom čeho jsme dosáhli, ale v Boží lásce.

Drazí mladí, Bůh si nepřeje, abychom byli kopiemi druhých. Nemusíme žít cizí život. Nehledejme schvalování lidmi. Buďte to, co jste – a buďte to plně. Není nikdo stejný jako jsi ty. Bůh počítá právě s tebou. Nehoňme se za potleskem. Počet sledujících nás nedovede do nebe. Musíme odhalit, kdo jsme v Božích očích. Právě to nás učí Panna Maria, Královna míru. Ona nás učí posvěcovat všední dny, náš domov, rodinu, naše zaměstnání. Drazí přátelé, jsme stvořeni pro nebe! 

Já i dále pracuji. Nadále vytvářím a organizuji projekty, ale největší ze všech mých poslání je služba Panně Marii. Skrze apoštolát Maria Královnu Míru Brasilie provázím modlitební skupiny, organizuji setkání jako „Ženy s Pannou Marií“, „Manželské páry s Pannou Marií“, „Mladí s Pannou Marií“, duchovní obnovy a provázím poutníky v Medžugorji. Snila jsem o veliké rodině, a Panna Maria mi darovala nesmírně velikou rodinu.

Nestojím dnes před vámi jako nějaký vítěz. Stojím před vámi jako někdo kdo kráčí, kdo i nadále bojuje, jako někdo kdo prahne po nebi.

Možná jste přišli do Medžugorje protože hledáte odpověď, uzdravení. Možná jste unavení, ranění… Možná myslíte, že vás Bůh opustil. Ale chci vám říci jedno: Bůh je všemohoucí. Nebojte se. Když vám dojdou síly, chopte se za ruku Panny Marie. Mějte k ní důvěru. To vám říkám, protože jsem Ji poznala v celém svém životním příběhu, ve všech těch malých, zdánlivě bezvýznamných detailech.

Ona je naše nebeská Matka. Ona nám pomáhá a učí nás jak naše všední dny prožívat nevšedním způsobem. Ona nás učí, že právě skrze všední dny, skrze lidi se kterými se setkáváme a kterých se dotýkáme  svým životem, rosteme v osobní svatosti. Ona nás vede k Ježíšovi.

Nebojte se svojí minulosti. Nebojte se svých ran. Nebojte se začít znovu. Odhalte kdo jste v Božích očích. Žijte to povolání, které jste dostali při křtu. Rozhodněte se, že najdete svoji identitu v Bohu. Nikdy už nedopouštějte, aby vás svět označoval za něco čím nejste, protože milovaní, když v plnosti pochopíte k čemu vás Bůh volá, abyste byli, už si nikdy nebudete přát být čímkoli jiným než tím čím jste. Odevzdejte svůj život plánu, který Bůh vysnil pro vás. Vraťte svůj pohled k Prameni. Nedopusťte, aby vás sváděl falešný lesk tohoto světa. Nic vás nenaplní více než uskutečňování toho, k čemu vás volá Bůh. A pochopíte, že pravé vítězství neznamená vítězit ve všech životních bojích. Pravé vítězství  je když dovolíte Kristu, aby On zvítězil ve vás. A když se tohle stane, už nežijeme jenom, abychom přežili, ale začneme konečně přinášet úrodu pro věčnost. Protože způsob jakým se díváme na věčnost rozhoduje o způsobu jakým žijeme teď. Buďte si toho vědomi. Media nás dohánějí k uspěchanosti, ale  jediné proč bychom se měli namáhat je záchrana duší. Mladí, nedopusťte, aby vás vodily algoritmy! Duch Svatý ať vás vede! Nevyhovujte algoritmu, snažte se vyhovět Bohu, Panně Marii, světcům a andělům. Oni ať jsou vaším publikem.

Po tomto Festivalu se všichni vrátíme domů, ale otázkou nebude: „Jak bylo v Mežugorji?“ Pravá otázka má být: „Jak se rozhodneme žít po Medžugorji?“ Jak říkal fra Slavko: „Musíme být Medžugorje ať jsme kdekoli.“ Buďme modlitbou, mírem, požehnáním. Buďme Mariiny ruce.

V novéně před 45. výročím Jejích zjevení, nám Panna Maria, Královna Míru připomněla: „Celé tyto roky vás volám ke svatosti. Zanechejte stopu v tomto světě, s pohledem stále zaměřeným k životu věčnému.“ Zato mládeži, ptám se vás: Jakou stopu po sobě zanecháte vy? Žijte Medžugorje. Noste Medžugorje s sebou.

Díky! Díky Panně Marii.