Biblické zamyšlení fra Tomislava Pervana

19.09.2026 15:11

 

Ježíšova Řeč na hoře v křesťanském povědomí a mysli bývá pravidelně uložena v té podobě ve které ji nacházíme v Matoušově Evangeliu, kapitole páté, šesté a sedmé. U Lukáše není řeč na hoře, ale  někde na nějaké rovině, na poli. Ježíš sestupuje z kopce, schází se k němu množství učedníků a lidu a také nemocní s nejrůznějšími chorobami. Máme tu tři vrstvy posluchačů: Dvanáct apoštolů, učedníky a také zástup lidu z bližšího i vzdálenějšího okolí.

Na rozdíl od Matouše zde máme i pohany, obyvatele z přímořského kraje, z Tyru a Sidonu. Tím jako by mělo být zdůrazněno, že je Ježíšova řeč určena nejen Židům,  ale všem bez rozdílu nezávisle na tom odkud jsou. Jen jedno je zapotřebí, poznat vlastní potřebu a nemohoucnost. Tedy, být člověk, ne nadčlověk. Protože, který to člověk nepotřebuje pomoci?

Tato slova jsou nepochybně broušenými drahokamy Nového zákona. Průzračná, jasná, vynikající svojí krásou, převládající svojí drsností, tvrdší než nejtvrdší diamant, vzdorující proti všem formám koroze a rozkladu, každé kyselině a louhu, trvalejší než tavené zlato. Nemůže jim ublížit ani prostor ani čas. Tato řeč je ukována, slita z nepomíjivých slov, ale nese v sobě věčné poselství. právě tak jako i diamant, který je nejtvrdší, a přitom je uhlík v nejčistší podobě. Formuje všechno, ve všem se rozkládá, chrlí ho vulkány, šíří se zemí, takže uhlík máme ve všem živém a organickém.

U Lukáše je významné každé slovo. Ježíš, jak je psáno, pozvedá svoje oči a upírá pohled na své učedníky a promlouvá k nim. Ježíš není vyvýšený, ale na stejné úrovni s učedníky, hledí jim přímo do očí. Právě tak jak hleděl v synagoze na všechny přítomné svým pohledem. Šlehal pohledem po cenzorech a kriticích lidského i jeho vlastního jednání.

Tady se setkává pohledem tváří v tvář s učedníky a cítí v nich touhu, žízeň, potřebu něčeho nového. Oslovuje učedníky s nadějí, že toto se jim hluboce vryje do paměti a bude přenášeno následujícími generacemi, do konce světa a času. Nebe i země pominou, ale má slova, nepominou!

U Lukáše máme čtyřikrát ‘blaze’ a čtyřikrát ‘běda’. Ne jako u Matouše osm blahoslavenství.

Chybné by bylo snažit se z Ježíšových slov vyčíst nějakou formu násilného převratu, revoluce, výzvu ke krveprolití, povstání, násilí proti boháčům nebo těm u moci. Ježíšovi záleží na člověku, na tom, který potřebuje pomoc, který potřebuje lék a lékaře. To vidíme i v tomto úryvku. Shromáždilo se kolem něj množství lidu, dokonce i z přímořského tyrského a sidonského kraje, aby mu naslouchali a aby je vyléčil z jejich nemocí. A on je léčil, všechny bez rozdílu. “Přišli, aby ho uslyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravováni byli také ti, které trápili nečistí duchové.” (Lk 6,18). Ježíš se nebojí dotknout nemocných jakoukoli nemocí. Člověk potřebuje záchranu a zhojení, dotek s tím, kdo přináší požehnání a zdraví.

Ježíšova ‘blaze’ a ‘běda’ jsou neúprosná. To je zvrat, převrácení všech existujících hodnot. Zdravý  rozum nám praví, že je dobré být v životě bohatý, že je dobré se radovat, užívat si, získávat moc, čest, slávu, štěstí. Ježíš nyní převrací všechno svými nebeskými měřítky.

Ježíš nás staví tváří v tvář naší zotročenosti tímto světem, s naší průměrností. Seznamuje nás s nebezpečím, které hrozí, necháváme-li se zotročit světem a jeho kategoriemi hodnot. Chudáci, pronásledovaní, zoufalci, nemocní, mají v těchto slovech velkou útěchu.

Pro ně je důležitá naděje ve spásu, víra v toho, který přináší záchranu, spásu. Jako by tady Ježíš chtěl říci: Běda boháčům, kteří mají svojí útěchu v bohatství, kteří se baví a jdou za pouhým klamem a zdáním. Právě tak jako v tomto obraze o boháči, který se krmil vzácnými pochoutkami a mazal vzácnými oleji a o chudákovi Lazarovi, který neměl ani drobky z boháčova stolu, a psi mu lízali rány a vředy. Ten boháč zůstává bezejmenný pro celou věčnost, zatímco Lazar, chudák, má své jméno, protože Lazar znamená: Bůh se smiluje!

Proto blaze hladovějícím, oni znají, oni jsou si vědomi svých potřeb. Boháči jsou sytí jako staré egyptské mumie, které jsou mrtvé vedle pozlacených hrobů, obklopené vším na celou věčnost. Blaze plačícím, a ne těm, kteří se smějí, když vyslovují ’sýr, aby fotografie (selfie) dopadla lépe, krásnější, přitažlivější.

Ježíš jakoby chtěl říci: Bůh sám nás sleduje z očí těch chudých, zbavených cti, těch, kteří jsou všemi opuštěni, přehlíženi, kteří čekají až se nad nimi smrt smiluje. Bůh je chudý v Ježíšovi, On je chudý v chudých, On z nich září jako věčnost, moje i tvoje. Oni jsou naše rozhodnutí i soud.

Ježíšova slova jsou výzvou učinit něco v tomto okamžiku, a ne se těšit na nějakou lepší budoucnost a tím se utěšovat. Ježíš mluví v nedokonavé, trvalé podobě, o něčem co se děje a trvá tady a dnes.

Všechna Ježíšova blahoslavenství se mohou shrnout v jedno, tedy, Bůh je zde, On chce být dostupný všem, kteří ho potřebují, kteří po něm touží. Boží království není idea, věc nebo nějaká vzdálená utopie. Ono je událost, Boží působení, zde a teď, čas a prostor ve kterém je Bůh.

Bůh svoje sytí, Bůh je ke svým milostivý, Bůh nás nazývá svými dětmi. Tato Ježíšova řeč není nijak teologicky vymyšlený a domyšlený pokus shrnout několika slovy křesťanské poselství, ale je Ježíšovou výzvou k následování, tak jak se projevuje v jeho skutcích a působení.

Ježíš nevyzývá k převratu, vzpouře, revoluci. Je snadné lidi vyprovokovat ke vzpouře, snadné je vyjít na barikády, ale těžké je člověka vyléčit, fyzicky i duchovně, od nesmyslnosti života a beznaděje. Ani jedné revoluci se to nepodařilo za celou historii.

Ježíš zasáhl do živého celou společnost a její rozvoj. Jaký máme cíl? Moc, vládu, nadvládu, bohatství ve společnosti nebo vytváření spravedlivé společnosti. Stovky miliard dolarů se vydávají za zbrojení nebo vesmírné lety. To je prestižní záležitost. Jak to vypadá s bojem proti chudobě a bídě ve světě? Kdo v tom vede, pro koho je toto prestižní záležitost?

Například: Každý zabitý americký ‘nepřítel’, komunista ve Vietnamu, v šedesátých letech minulého století, stál Ameriku 332 tisíce dolarů ze státního rozpočtu. Ještě není spočítáno kolik stojí zabití  jednoho ‘nepřítele’ nebo teroristy v Iráku nebo tálibána v Afganistanu. Zajímavé je, nakolik bychom vylepšili život ve světě, kdybychom přestali zabíjet jedni druhé!

Hledá se jistota a vedou se války v částech světa proti terorizmu, a stejný terorizmus se rodí v městech, kde žijeme, valí se našimi ulicemi, mezi mladými, ztrácí se naděje a možnost lidštějšího  soužití. Zlo se neúprosně globalizuje.

Je zapotřebí se obrátit k sobě, uvědomit si vlastní potřebu, hlad, žízeň, nespokojenost, chudobu. Potom jsme připraveni přijmout Ježíšovo poselství a osobu. Boháč, zdánlivě, nepotřebuje Radostnou zvěst - evangelium. On skutečně potřebuje poselství o obrácení, on potřebuje šokterapii, jak je v podobenství o boháčovi a Lazarovi! Protože Lazary máme každý den před svými dveřmi!

(radio-medjugorje.com)