24. listopad je v Medžugorji dnem vzpomínek na zesnulého fra Slavka Barbariće

''Raduji se s vámi a chci vám říci, že se váš bratr Slavko zrodil do nebe a že se za vás přimlouvá''. 

Tak silně zaznívala tato slova Královny Míru pouze den po smrti fra Slavka Barbariće, a fra Slavkova slova znějí Medžugorjem silně i 25 roků po jeho smrti. Ani čtvrt století po své smrti není zapomenutý jak mezi farníky tak mezi poutníky. Někteří z nich dnes, na 25. výročí jeho smrti, přišli pěšky od jeho rodného domu v Dragićině k jeho hrobu v Medžugorji.

„Tento rok se nás  vydalo 60 z Dragićiny k fra Slavkovu hrobu. Každým rokem je nás stále více a více. Cílem je, aby se toto stalo tradicí. Modlitební pochod probíhal ve fra Slavkovu duchu, za modlitby, zpěvu a meditací. Letos bylo dost našich malých dětiček které se vydaly s námi. Bohu díky. A já doufám, že přeneseme to jeho poselství a lásku, kterou on choval ke všem, zejména k těm nejmenším”, prohlásila jedna účastnice tohoto pochodu, Lucije Bajkuša, neteř fra Slavka Barbariće.

Fra Slavko zemřel na Križevaci po modlitbě křížové cesty a proto je tradičně konána i křížová cesta na  Križevaci, kterou vedl medžugorský farní vikář, fra Marin Mikulić, a program Dne vzpomínek na fra Slavka Barbariće pokračoval ve farním kostele sv. Jakova v Medžugorji, kde od 17 hodin vedl modlitbu růžence  fra Karlo Lovrić, a mši svaté za koncelebrace 47 kněží předsedal provinciál Hercegovinské františkánské provincie, fra Jozo Grbeš. 

V přeplněné dvoraně svatého Jana Pavla II. se konal  Večer svědectví a rozhovorů o fra Slavkovi.  Na  programu se podíleli: fra Jozo Grbeš, fra Ivan Dugandžić, fra Svetozar Kraljević, fra Marinko Šakota a Milona von Habsburk. 

Na začátek byl uveden krátký film s hlavními biografickými údaji o fra Slavku Barbarićovi.

''…Někdo přišel na faru a řekl, že se fra Slavkovi udělalo slabo a že by někdo z nás kněží měl jít na na horu. Odešel jsem do kostela, vzal posvátný olej a jel jsem tam… Běžel jsem nahoru a  na čtvrtém zastavení jsem potkal průvod lidí… Když jsem přišel byl už mrtev, pomazal jsem ho olejem a pomyslil jsem: Takto umírají Boží spravedliví'', vyprávěl fra Svetozar Kraljević ze svých vzpomínek na ten den.

Fra Marinko Šakota prohlásil, že fra Slavkův hrob se stal místem modlitby.

''Tisuce podpisů přišlo z Itálie a Německa, aby byla zahájen proces beatifikace fra Slavka Barbariće. Teď je to na nás, abychom začali realizovat to co i Panna Maria o něm řekla'', řekl fra Marinko, a fra Ivan Dugandžić, který žil s fra Slavkem Barbarićem, když se vyjadřoval o fra Slavkových prorockých rysech řekl, že není divu, že jeho hrob navštěvují i dnes ve velkém počtu poutníci z celého světa, vyhledávají  jeho přímluvu ve svých potřebách.

''Pevně věřím, že při následujícím kulatém výročí fra Slavkovy smrti budeme svědky zahájení procesu jeho beatifikace. On to zasluhuje celým svým vzorným řeholním a kněžským životem, a zejména svým velkým prorockým zápalem ve službě Panně Marii a jejím poselstvím Církvi a světu naší doby'', prohlásil fra Ivan Dugandžić.

''Fra Slavko byl v očích některých lidí zde kontroverzní osobou. I já to o něm myslím. Všichni velcí lidé jsou kontroverzní. Ježíš byl kontroverzní jak pro Římany tak pro Židy, svatý František byl kontroverzní i pro svojí rodinu. Pro chorvatskou církev byl kardinál Stepinac kontroverzní, jak pro ledici tak pro pravici… Když nejste kontroverzní tak vás dějiny nezaznamenají. Velicí lidé jsou takoví'', řekl fra Jozo Grbeš, zvláště zdůraznil fra Slavkův půst, jako podstatnou prorockou dimenzi.

''Postit se a být kontroverzní, to je cesta svatosti'', prohlásil provinciál.

''Fra Slavko byl vždycky krok před námi. Uvažoval kreativně, biblicky, odvážně… Vedle toho byla prorocky  mocná i jeho působivá komunikace, kterou nacházel cestu k člověku. Pomáhal lidem bez kalkulací. Dělal to co je potřeba dělat bez kompromisů a bez odkládání. I my se musíme učit té kreativní božské komunikaci. Církev žije z komunikace s Bohem, s člověkem, s přírodou… A v tom byl on veliký'', řekl fra Svetozar Kraljević a zdůraznil, že po tom co navázal komunikaci nastala  ''exploze lásky'' ze které vzniklo i Majčino selo (sirotčinec).

''On byl všude stejný jako tady. Viděla jsem jaký je tady. Objela jsem s ním celý svět. Bývali s námi i vizionáři Marija a Ivan. Já jsem tlumočila a on vedl tu komunikaci. Šest týdnů jsme byli v Austrálii a každý den se setkával s tisíci lidí. Fra Slavko věděl, že on není důležitý, ale že jsou všichni tady protože Panna Maria je pozvala, protože je Bůh pozval. Byl pravý stoprocentní kněz a františkán. Na cesty si bral jenom jeden malý kufr a jednu knihu. Ve chvíli zjevení se vždycky zastavil. Celý den se cítím zvláštně, když mne napadají vzpomínky na fra Slavka. K dětem, která přicházela do Majčina sela se choval jako otec'', vyprávěla Milona von Habsburg.

Fra Marinko Šakota dále zdůraznil, že fra Slavko stále rostl a jeho pastorační dílo se nezužovalo  na to co musí, ale že jde tak daleko jak daleko jdou i potřeby lidí, a předával i svědectví lidí jiné víry, kterým  fra Slavko pomáhal během Národnostní války a kteří prohlašovali, že jim jeho pomoc ve válce zachránila život.

''Když uvěřil, že se Panna Maria zjevila, zcela se odevzdával Panně Marii, Medžugorji, poutníkům… Do krajnosti se tomu odevzdával. On činil to co Panna Maria říká, postil se, modlil se každé ráno na Kopci zjevení, zavedl modlitbu před křížem… Pochopil co si přeje Panna Maria'', říkal fra Marinko a zdůrazňoval, že fra Slavko věděl, že nestačí být jenom inteligentní, ale mít vůli, mít otevřené srdce, které slyší Pannu Marii, které slyší potřeby lidí, potřeby přírody…

Milona promluvila i o tom, že fra Slavko věděl, že zemře mladý a tak se do krajnosti, stoprocentně vydával ve všem co dělal.

''Byla jsem tam, když fra Slavko zemřel. Viděla jsem ho jak pomalu usedal na zem. Běžela jsem k němu a zírala jsem jak lapá po dechu. Nevěděla jsem co mám dělat, kromě toho, že jsem si uvědomovala, že má asi srdeční záchvat. Přirozeně, začala jsem volat o pomoc, aby mi někdo pomohl. Fra Slavko zemřel velmi rychle. Trvalo to asi 30 až 35 sekund. V okamžiku, kdy zemřel jsem si říkala, že bych teď měla plakat a být smutná… Je to velmi těžké vysvětlit. Já v tu chvíli pocítila tak hluboký a intenzivní mír, který mne zaplavil v hloubi bytosti a já v těch chvílích věděla, že všechno, skutečně všechno bude dobré. Prostě jsem věděla, že se to tak mělo všechno stát. Když tam fra Slavko ležel, přišel lékař a prověřoval mu srdeční tep. Řekl, že je mrtvý.

Ale fra Slavko najednou pozvedl hlavu, otevřel oči, naposledy vydechl a bylo hotovo. Pohlédla jsem na lékaře, on pohleděl na mne. Bil překvapen, ale věděli jsme, že je konec. Snášeli jsme ho z kopce. Bylo velmi kluzko. Sestoupili jsme, tuším, asi za hodinu. Fra Svetozar se s námi setkal u čtvrtého zastavení, dal fra Slavkovi poslední pomazání. Potom jsme ho odnesli do sanitky a to bylo moje rozloučení'', to jsou slova fra Slavkovy spolupracovnice Rity Falsetto, která zde přednesl  fra Jozo Grbeš. (Přeloženo z radio-medjugorje.com)