Věřím, že Bůh koná zázraky a zvláště na přímluvu Matky Boží
Fra Marino Kuzminski je františkán chorvatské provincie sv. Ćirila i Metoda. Momentálně vykonává službu farního vikáře ve farnosti Presvetog Trojstva v Karlovci. Poprvé byl v Medžugorji v roce 1988. Velmi dobře si vzpomíná na svoji první pouť, i když mu tehdy bylo jen osm roků. Jedním z důvodů je i to, že ho na pouť vedla jeho matka, která o několik roků později zemřela. Po dokončených studiích ekonomie, se zúčastnil setkání Františkánské mládeže a pocítil, může učinit se svým životem něco většího. Fra Marino byl vysvěcen na kněze před pěti roky.
+ + +
„Velmi dobře si vzpomínám na svůj první příchod. Tehdy jsem jel na pouť se svojí farností z Koprivnice, jako nejmladší poutník ve skupině. Bylo to skutečně krásné. Rozhodli jsme se pro tu pouť, protože jsme katolíci.Byl jsem vychováván ve víře a hned jsem pocítil co znamená lidské trápení. Maminka mi těžce onemocněla, když jsem byl ještě dítě a podstoupila několik operací. Pocítila, že má odejet do Medžugorje a modlit se. Pro moji rodinu to byla pouť na vyprošení milostí, protože lékaři chtěli pomoci mé matce a nedokázali stanovit správnou diagnozu.
Matka si stále stěžovala, že jí není dobře, ale lékaři říkali něco jiného. Rozhodla se v Medžugorji modlit o přímluvu Matky Boží, prosit jí, aby jí pomohla. Jsem Bohu vděčný, protože ta pouť skutečně přinesla své plody. Neuplynula dlouhá doba po návratu z pouti a moje matka se náhodou setkala s lékařem, který si přišel koupit ořechy k naší sousedce. Ta sousedka se zmínila o mojí matce, že je nemocná a že lékaři nevědí o co se jedná. Lékař vzkázal, aby matka přinesla nálezy. Viděl na rentgenových snímcích, že má veliké problémy se srdcem a řekl, že má jít do nemocnice. Vrátil jsem se domů, zavřel se do pokoje, plakal jsem a modlil jsem se.
Operace dopadla dobře. Ale za pět roků, tj. roku 1996, moje matka zemřela. V tom okamžiku jsem myslel, že Bůh neexistuje, že vůbec neslyšel moji modlitbu, ve skutečnosti jsem se na Boha zlobil. Na určitou dobu jsem přestal být prakticky věřícím. Ale po nějaké době,když jsem uklízel v domě, jsem našel maminčin deník, do kterého si zapisovala svoje vzpomínky a písně a našel jsem tam zápis, že když se probudila po operaci, nevzpomínala si na nic – ani, že má muže, ani na děti. Tolik jí to bolelo, že jí bylo snadnější zemřít. Ale, v jednom okamžiku uviděla světlo, a líčí ve skutečnosti, že v tom okamžiku uviděla Pannu Marii. Po tom se jí vrátila vůle k životu a rozhodla se bojovat. Když jsem si to pročetl, pochopil jsem jak špatně jsem chápal i samotného Boha i skutečnost, že moje matka mohla zemřít i dříve, ale Bůh nám daroval ještě pět roků života s ní, a to v tom období, kdy to pro sestru a mne bylo nejpotřebnější. Věřím, že Bůh koná zázraky, a zvláště na přímluvu Matky Boží“, říká fra Marino, který zdůrazňuje, že v jednom období do Medžugorje přijet nemohli, a pokračuje:
„A pak jsem znovu připutoval v roce 2004. Bylo to tu úplně jiné po tolika letech. Duch Medžugorje zůstal stejný. Když přijdu do Medžugorje snažím se vidět to duchovní. To co je pro mne nejdůležitější je odejít na Podbrdo a pomodlit se růženec. Tam zůstanu v tichosti. Rád chodím i na Križevac.“
Fra Marino s poutníky z Karlovce v Medžugorji byl 14. a 15. října.