Kněz Martin Filipponi: „Po Festivalu mládeže do mého srdce vstoupila radost ve víře, kterou jsem dříve necítil“
05.09.2017 17:21
"Všechno začalo v roce 1996. Přišli jsme sem a už samotný let byl dobrodružství. Hlavně tedy nevěděl jsem nic o modlitbě a klanění, a růženec jsem vídal jen v rukou starých žen. Když jsme přijeli, uvedli mne do modlitby růžence a klanění. Proběhlo to takhle: Do adorační kaple jsem vešel hrdě, byl jsem mladý a sportovní typ. Když jsem viděl stařeny jak klečí, řekl jsem si, co dokážou ony dokážu i já! - a padl jsem na kolena před Pánem. Po nějakých pěti minutách jsem už seděl. Bylo to pěkné pokoření, protože ty stařeny byly stále ještě na kolenou. A pak se něco stalo. Zavřel jsem oči před Pánem a vnořil jsem se do modlitby. To bylo poprvé, že se Bůh dotkl mého srdce a bylo to tak krásné a vyvýšené. Myslel jsem, že uplynula asi hodina, a ono uplynuly tři hodiny. Vyšel jsem z kaple a poprvé jsem pocítil touhu stát se knězem. Bylo mi 16 roků, a v těch letech člověk pociťuje působení hormonů. Byla tady i jedna Irka, s krásným rudými vlnitými vlasy. Říkal jsem si, že bych se přece jen raději oženil a měl sedm dětí. Když jsem přijížděl na Festival mládeže podruhé, modlili jsme se v autobuse růženec, ale já jsem si nasadil sluchátka, protože jsem se nechtěl modlit. Vystoupili jsme a všichni byli v dobré náladě, tančili. Bylo to opravdu krásné, protože po Festivalu mládeže do mého srdce vstoupilo jaro, svěžest a radost ve víře, kterou jsem dříve necítil. Vrátil jsem se domů a odešel jsme se vyzpovídat. Byl jsem u jednoho novokněze. Dnes jsem mu vděčný, protože jsem skrze něj prožil svojí první zkušenost se zpovědí. Zaklepal jsem na jeho dveře. Nevypadal právě šťastně. Řekl jsem mu, že se chci vyzpovídat a bylo to velmi prosté. Dal mi rozhřešení. Cítil jsem takovou lehkost u srdce a prostoupila mne radost. To bylo nepopsatelné! To byla moje první zkušenost se zpovědí. Drazí mladí, tady v Medžugorji to pokračovalo. Kolikrát jsem dokázal i čekat tři hodiny, abych se dostal ke zpovědi, protože cítíš něco co nikde jinde nedostáváš. Ve Švýcarsku jsem pracoval na Oddělení pro paliativní péči a onkologii, tedy s nemocnými trpícími rakovinou, kteří jsou chronicky nebo smrtelně nemocní. Dávali jsme jim mnoho léků, ale když na oddělení přijđe kněz a udělí jim pomazání nemocných, nemohli jsme lidi potom ani poznat, bylo jim lépe jak fyzicky tak duchovně. Tak vzrůstalo moje kněžské povolání. Dne 31. října 2009, tedy téměř 14 roků po prvním nápadu, že chci být knězem, k čemuž došlo právě tady, jsem v klášteře ve Vídni mohl říci svoje ANO. Toho rána jsem viděl, co je to kněz. Tam byla Maria, zpověď, klanění, růženec a pro mne něco nového - Bible. Musel jsem se naučit zakoušet Boží slovo. Vracím se ke zpovědi. Na seminář každou sobotu přicházel zpovědník. Seděl ve zpovědnici od 8 ráno stále někdy až do 2 nebo 3 ráno. A víte co? I kněz se učí o zpovědi, ne z knih, ale když sám padne na kolena. Co zpověď působí pro člověka, co působí mladým bohoslovcům? Zpověď je ve skutečnosti svátost uzdravení. Mnozí z nás byli «pozdní povolání», a pozdní povolání někdy mají rány a negativní zkušenosti. Ale ve zpovědi je možné zažít uzdravení a osvobození, které konkrétně přichází od Boha", podával svědectví tento mladý kněz, a vyzval všechny mladé, aby se modlili za kněze. (medjugorje.hr)